Jeho akvarely byly jemné a do nejmenšího detailu realistické. Bez nadsazených zkratek, bez zámlk, naprosto dořečené. Věra obdivovala jejich řemeslnou dokonalost, ale neviděla v nich Roberta, toho dravého excentrika, který byl neustále v pohybu. Očekávala bouřlivou expresi, ta poklidná preciznost ji zarazila.

„Kde je tohle?“

„Za Vlkovem. Rybníky. Maj dobrý jména. Láska, Naděje a Víra.“

Bledě zelené stavidlo se ve vodní hladině vpíjelo do šedi mraků. Jak pohlednice z dávných dob, kdy takovýhle akvarel uměl namalovat každý absolvent měšťanky a kdy na zadních stranách pohlednic stávalo: Venku se tiše rozpršelo, tož asi dnes sejde s tradiční procházky. Pravidelně chodím k Lužnici, kde jest opravdu krásně. Těším se na kanoj, kterou příští týden přivezu z Jemčiny. Též se mi podařilo sehnati dva pláště normu 26/1 ½ , to jsou menší kola, též to moje velké chci vyměnit. Když budem míti dovolenou na stejně, tož bychom jeli na Staňkovské jezero, kde jest překrásně, to ovšem záleží na Tobě? Již musím končit a nezlob se, že jest to tak naškrábábo, slibuji, že se polepším.

„A tohle je Nežárka u Jemčiny. Jako děti jsme tam chytávaly do kapesníků takový ty malý černý rybičky, co se v hejnejch vyhřívaj na mělčině a rozprchnou jak jehličky tuše na mokrym papíře, když mezi ně ponoříš ruku. Nikdy jsme žádnou nechytili.“

Ale na obrázku nic z toho vidět nebylo, to jen Robertovým pokojem se nesla hezká slova.