Už když ses narodila, bylo to jasný. Rok za rokem prolínání. Nenávratný. Protancovaly jsme dny, malovaly, zpívaly, poslouchaly. Točilo tě k nepříčetnosti - Jsi celá máma. - Ne, já chci být já.

 

- S tím obíháním kopců dnes zapomeň.

- Jak chceš. Půjdu sama.

 

Starosti jsme nastrkaly do zapadlý skříně pod půdou. A ke studni do sklepa. Ať tam tlejí. Ty sama na svý zídce, já sama v sobě. Léto jsme si vyhandlovaly za obraz kosa přilepenýho ke stromu. Ticho nás posilovalo. Nepotřebovaly jsme slova k tomu, abychom rozuměly. Jedna druhý.

 

- Nějaký návštěvy. Neblbni. Budu si číst.

 

No, jasně. Jak pěstí od zrcadla. Tak nějak když se jeden moc vidět nechce a nemusí. A přesto má sám sebe před očima denně. S poklonama jsme víc než šetřily.

 

- Pusť tam Linkiny.

 

Přišel rozvod. A úměry nepřímé. Čím víc lásky, tím méně citu. Kdepak obrázky. Dcera nezdárná. Býk s hlavou naraženou ve zdi. Období vyhřeznutí. Období, kdy zvracíš do sebe.

 

- Budeš píct?

- Ne.

 

Čtyři roky jsme se nadechovaly pod vodou. Bejk proti bejkovi. Čím víc lásky tím víc nenávisti. Úměra přímá a jasný cíl. No přece: Čím víc lásky, tím víc nenávisti.

 

- Mám něco upíct já?

- Jak chceš.

 

Někdy to dosedlo plnou vahou. Občas to bylo na chcípnutí. Jedna jak druhá. Křižovatka vlevo, vpravo, rovně nebo nikam. Rozvod se neodpouští. A trpělivost před sebou čutáš jak desetikilovej balvan.

 

- Udělám bábovku. Chceš kafe?

- Jo.

 

Mámě se neodpouští. Točila jsem se uprostřed křižovatky. Matky jsou pošahaný, protože milujou. A v nějakým tom koutě sebe sama se zároveň děsí sebelásky. Dýchala jsem pod vodou tajně i za tebe. Tím víc jsi mě dusila.

 

- Volal táta. Pozdravuje.

- Dík.

 

Přes to jedno úděsně horký a bolavý léto jsi bez varování dozrála. Ve svým profilu sis napsala: Nejlepší kámoška - moje máma. Přešly jsme úměry. Nejsme na pitvání. Poprvý pořádný nádech nad vodou. Divoký kopretiny a vlčí máky a obilí jako zlatý kopí. A oči Morrisona. Vracely jsme se zpátky. Nebo jsme někam došly. K čemu mapy.

 

- Půjdeme se do těch kopců drápat zítra, jo?

- Jasně.

 

Skříně jsme vyvětraly a kdo ví, jak je na tom studna. Co tě nezabije… Vždyť víš. Přes každý šutr se dá přelézt. (Postavíme si továrnu na čokoládu. Až se svět zase pomine. A budeme u studny chroupat hořkou a bublinkovou.) Jsme zpátky. Ty sama na svý zídce, já sama v sobě. I bez navigace. Zpátky…

 

- Chceš tam mlíko?

- No jasně.