|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sžírající vedro v prachu zákopů. Slunce mám vysoko v zádech a krůpěje potu mi stékají z čela do očí. Z dálky sem doléhá běsnění dělostřelectva. Tady je klid. Cikády a vítr v korunách akátů. Vylezu ze zákopu a sednu si do stínu ke staré kostelní zdi. Líně natáhnu nohy a jen tak sedím. Pár mil. Jen pár mil a jsou tu. Za tou tenkou čarou lesa dole v údolí. Tam číhá bestie. Nepřítel. Je tak blízko a přesto necítím strach, je mi jen horko a k tomu pocitu se má mysl zoufale upnula. Z kapsy košile vytáhnu krabičku cigaret a zapálím si.
Kouřím a na nic nemyslím.
Je to zvláštní. Takový den. Lidé by měli ležet v zahradách ve stínu stromů a v altáncích popíjet odpolední kávu. Sedět v proutěných křesílkách na stinných verandách a číst v oblíbené knize. A zatím. Já tu zatím posedávám zakopán v prachu pod kostelní věží. A nemyslím na nic. Ani na boha.
Sundám si helmu a natáhnu se do trávy.
Zaslechnu kroky.
-Co děláš ?
Otevřu oči. V nohách mi stojí chlapec. Tak dvacet let. Stojí a zírá na mě.
-Povídám. Co děláš ?
-Ležím a snažím se na nic nemyslet
-Nejde to, co ?
-Jde
-Tak to máš kliku
-Kdybych měl kliku, nepřišel bys a nevyptával se na hlouposti
-Vždyť už jdu
Zavřu oči, ale musím myslet na toho chlapce. Myslím na něj, jak se mu pod nohama drolí opuka. Jeho kroky víří prach a on pomalu kráčí cestou mezi křovím k městu.
Posadím se.
-Kamaráde!
Otočí se.
-?
-Pojď si sednout, popovídáme si trochu. Kam máš namířeno ?
-Tak
-Co tak ?
-Tak všeobecně, jen jsem nemohl sedět v zákopu, pořád jsem myslel na to, co bude, až přijdou
-Až přijdou ?
-No oni
Podíváme se dolů do údolí a mlčíme. Dělostřelectvo zuří dál. Ostřelují pozice ve městě, a to je dobře. Tady je klid. Zapálím si další cigaretu.
-Hm
Nabídnu mu.
-Ne, díky, já nekouřím
-Proč ne ?
-Nechutná mi to
-Taky mi to ze začátku nechutnalo, ale člověk si zvykne na všechno
-Na tohle ne
-Na co ?
-No na to
Podíváme se oba do údolí. Asi má pravdu. Smrt číhá jen několik mil od nás za neskutečně tenkou čarou lesa.
-Máš strach ?
Podívám se na něj. Je klidný.
-Ne
-Měl bys, dnes oba zemřeme
-Ale ?
-Nechali nás tady, máme jen zdržet postup, aby stačili zaujmout strategické pozice
-Nesmysl
Vlastně na tom možná něco je. Proč tu nesmyslně čekáme, když nepřítel ostřeluje město. Měli bychom se stáhnout. Pár mil od nás vybuchují dělostřelecké granáty a my tu jen nečinně sedíme v zákopech.
-Tak nač tu čekáme, proč nás nestáhnou ?
-Nesmysl
Opět zmlkneme a posloucháme vzdálené výbuchy. Pak náhle palba utichne.
-Skončili, teď pěchota a tanky
-Ještě ne
-Jdu se najíst
Zvednu se a opráším si kalhoty. Je dusné ticho. Něco visí v nehybném horku. Náhle pocítím strach, zmocní se mých útrob a podrazí mě v kolenou.
-To je smrt
-Co to žvaníš ?
-Smrt, cítíš ji ?
-Moc mluvíš, jdu se najíst
Znovu se zdvihnu a dobelhám se do zákopu. Sednu si a opřu se. Chlapec také vstane. Vyndám z torny patku chleba a plátek slaniny a dám se do jídla.
-Tak já jdu
-Kam chceš jít, proboha ?
-Tak
-Tak si jdi
-Tak sbohem
-Nashledanou
Otočí se ke mě zády. Opuka se mu drolí pod nohama, když kráčí po stráni dolů na cestu. Kráčí bezstarostně a klátí rukama. Odvrátím se. Náhle mi něco zasviští nad hlavou. Pak ohlušující praskot. Vzápětí další. Reflexívně si schovám hlavu mezi kolena. Ticho.
Vstanu. Kostelní zeď v místech, kde jsme seděli, je pryč. Zbyl jen doutnající kráter.
-To jsme měli kliku !
Otočím se a pohlédnu dolů na stráň. Chlapec leží s rukama rozhozenýma do stran. Oči má zavřené, jako by spal. Nohy má vedle svého těla, snad k němu ani nepatří. Vzpomenu si na jeho slova, když mluvil o tom, že dnes oba zemřeme.
Posadím se a dojím chléb se slaninou. Pak si zapálím cigaretu a snažím se na nic nemyslet.
Nejde to. Myslím na něj, jak tam leží v prachu.
Pak mi nad hlavou zasviští další dělostřelecký granát.
|
|
|
