ŠKOLA ŽIVOTA

Vešla jsem do třídy.

Za katedrou s trasparentem svět seděl lidožrout s visačkou život, a do nenasytné tlamy si cpal do křupava vypečené chlapečky, a ve vlastní šťávě podušené, k smrti vyděšené holčičky.

Ty které nestačil zhltnout hned, systematicky propleskával, fackoval a otloukal, jako když se naklepávají řízky.

Snad proto, aby mu tvrdé maso přestárlých jedinců neleželo dlouho v žaludku, až na ně dojde řada.

Lekla jsem se, že jsem omylem vlezla do školní jídelny, ale jak jsem dále ohromeně sledovala neobvyklé vyučovací metody té obludy napadlo mě, že to nejspíš budou nějaké kurzy vaření. Zrůdný pedagog se totiž nejen ládoval o sto šest, ale sám se aktivně snažil osudem a ředitelem školy mu naservírovanou lidskou biomasu upravovat tak, aby byla co nejstravitelnější. A používal přitom postupy běžné v kuchyni: Dusil, vysmažoval, rozvářel, ořezával, přisekával, vykosťoval,  nakládal do alkoholu, některé semlel na fašírku nebo rozmašíroval na nechutnou kaši. Do vzpurnějších kopal a mlátil je tak zuřivě, až z nich zbyly jen  kousky zakrváceného masa, které pak napichoval na špíz a prokládal lístky konopí. Méně vzhledné kousky vkládal do mlýnku s nápisem každodenní povinnosti a dělal z nich mělněné maso na karbanátky, odpad rozvařil na omáčku. Mačetou čtvrtil žáky na přiměřené porce, aby nevyčuhovaly z trouby s nápisem osudová chyba.

Ale všechny nepekl, některé otrávil tím, že je zavřel do komory s nápisem rajský plyn, kterou měl vedle katedry. Některé hodně usmýkané a pomlácené lidské trosky si vlezly do komory samy a dobrovolně.

Kdo se naopak snažil utéct, toho popadl za vlasy a vláčel po třídě tak dlouho, dokud z něj nebyl standardizovaný plátek. Ten pak prošpikoval vajgly a usmažil.

Vytrhával žákům vnitřnosti a nakládal je do sádla nebo alkoholu, do sklenic od marmelády zavářel mozky, vydloubával oči. Když někdo odmlouval, vyřízl mu jazyk a pověsil ho do udírny s nápisem  mlčeti zlato, která stála hned vedle plynové komory. Lidský odpad vkládal do lisu s nápisem ambice, z něhož na druhé straně vyjížděly úhledně zabalené bujónové kostky a pestrobarevné sáčky s instantní polévkou.

Měl tam i papiňák značky tlak společenských konvencí. Jako správný profík dobře věděl, že když se maso nechá vařit dostatečně dlouho pod silným tlakem, rozpadne se úplně.  Nepohrdl ani masem zahořklých a zakyslých jedinců, jen si ho ještě dochutil šedivým práškem ze solničky ve tvaru urny. Byl na ní nápis konečná stanice. Byl to nejspíš popel těch, které zapomněl v troubě a spálil je. Ale možná se spálili sami…

Když už byla trouba plná,  udělal táborák z lidských kostí na stupínku před tabulí a griloval své oběti jako barbecue.

Byla tam i spousta cvičících strojů, jaké bývají v posilovně, jenže jak jsem záhy zjistila, byly to středověké mučící nástroje (což pro někoho možná vyjde nastejno, jako ta posilovna). Šílený kantor natahoval své oběti na skřipec s nápisem ctižádost, svazoval je těžkými řetězy značky závislost, nasazoval okovy s cedulí vášně, přikládal žhavá železa, na kterých stálo nesplněné touhy. Také je zavíral do klece s cedulí vlastní limity, kterou pak spouštěl do rozpáleného olova.

Byl to pořádný masakr, všude se povalovaly rozmašírované lidské údy a docent-antropofág po nich bezohledně šlapal, jak běhal mezi udírnou, troubou, plynovou komorou a ledničkou, na které bylo napsáno márnice. Některým žákům vyrval zaživa srdce, a jako indiánský šaman obětující slunečnímu božstvu, s ním křepčil po třídě. Pak některá  ještě pulsující srdce hned za tepla uložil k ledu do márnice, jiná nacpal do mikrovlnky s nápisem zklamání, a se sadistickým úsměvem  pozoroval, jak v ní pukají.

Dveře za mými zády se náhle otevřely, někdo mě odstrčil. Do třídy vešel školník. Na plášti měl nažehlovací nášivku životní útrapy, a nesl tác s krabičkami léků a láhvemi, v nichž byla v lihu naložená lidská embrya. Byla tam ještě  spousta různých porcelánových nádob, na kterých byly nápisy jako jed poznání, cyankály ze zkušeností,  marináda z kyseliny žaludeční a zmařených přání, hořčice ze žlučníku a zbytečných emocí…

 „Nesu vám nějaké přísady, profesore,“ řekl servilně a s lehkou úklonou položil tác se všemi těmi dobrotami na katedru.

Jak lidožrout otočil hlavu, aby mu poděkoval, všiml si teprve teď, že tam stojím a pozoruji jeho nechutné počínání. Nejprve se zamračil, asi se mu nelíbilo že mu někdo cizí vidí pod pokličku, ale pak se usmál a kývl na mě zakrváceným prstem. Možná si ze mě chtěl udělat komplice v domnění, že podle přísloví co se doma uvaří nikde neprásknu, jaké hnusárny jsem tam viděla. Přestože dosud vypadal jako odporná obluda, dokázal najednou vyprodukovat tak kouzelný úsměv, že byl krásný jako Tom Cruize. Měla jsem co dělat, abych jeho svádění odolala.

Na chvíli se mi  chtělo uvěřit, že ze mě třeba neudělá takovou nechutnou sekanou, jako z těch ostatních, že se chystá mi udělit jinou, mnohem příjemnější lekci. Ale vařit už umím, tak co bych na nějakým pitomým kurzu vaření ztrácela čas?

A tak jsem se radši vypařila jako pára nad hrncem.