Oslovoval ji Nancy a ona ho z mnoha důvodů milovala. Byla jeho nejlepší přítelkyní a věrně mu naslouchala po celých dvanáct let. Bydlela s ním v jeho domě, jedla ve stejný čas jako on a každý den s ním chodila na dlouhé procházky po okolí. Znala ho jako málokdo a snažila se ho ochránit před sebemenším nebezpečím. Vždy byla trpělivá a nad každým jeho vrtochem přimhouřila oči. Musela sice uznávat a respektovat jeho postavení, avšak dokázala občas také dát najevo svou nespokojenost – a to docela hlasitě. Většinu času, který spolu trávili, však svorně mlčeli, neboť oba měli rádi ticho. Všichni si jich vážili, snad právě proto, že tvořili nerozlučnou dvojici. Nikdo se neodvážil říct o nich něco špatného – nic takového totiž neexistovalo. Mohli se naprosto spolehnout jeden na druhého. On ji měl velmi rád a ona to věděla a dovedla toho někdy zneužít. Přesto se na ni nikdy nezlobil. Když však jednoho dopoledne náhle zemřel, nebylo jasné, kam by měla jít. Přece jen už byla také stará a zdraví jí přestávalo sloužit. Nic jí ve své závěti neodkázal, ale s tím se tak nějak počítalo. Na pohřbu z pochopitelných důvodů nebyla, zůstala sama doma a smutek na ni doléhal ze všech stran. Všichni ji litovali a chodili za ní, aby ji trochu potěšili a pohladili po šedivějící hlavě. Ne, že by se o ni nikdo nechtěl postarat, ale ona o to vlastně ani nestála. Za několik týdnů stejně zemřela také – stářím a steskem. Pochovali ji v koutě zahrady a pak v úctě chvilku tiše postáli nad jejím hrobem. Vzpomínali přitom na doby, kdy ještě bylo dobře a všechno se dařilo. A kdy ona byla ještě malým, roztomilým štěňátkem.