NEKONEČNÝ TELEVIZNÍ SERIÁL
„Tak proč to k sakru nepleje?“ rozčilovala se babička, která seděla před televizí s ovladačem v ruce a marně mačkala tlačítko PLAY.
Moje babička má podivnou téměř masochistickou úchylku: vášnivě ráda sleduje televizní politické debaty. Ale protože při nich často usne, trvá na tom, abych jí je nahrávala na video a ona si je pak mohla pustit, až se probudí.
Projevy politiků jsou někdy tak nesrozumitelné a zmatené, že teprve několikerým opakovaným přehráním je normální člověk může opravdu pochopit, takže jí v její nevinné zábavě vůbec nebráním.
Máme proto doma už pěknou řádků kazet s politickými debatami a někdy je zajímavé si je pustit a sledovat co se na naší politické scéně odehrávalo kdysi dávno. Člověk si pak s úžasem uvědomí, že je to vlastně pořád dokola - stále stejné korupční skandály, stále stejné sliby že se s tím už od zítřka konečně něco musí udělat. Někdy to připomíná ty nekonečné americké seriály, kdy při dvěstěpadesátem dílu už dávno nevíte jak to celé vlastně začalo. A když se na scéně objeví Pamela, kterou už v pátém díle její manžel zastřelil, protože mu vyluxovala bankovní konto, ani vás nenapadne protestovat, že mrtvola přece nemůže po tak dlouhé době tak dobře vypadat, natož aby se zase vrátila na scénu.
Tak nějak je to i s tou naší politickou scénou, tváře a jména se střídají, podstata je stejná. Někdy se ale i ty tváře opakují, po určité době, kdy už všechno zavál čas. To pak člověk žasne, že někdo, kdo si nakradl milióny, se po pár letech zase klidně bez bázně a hany objeví před zraky národa. V šíleném tempu dnešní doby to ani nestačíme všechno sledovat a hlavně rychle zapomínáme. Ale když si to přehrajete zpětně tak je to fakt síla. Například hned po Sametovce nás varovali, že budování demokracie nás bude něco stát a než splatíme dluhy po té předchozí neschopné vládě pracujícího lidu, budeme si muset pořádně utáhnout opasky. A vida, státní dluh je tu stále, naopak, utěšeně narůstá. A přitom bývalý pracující, dnes už svobodný lid, pořád pracuje do zblbnutí a utahuje si opasky až mu z toho lezou oči z důlků..
Pak přišel vstup do EU a opět tu bylo utahování opasků, stejně při jako vstupu do NATO atd…. Utahování opasků je takový oblíbený politický evergreen jako třeba pohádka o Mrazíkovi. Teď to zachránila ta krize, každý musí uznat že když si celý svět utahuje opasky…jenže my si je utahovali tak dlouho, že už to skoro dál ani nepůjde. Snad abychom se na nich rovnou oběsili. To by se ušetřilo na sociálních výdajích a mohly by se konečně koupit ty nové stíhačky.
Ale ten věčný koloběh, stálé návraty a opakování mají jednu obrovskou výhodu. Když někdy zapomenu něco nahrát, klidně babičce pustím starší kazetu a ona si toho nevšimne. Jednou se dokonce omylem dívala na Hvězdné války a vůbec nic nepoznala!
„Tak konečně to mají ti lumpové tuneláři spočítaný, pan prezident právě říkal, že od zítřka s nimi zatočí,“ oznamuje mi babička celá šťastná a vůbec netuší, že se dívá na Novoroční projev, který byl odvysílán někdy před patnácti lety. Ten letošní jsem totiž nestihla nahrát, prože jsem vyspávala po prohýřené silvestrovské noci. Ale k tomu se jí nikdy nepřiznám.
Babička je ve svém věku už značně nedoslýchavá, takže někdy je docela horor poslouchat její komentáře, kterými při sledování zpráv glosuje to, co se před jejím užaslým zrakem na obrazovce odehrává. Když byl například americkým prezidentem zvolen Obama, ona se přeslechla a myslela že je to Usama a hrozně se divila, proč si Američané postavili do čela země toho strašného teroristu. Ale možná slyšela dobře a jen jí zmátla ta zkratka USA. Když toho lumpa konečně chytili a hodili Usamovu mrtvolu do moře, opět se babička rozhořčovala, co že je to za národ, který klidně nechá hlavu státu sežrat žralokům!
„Jen aby tydlety móresy nedorazily i k nám,“ starala se babička. „Tady se dycky opičíme po tý Américe.“ Sama sebe ale vzápětí uklidnila konstatováním, že u nás moře nemáme takže se nic takového stát nemůže.
Přeji babičce dlouhá léta a pevné nervy, jen se obávám, že se toho vytouženého happy endu asi ještě hned tak nedočká.
|