Proč hledat štěstí za hranicí našich měst a sil?

Stačí se dívat, aby ses poučil!

Proč radostí smát se, když můžem vybrečet oceány slzí?

Proč rychle mluvíme a pak nás to mrzí?

Nač budovat honosná sídla

tak, že můžem plavat mezi hromadami jídla,

když někde pěknej kousek a někde o kus dál

oheň hladomoru za úsvitu vzplál?

Nač stavět paneláky, domy,

aby je voda a s nimi i stromy

jak černá díra pohltila

tak, aby naše pýcha

tam dole v bahně shnila?

Proč z náručí země kytky stále chceme rvát,

když tam, na své domovině mohou nás svou vůní kolébat?

Proč holíme zemi její skráně a bereme jí z klína její děti

a pálíme je v kotlech jak přebytečné smetí?

Nač stavět majáky, aby pronikly tmou,

když v nás je světla dost, jen najít pravý zdroj?

Nač hledat u Slunce strany, hrany, póly, skvrny a moře?

Proč berem boky vápencové hoře

a hledáme cesty tam, kde nebyly, ale my je chceme mít?

Proč kradem krutou pravdou sny těm, kteří se nebojí snít?

Nač kouti mříže, nač alarmy a stráže stavíme kolem nás

Proč necháme se klamat vyšší silou

a schováváme naši pravou, milou

tvář pod masku krutých, nelítostných očí?

Necháme vůbec někdy svět,

jen ať dál se bez lži kolem Slunce točí?

Nechcete zatavit a vystoupit a zůstat mezi hranicemi času?

Kolik vůbec pěkných, zdravých, plných klasů,

vzešlo z těch lží, co zaseli jsme včera?

Jaký je tvůj syn a jaká tvoje dcera?

Co čeká je zítra, za půl století?

Myslíme vůbec na budoucnost?

Na děti svých dětí?

Co necháme jim, až odejdeme tam,

za hranice času?

Najdou v té námi zpustošené zemi

vůbec nějakou krásu?

Zůstane jim po nás kousek místa, kde by mohly žít?

Co všechno z toho živého chceme vyhubit?

Proč odsuzujem k smrti, když není trestem, ale vykoupením

a proč stále zapomínám, že i já tenhle svět měním?

Proč usínám s tím, že neodpustil jsem těm,

kteří potřebují mou lásku?

Proč, proč jen svou pýchou přidělávám

světu další vrásku

tak, že jeho tvář se podobá brázdě nejchudšího oráče…?

Proč?

Svět brzy zapláče…