Píšu si - Aneb básníkův sen
Nevím co s časem, strašně moc se nudím. Tak si píšu. To neustálé vydávání sbírek mě už unavuje, ale sponzoři se jen hrnou, a tak mám od všech (včetně mé rodiny) velké požehnání. Ba psát mám dokonce nařízeno! Celé dny se jen válím a starám o pravidelný přísun potravy, aby má básnická střeva měla dobré trávení. Zbytek mých nepíšících přátel jen letí z práce do práce, ale to já nemusím. Proč taky, když dnešní doba přeje nadaným lidem?
Začalo to jednoduše - taková pitomá náhoda. A už se jen vezu v úspěších. Co je to docenění jsem poznala hned při prvním veřejném vystoupení. Nestačím totiž vyzvedávat honoráře. Spádovou poštu střídám často proto, abych nebyla nápadná. Nejprve jsem se přestěhovala za smetánkou společnosti na Bertramku, ale Kája Gott mě už dost nudil, zejména při snídani. Teď bydlím na Ořechovce. Až mě odhalí, musím najít jiné působiště, třeba Řiťka u Prahy! Tam bydlí dokonce i nějaká
ta Vondráčková a spol, třeba mě brzy pozvou na koktejl. Zahradní slavnosti - ty já můžu.
Při této velkolepé kariéře se nedá nic pokazit (ale riziko podnikání je možné vždycky)
- a tak jsem si pojistila na dva melouny ta střeva básnická.
A protože mi nic od počátku až dosud nebylo ukradeno, vydělala jsem si tolik peněz, že jen kynu a usmívám se, vždy mám dobrou náladu a nechápu ty mrzuté a zamračené lidi, kteří - možná je to právě tím - se nedali třeba na psaní...
|