Když o tom teď přemýšlím, tak jediné, co bych dokázal o tom posledním výjezdu říct je, že by mě nikdy nenapadlo, že bude poslední.

    Na středisko jsem přišel několik minut před osmou. V šatně jsem se převlíknul do bílé košile, kalhot a erárních tenisek.  Potom jsem došel na dispečink, kde už seděla Boženka.

    ,,Ahoj Zdeněčku,“ pozdravila mě s úsměvem naše noční dispečerka. S Boženkou jsem sloužil většinu nočních směn. Boženka nám za pár let odejde do důchodu. Celý život pracovala jako sestřička. Nedávno jí ale vylezly křečové žíly a proto si začla brát směny u telefonu a vysílaček.

    ,,Ahoj Boženko! Teda, dneska ti to fakt sekne!“ oplatil jsem jí pozdrav, jak nejlépe jsem dovedl. Noční směny jsou o hlavně pohodě.

    ,,Joó?! Tak za tohle ti udělám kafáka, vo kteým se ti ani nezdálo.“A v tom měla pravdu. Kafe a ponožky dělala úplně nejlepší na světě.  

    ,,Kdybys jen věděla, o čem se mi zdává, Boženko...“ smál jsem se na ní.

    Boženka se rozesmála. ,,Ty seš ale vůl, Zdeňku. To zas bude směna.“

     Jo, s Boženkou to utíkalo. Někdy jsem s ní proseděl celou noc, jindy jsem jen prohodily několik slov mezi dveřmi.

    ,,Kterej z doktorů dneska slouží?“, zeptal jsem se Boženky, když přede mě postavila kafe.

    ,,Peterka. Už je v práci, ale sedí u sebe. Volal mi, že má nějaký dodělávky na počítači.“

     S doktorem Peterkou jsem se už taky nasloužil. Byl o několik let starší než já a nikdy toho moc nenamluvil. Ale o to to byl větší profík.      

   ,,Hm, jo,“ přikývnul jsem a míchal si kafe. Vonělo nádherně.  ,,Na kafe jseš jednička, Boženko.“

   ,,Praxe, Zdeněčku. Pamatuj si, že všechno je to o praxi,“ řekla mi a posadila se                    k dispečerskému stolu, na kterém už leželo klubko a jehlice. Tak proto ty ponožky. Co začla dělat Boženka noční, celé středisko začlo nosit ručně pletený ponožky, svetry a čepice a co já vím, co se dá s tímhle ještě dokázat.  

    Ručičky hodin se nenápadně vydaly na cestu skrz tuhle noc. A jejich spokojené tikání doplňoval kovový zvuk jehlic, které o sebe sem tam zavadily. Já poslouchal rádio a upíjel kávu. Sem tam jsme s Boženkou prohodili pár slov. O ničem. O něčem.

   Ve čtvrt na dvanáct se ozvalo zvonění a na dispečerském pultu začal blikat červený knoflík.

   Boženka si nasadila sluchátka s mikrofonem a řekla: ,,Záchranná služba, jak vám mohu pomoci?...Ano... Ano.“ Vzala si propisku a začla si dělat poznámky. Pak mi rukou naznačila, ať dojdu pro Peterku. První výjezd je tady.  

    Adresu, kterou mi dala Boženka, jsem znal. Jeli jsme k Novákům, co bydlí tady ve městě. Božence se dovolala babička Nováků a stěžovala, že se jí dělá špatně. Někam totiž založila injekci s inzulínem a oni ji teď s dědou nemůžou najít. Pokud si pamatuju, tohle byl mj druhý výjezd  ke starouškům. Babičce Novákovic zjistili cukrovku před několika měsíci. A ona si na tu novou nemoc ve svých osumdesáti ještě nedokázala zvyknout.

      Zastavili jsem před jejich domem. Děda Nováků stál ve dveřích a mával na nás.

   ,,Proč ty injekce nedělaj větší?“ zeptal se nás, když jsme došli ke dveřím do jejich domu. ,,Kdo je má pořád hledat?“

    ,,To je v pořádku, dědo,“ řekl mu Peterka. ,,My se po nich podíváme.“

    Děda ustoupil a nechal nás vejít.

    Babička Nováků seděla v křesle v obývacím pokoji. Doktor jí změřil tlak.

    ,,Hyperglykemie,“ řekl si jako by pro sebe. Z tašky vytáhnul injekci a naklonil se nad babi. ,,Bude to dobrý, babi,  jen se dneska vyspíte v nemocnici.“

    ,,Jak myslíte, pane doktore,“ řekla mu babi. Ustaraně se podívala na dědu. Jako by to byl on, o koho bylo potřeba se postarat.  

    ,,Pojedu s váma, doktore,“ řekl děda, když jsme měli naloženou babi v sanitce.

   ,,Ne, to nebude nutný, pane Nováku. Je to stejný jako posledně. Vyspěte se a oni vám babi ráno přivezou.“

     ,,Má pravdu, polívku máš v ledici, tak si ji ráno ohřej. Ne abys tady běhal na lačno, až přijedu,“ hudrovala babi.

     ,,Tak jo,“ přikývnul děda.

    S doktorem jsme nasedli do sanitky a já vyrazil směr nemocnice. Ve zpětným zrcátku jsem viděl dědu, jak stojí na chodníku. Mával nám, jako odjíždějícímu vlaku.  

      ,,Boženko, slyšíš mě?“ stisknul jsem tlačítko na mluvítku.

    V rádiu to prasklo, jako když zlomíš suchou větev a já uslyšel Boženčin hlas. ,,Ano, Zdeněčku?“

    ,,Vezem babi do nemocnice. Má v ruce kapačku. Doktor říkal, že už je z nejhoršího venku.“ Otočil jsem se k doktorovi. Přikyvoval.

   ,,Rozumím, Zdeněčku. Dám jim vědět.“  Nemocnice byla asi dvacet kilometrů od našeho města. Silnice byly touhle dobou prázdné, proto jsem nemusel zapínat maják. 

     Když jsem projížděl nemocniční branou, tak v rádiu zase prasklo a ozval se Boženčin hlas.

    ,,Jak ste na tom?“

    ,,Už jsem v nemocnici, Boženko, budeme vykládat.“

    ,,Volali policajti, potřebujou sanitku do Nádražní ulice v Petřinách. Domácí násilí, říkali.“

    ,,Dobře, Boženko, rozumím.“

    ,,Další výjezd, doktore,“ řekl jsem Peterkovi, zatímco jsme předávali babi nemocničnímu příjmu. ,,Domácí násilí. Volali policajti.“

    ,,Dobře,“ řekl doktor. ,,Paní Nováková, hyperglykémie, 400ml infúze,“ nahlásil sestře. Sestra se opřela do kolečkového křesla a zmizela s babi za lítacími dveřmi nemocnice.

    ,,To je všechno, co nám o tom řekli?“ zeptal se Peterka, když jsme se opět usadili v sanitce.

    ,,Hm, jo.“

    ,,Tak na to radši šlápněte.“

    Nastaroval jsem motor a zapnul sirény a maják a radši na to šlápnul. Když jsme vyjeli z města, tak se k nám z okolních polí začla stahovat mlha z okolních polí. ,,To nám ještě chybělo,“ poznamenal doktor. A já jsem na to, i přes tu rostoucí mlhu, šlapal.   

      O několik minut později jsme přijel do Petřin, vesnice s několika desítkami domů a třemi ulicemi. Najít místo, odkud nás volali nebylo i přes tu mlhu těžké. U jednoho z domů už stálo několik policejních vozů, kterým se na střechách otáčely majáčky. Vystoupili jsem s doktorem ze sanitky a došli k policejním autům. Z mlhy se začly vynořovat postavy policistů.

   ,,Co se tam stalo?“ zeptal se jednoho z nich Peterka.

   Policista pokrčil rameny a ukázal na dům. ,,Běžte dovnitř,“ bylo jediné, co řekl. Potom si připálil cigeretu.  Plamínek zapalovače se roztancoval, jako by byl pod vlivem nějaké drogy. Policista se k nám otočil zády. 

    Podívali jsme se s doktorem na sebe. Věděli, že tohle bude vážné. Ani jeden z policistů po nás nechtěl, abychom si pospíšili.

    ,,Můžete mi aspoň říct,“ zvýšil hlas doktor, ,,kolik je zraněných?“

    Nikdo neodpověděl. Jako na povel udělali krok vzad a zmizeli v mlze.  

    ,,Pěkně děkuju,“ postěžoval si doktor. ,,Takhle by měla vypadat spolupráce.“

  Prošli jsme brankou a zamířili k hlavním dveřím, které byly otevřeny dokořán. Nikdo u nich nestál. Vstoupili do domu. Zdálo se, že v domě nikdo není. Neslyšeli jsme žádné hlasy. Jediné  světlo bylo v patře. Spolu s ním se k nám po schodech snášela i mlha. Ne. To nemohla být mlha. Byl to kouř. Něco se tady pálilo. V nose jsem ucítil neskutečný smrad.

   ,,Haló? Je tady někdo?“ zavolal doktor do domu. Žádná odpověď.

  ,,Pojďte,“ řekl mi doktor a ukázal ke schodům. Oba jsme vytáhli kapesník a drželi si ho přes nos a ústa.

    Vyšli jsme po schodech do chodby v prvním patře. Přímo před námi byla kuchyň a napravo od  nás obývací pokoj. Bylo v něm několik lidí v dlouhých kabátech. Stáli v kruhu kolem nějakého staršího muže s prořídlími vlasy, který seděl na křesle. Jeden ze stojících mužů se na nás podíval. Byl to kapitán Starý.

    Kývnul jsem mu na pozdrav. On jen pozvednul ruku a ukázal na kuchyň. Potom znovu sklonil hlavu k sedícímu. Nikdo z nich nic neříkal. Stáli tam jako kameny kolem vyhaslého ohniště. Dým obepínal jejich nohy. A snad jim ani nedovolil se pohnout.

     Kuchyně byla plná kouře. Nebylo vidět na krok před sebe. Prošli jsem kolem kamen, na kterých stál papiňák a zuřivě syčel. Všechna voda byla vyvařená. Teď z něj vycházel tmavý dým spáleného.  Vypnul jsem plyn a hrnci ubylo na kuráži. Kousek od kamen se z dýmu vynořil kuchyňský stůl. Židle byly povalené. Jak jsme postupovali dál, o něco jsem zavadil.

     Sehnul jsem se  a uviděl ženská lýtka. A kolena. A stehna.

    ,,Doktore, tady.“ řekl jsem.

     Mezi stehny byla na podlaze kaluž krve. A v ní ležely její ruce obrácené dlaněmi vzhůru.  Květinové šaty měla vyhrnuté nad pás. Tam, kde je ohanbí, byl jen krvavý flek. Seděla opřená o zeď a koukala se mi do očí. Černé vlasy, ztěžklé potem, se jí přilepily na tvář a na krk. V očích měla vyrytou všechnu hrůzu a bolest, kterou si prošla. Ale pořád v sobě našla dost sil zeptat se mě těma očima: proč já?

     Po tvářích mi začly téct slzy. ,,To bude dobrý,“ snažil jsem se jí uklidnit.

    ,,Je mrtvá,“ řekl doktor. ,,Přineste nosítka.“

     Vstal jsem a uviděl  hrnec na plotně. To nemůže bejt pravda, napadlo mě.  Začal jsem zvracet. Když nešlo už nic ven, tak jsem dávil. Polykal jsem vzduch a pak se ho ze sebe snažil vydávit. Ze rtů mi odkapávaly sliny.

   ,,Aaa.“ Snažil jsem se ze sebe vydávit tu její smrt, kterou jsem do sebe nadejchal. Cejtil jsem ale, že je definitivně ve mně, zažraná a zabydlená jako nějaká zasraná rakovina.   

   ,,KURVA! Přineste ty nosítka, chlape!“ 

   Mlha, nebo dým, nebo co to bylo, už naplnily celý dům. Museli jsem s doktorem dělat malinkaté krůčky, abychom cestou k sanitce s nosítky nezakopli, nebo do něčeho nevrazili. Nebylo vidět na krok, vechno kolem nás zmizelo. Nechali nás v tom samotný. Nás a jí.

   Jel jsem asi tak padesátkou. Rychleji jsem pro tu mlhu jet nemohl. Nikdo to po mně ani nechtěl. Doktor se zadumaně koukal před sebe a peklo vypadalo bíle.  

  Byli jsem asi dva kilometry před městem, když se z  mlhy vynořila ona. Seděla na těch polštářích z mlhy s nohama od sebe koukala se přímo na mě. Proč?, ptala se. Proč? Ale já přece o žádným proto nevěděl! Jak jsem to mohl vědět?

   ,,Já jsem ti nic neudělal!“ zakřičel jsem na ní. ,,Uhni mi z cesty, slyšíš?!“

   Vjel jsem přímo do ní. Po tváři se mi rozlila horkost.  

   ,,Áááá! Doktore! Viděl jste to?“ Otočil jsem se. Mlha prostupovala čelním sklem a vzala si doktora.  ,,Doktore! Nevidím vás. Doktore, řekněte něco!“

   Podíval  jsem se před sebe. Znovu se přede mnou objevila. Proč? ptala se zas a zas.

    ,,Já-nic-ne-vím.“

    ,,Zdeněčku?“

     V kabině něco prasklo.

    ,,Zdeněčku?“

    Znovu se ozvalo prasknutí. Jako by se ve mně začly pod tou strašnou tíhou bortit kosti.

    ,,Zdeněčku, ozvi se, prosím.“

     Boženka, uvědomil jsem si. Natáhnul jsem se pro vysílačku a po dlouhé době se zase zhluboka nadechnul.

   ,,Zdeněčku, ozvi se. Jak to s váma vypadá?“

   ,,Haló?“ zašeptal jseem do vysílačky.

   ,,Zděněčku, tak kde jste? Už jedete zpátky?“

   ,,Boženko!“ ucítil jsem ohromnou úlevu. Otočil jsem se. Doktor se pořád díval před sebe.   

  ,,To je Boženka!“ smál jsem se na něho.

  Přikývnul. ,,Řekněte jí, že vezeme mrtvou.“

  ,,Boženko...?“

  ,,Ano, Zdeněčku?“

  ,,Jedeme nazpátek. Už jsme na cestě domů.“

  ,,Pojeďte, Zdeněčku! Udělám ti dobrý kafe.“

   Dobrý kafe, slyšeli jste to taky?

   Prásk.

    Do něčeho jsem v té mlze narazil. A teď jsem tady. Ale doktora Peterku tady nikde nevidím, takže počítám, že on to přežil. Potkal jsem ale Ivetu, tu zmasakrovanou holku.  Vypadá jinak, než když jsem ji viděl poprvý, když seděla tam v tý kuchyni opřená o zeď. Když jsem ji tady potkal, tak už v očích neměla to šílenství a hrůzu. Nepoznala mě. Ale vždyť mě taky v životě neviděla. A mě to nevadilo. Ty šaty s květinkama jí moc slušely. Byla zkrátka v pohodě a to mi tak nějak stačí.