Heor Dak Souztrz Ben Jaorxfar neměl mnoho
důvodů k radosti. Právě prodělával třetí fázi transformace. Byl odsouzen k jedenácti
tisícům dvěma stům cyklům v jednom z nejhorších očistců. Doufal a
fakticky se připravoval, že ho pošlou na Keldar. Keldar byl velmi drsné místo a
povaha Heor Dak Souztrz Ben Jaorxfarova
zločinu, jak se domníval, by tomu odpovídala. Pravda je, že na Keldaru by se
stal hvězdou, co do výměru trestu. Bylo všeobecně známo, že horní hranice se
tam pohybuje kolem devíti tisíc. Ale Luvel? Luvel!? Ta ukňouraná, uhyhňaná
káznice plná bolesti, pocitů…
Uvědomil si, že se bojí. Poprvé ve své
existenci. To znamenalo jediné- třetí fáze se chýlí ke konci. V jeho harmonických
vibracích se rozmnožily jevy, které považoval za náhodné. Pablesky a nesmyslné
rezonance jeho struktur byly stále výraznější. Ovládl ho děs. I když něco
takového pocítil poprvé, nepochyboval o tom. Nesmrtelný, stále přítomný Heor
Dak Souztrz Ben Jaorxfar se nyní propadal do nebytí.
Ne! To přeci ne. Musí uniknout. Panebože! Nemohl. Prostor kolem něj byl
pružný. Kamkoli se hnul, prostor jej zatlačil zpět. To přeci není možné. Byl
vyděšený a zmatený. Dosud nepoznal jakékoli omezení. Nutil se do klidu. „Z toho
se dostanu,“ opakoval si. „Musím analyzovat situaci.“
Ustálil
se, vnímal svou integritu. Disharmonie se zmírnily, skoro vymizely. „Ano, ano…“
uklidňoval se. Prostor na něj přestal působit.
…
„Ben Jaorxfare…“
„Ano?“
„Copak
ty mě nepoznáváš?“
„Ne.
Jsem uvězněn v prázdnotě,“ řek Heor Dak Souztrz Ben Jaorxfar, jak
nejklidněji dovedl. „Jsem… jsem držen v prostoru!“ vykřikl hystericky.
Znovu se pokusil uniknout. Vyrážel na všechny strany, ale nevysvětlitelná síla
ho vždy zadržela. Vzdal to. Když byl klidný, prostor na něj nepůsobil, dopřával
mu dokonalou iluzi svobody. Cítil se ponížený.
„Kdo
jsi?“ zeptal se s potlačovaným neklidem.
„Jsem
Heor Tea Maoi Jak Zao.“
„Cože?
Ty? Proč ty?“
„Nesouhlasíš?“
„Ano,
jen jsem… je to dobře. Jsem… mám něco…
Jak Zao, jsi nejlepší možnost. Jsi lepší, než má
přání. Jsem… Něco je špatně, ale… i když to přímo souvisí s tebou, je to
zároveň lepší, než výchozí bod, takže…“
„Nerozumím
ti. Chováš se podivně.“
„Ano,
já vím. To je tou transformací. Mé schopnosti slábnou. Jsem izolovaný. Obestírá
mě jakýsi šum. Vnímám tě jen s obtížemi.“
„Jaké
to je, být v transformaci?“
„Je
to, jako nic jiného. Myslím, že se stávám hmotným.“
„Hmotným?
Lokalizovatelným? Součástí prostoru?“
„Ano,
domnívám se, že to tak je.“
„To
musí být bezprecedentní.“
„bojím
se. Mám strach.“
„To
musí být zvláštní. Ukážeš mi to?“
„Ukázat?
Chceš to ukázat?“ Heor Dak Souztrz Ben Jaorxfar se zarazil. Napnul vůli
k prasknutí, aby ukázal, aby všem dal pocítit tu hrůzu, ve které se
nacházel. Vlna vzteku, zloby se vzedmula.
Nasytil ji strachem a vším, co pro něj bylo nové, co zatím ani nedokázal
pojmenovat. Ze svého okleštění nedokázal určit kam ji směrovat, tak ji prostě
jen odmrštil od sebe. Dal do toho mnoho potenciálu. Vykonal onen akt
soustředěně, konal v zájmu celé své existence, ale nic se nestalo. Jakoby
zákon přestal fungovat, jakoby nikdy nebyl. Heor Dak Souztrz Ben Jaorxfar se
stal pravděpodobným. Už nemohl počítat s určitostí. Jedovatý koktejl,
který namíchal, se pomalu začal rozpouštět na jeho svaté půdě.
„Zákon
je pryč,“ konstatoval tiše. Byl zlomený. Emoce se uchytily v jeho
rozbořené integritě a zahájily bouřlivou evoluci. Dosud nepoznané jevy hrubými
nástroji předělávaly to, čím po věky býval. Nehleděly na jeho vůli, kdysi tak
mocnou. Padl zákon a padl král, ať žije entropie. Otupělá, ponížená vůle,
přihlížela, jak nečisté procesy surově przní jeho, Heor Dak Souztrz Ben
Jaorxfara. Třetí fáze transformace byla ve finále.
„Ben Jaoxfare… Ben Jaoxfare.“
„Ano?“
„Ztratil
ses. Chvíli, jako bys nebyl. Blouznil jsi o zákonu.“
„Zákon už není. Přestal existovat. Už nejsem Heor Dak Souztrz Ben Jaorxfar,
Jsem… cosi hmotného. Jsem konečný. Ubohá, sebe požírající hmota. Cítím. Cítím
temno, jež mne obestírá. Kousek po kousku mne skrádá. Zhasínám.“
„Jaoxfare!
Jaoxfare! Ještě zůstaň. Ulož si vzpomínku. Já, Heor Tea Maoi Jak Zao budu tvým
průvodcem. Budu tě provázet celým trestem, budu tě strážit a znovu tě přivítám,
až budeš očištěn. Celou dobu tě nespustím ze zřetele. I když mě přestaneš,
vnímat budu s tebou.“
„Já
vím, ještě to vím. Bojím se. Už je to blízko. Bolí to. Co když… Jak Zao, buď se
mnou!
Strašně
to bolí! Jak Zao!
Neopouštěj
mě!“
…
„…na čtyři prsty. Ještě jednou a pořádně.
Ták…
ještě, ještě, ještě…
Hlavička
je venku a ještě na ramínka. Opřete se do toho.
Jste
skvělá, jde vám to jedna radost.“
| 
