TRAFIKANTKA
Sálá ze mě zlá energie. Alespoň soudě dle reakcí prodavačky(-ek) v jedné zcela konkrétní trafice na periférii. Tři roky nazpátek jsem k ní zabloudil cestou z práce a maje zase jednu ze svých tentokráte už 100% spolehlivých vizí o tutové výhře ve Sportce, skláním se k okénku (vane z něj nepřečichnutelný alkoholický opar), žádaje o pár náhodných sloupečků. Rozcuchaná zrzka navztekaně zabušila do nebohé mašiny a s výrazem zhnusení mi podala tiket. Já sama zdvořilost, úsměv, žertíky - prostě pohodový chlapík. Hrst drobných v mé nabízené dlani (zdaleka ne těch úplně nejdrobnějších!) ovšem přivedla trafikantku, jíž místní přezdívali, jak jsem se dozvěděl později, Žíža (ehm, chrchly, chrchly, proč asi…), k nepříčetnosti. To si strčte někam, vyprskla na mě, toho mám plnou kasu! Což nebyla reakce, kterou bych čekal za svůj sympaticky šaramantní přístup! I chňapl jsem tiket a mrsknul ho s bravurou tenisty při esovém podání zpátky do okénka – vy si to taky strčte někam! A hrdě jsem odkráčel.
Snad nebyly ty sloupečky výherní, protože za krátkou dobu tahle nemilá paní zmizela a vystřídali jí mnohé další. Pro jistotu jsem se ale onomu místo vyhýbal obloukem. Až do včerejška. Ve Vltavě uplynulo už hodně vody, řekl jsem si (sakra HODNĚ), je třeba zapomenout a odpustit. Skláním se k témuž okénku, stará babka s jedním zubem na severozápadě a jedním na jihovýchodě, zachumlaná ve vaťáku, otevírá vstříc krutému mrazu (-5 C) okénko. Máte lístky na MHD? -Jo! Tak jeden. -Cože?, diví se zhnuseně babka, jeden?! To nejste zrovna ohleduplnej! Nechápavě zírám, ohnutý hřbet, do její tváře za okénkem. Co?(pobaveně ironicky) -Se nesmějte, taková zima a vy chcete jeden lístek?, to nemyslíte vážně, v týhle zimě kupujou všicky slušný lidi nejmíň deset, dyž už musim votvírat to vokýnko! Než vám tady prodám jeden blbej lístek, uteče mi teplo za pajsku!!! A sakramentsky zle se na mě podívala, jakože to myslí smrtelně vážně. Uff! Se svým zaplaceným lístkem v ruce jsem s úšklebkem odsekl: tak tady nedělejte, ne! Ovšem grimasa, která se počala rozcabovat na babčině obličeji, mě donutila rychle změnit souřadnice.
Sakra, co na mě mají? Vždyť jsem chtěl jen jeden lístek, nebudu si jich kupovat deset, když potřebuji dojet na náměstí a zpátky?! Takže už se zase vyhýbám obloukem, abych nedostal přesně mířeným popelníkem či jiným náčiním!
|