|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
napustili mě zimnicí, nohy drkotaly jako zuby
vší silou se snažily udržet kusy látky pod chodidly
měly se lepit, měly držet
dokud práh nevysál lepkavost a nevsunul trhliny, které prokousávájí vše stálé, vše staré,
vše co jsem už dávno chtěla vyhodit a neměla odvahu
...
mezi břehy proud světla z mraků propálil zemi, vypálil řeku. škube sebou
a břehy se drolí, tisknu do země stromy, aby kořeny držely můj svět pohromadě.
ale chodidla mě stále táhla k řece, co je její podstatou?
-- nebyla to voda, bylo to cosi příliš živého, příliš hmotného, stále měnila tvar a přesto mi něco připomínala.
strhával jsi ze mě oblečení a já utíkala,
ale pak tě volala zpátky
vytrysklo ze mě něco jako láva pod povrchem země než se přemění,
smísí se vzduchem a vychladne. konečky vlasů byly roztřepené, spálené a žhnuly, nepouštěl jsi je. viděla jsem střídavě ostře a rozostřeně,
ale stěna mezi námi byla hmatatelná; odsekla, že je pozdě. hledala jsem kusy oblečení poházené po bytě, chtěla jsem čímkoliv zakrýt svou duši
když ti ji nemohu dát, neměl bys ji vidět,
tříští se pocity, myšlenky, a pak se zase skládají dohromady, ale ne tak jak původně patří. vymlouvala jsem se na chladný vzduch který se třepotal za okny a nahlodával je,
házela jsem vinu na stěny, které mě nechtěly pustit ven.
odejdu a to je vše. sáhla jsem na tvůj krk. byl teplý.
v celém pokoji se rozlévalo teplo, stačilo zavřít oči a našla bych zapomnění, ale ne sebe.
…
ulehla jsem.
postel nedokázala v klidu stát, matrace sebou škubaly,
ale byl jsi tady, nebylo třeba. ničeho. stěny se rozestupovaly a místnost nabývala, skříně rostly a stěny byly tlustší.
rozpustilé oči se musely schovat, už nebylo kam se skrýt před zapomněním,
dopila jsem lahev vína, abych vypla poslední křeče rozumu.
smál ses. posadil jsi mě na stůl. prohlížel sis každý detail mojí duše, seděla jsem jako rentgenový snímek na tvé sítnici. nevydržel jsi to a zavřel oči.
ráno, celá pomlácená, s modřinami od tvých rtů,
s proleženinami na tváři, která jako jediná ulehla. rozpačitě vstávám,
v hlavě ještě hromádka střepů pere se o místo. denní světlo neúprosně zírá do bytu, ukazuje vše, co jsem nechala roztroušené po podlaze a po nábytku.
zvedám i zbytek těla, který by nejradši zůstal ležet vedle tebe, ještě spícího
...nevíš, že odejdu. nevíš, že sem už nevkročím.
...
unavená, místo víček zažloutlé uschlé listí, pomalu se probouzí. zanechám řeku ležet. co s ní. tok už je docela klidný, líně převaluje v ústech nervové vzruchy. rozmělňuje malé, skoro již leklé ryby. neláká mě. netáhne mě k sobě jako magnet.
kořeny stromů vše udrží a já mohu domů.
|
|
|
