Mišičko, pamatuješ si,
jak nám posledně oběma rvalo uši
to nepřejícné pochechtávání autobusového nádraží
a krystalky cukru se třpytily v očích?
Pamatuješ na rozbřesky nevinnosti,
jimiž nás ráno co ráno bombardovala
příšera probouzejících se milenců?
Pamatuješ na noční polykače mečů,
na jejich nelítostné souboje s lasturou poezie?
Pamatuješ na armádu nevidomých andělů?
Pamatuješ, co jsem Ti potichu pošeptal do ouška,
když nám odemkli společné dveře zapomnění
a když jsme jimi konečně vstoupili
do rozevřených průduchů věčnosti?
Na chvíli jsme zapomněli na krutost, pamatuješ?
Lásko, vzpomínáš si,
jak jsme z bezpečné vzdálenosti sledovali
na všechny světové strany paprskovitě rozbíhající se
štěrbiny hvězd,
neslyšitelné údery stárnutí
v pulzujících žilách vesmíru?
Ano?!
Nedivím se, že ranní rosa omlazuje tesknotu,
že do hlubin Atlantidy sestupují chorobomyslné múzy.
Vždyť andělé dál nestrpěli excentrické výstupy
dešťových mraků.
Nedivím se.
Ach, jak je to nepochopitelné!
Miluji Tě.
|