Sedím u stolu
nehybné ruce klonují dřevěnou desku
Já s okem zavřeným
Já s okem otevřeným
saju volské oko z prázdného talíře
nasycen glazůrou
vyškrábaných kružnic
krvavých domovů SNÍM
žiju na dlani modré bytosti
chodím si kam chci
ohraničen JEN
tepavou gravitací
a vrozenou sebedestrukcí péřových polštářů
i ona si chodí kam chce
rozechvělá pamlskující silueta
bez touhy …
oba brouzdáme světem
jiným směrem – na tom samém místě
občas jdu a najdu špičaté kameny
vytéká z nich pramen – napiji se a usnu
když se vzbudím
jsem o něco menší
na dně šálků poházených kolem květin
je zatuhlý krém
ukazuje osudné přehmaty
A
obrazy na stěnách
vždy visí na křivo
je to jeden z vtipů co mají hlasitost publika … prázdného sálu
za dveřmi koupelny stojí bytosti bez hlav
v rukách siťky plné motýlů
na nohách maltu rozestavěných hřbitovních zdí
skica nevinnosti – DÍVEJ!
voda ve vaně je vlažná
odpad se špuntem hyzdí vlnky zrcadel
prostě krajina odvanutých klobouků … lůna porostlá jabloněmi
je to jen mé místo
na modré dlani
galerie bezpohybních gest
ale někdy
když je uplné ticho
hraju si, že nebe je červené
srp měsíce, stromy, hory jsou černé
mávám lesklými praporky
a mezi tím se jen blýzká bílo
netečné
chladné
tančící bílo
je to ta nejkrásnější hra co znám
nic víc nemám
knoflíky rozepnou
návraty dne |