Opilci
prý po požití určitého množství alkoholu zpívají. Bez ohledu na věk, pohlaví
nebo pěvecké nadání. Matyáš tu hranici asi nepřekročil nebo si moc dobře
uvědomoval, co ho doma čeká. V každém případě se k domovu pohyboval velmi
potichu.
Opravdu
toho vypil velmi málo - jen dvě tři skleničky červeného vína. Musel si trochu
vylepšit náladu, protože měl za sebou špatný den. Šéfredaktor mu hodil na hlavu
další článek a při té příležitosti dostal i nůž na krk. Buď přinese opravdu
kvalitní materiál do časopisu, nebo ho vyhodí.
„Jako
by ten poslední článek byl tak špatný,“ mumlal si Matyáš pod vousy, když míjel
poslední roh. Před ním se objevil dům, ve kterém spolu s manželkou obývali malé
2+kk. Ještě necelých padesát metrů a bude před vchodem. O další minutu později
odemkne dveře do předsíně, sundá si boty a vyslechne kázání o tom, jaký je
budižkničemu. Matyáš se už na výstup připravoval, když tu jeho na minutu přesně
naplánovaný harmonogram narušilo auto stojící u chodníku.
Aut
stálo před domem mnoho - ani jediné místečko k zaparkování nebylo volné. Tato
černá dodávka však Matyášovu pozornost úplně přitahovala. Pomalu krok za krokem
šel blíž a blíž. Ani si nevšiml, že přešel svůj vchod. To černé auto ho prostě
úplně hypnotizovalo. Když se ocitl vedle něj, všiml si další zvláštnosti.
Dodávka měla přes celý bok obrázek velké šedé okřídlené lebky. Na první pohled
to vypadalo jako auto nějaké metalové kapely, pod lebkou však ještě svítil
nápis „Anděl smrti“.
„Tak
to je dobrý,“ ušklíbl se Matyáš. „Anděl smrti. Po žlutých a modrých je tady i
černý.“ Vybavil si stejnojmennou písničku od kapely Lucie, na melodii a slova
si však vzpomenout nedokázal. Nakonec nad tím mávnul rukou a vykročil zpět ke
vchodovým dveřím.
V
předsíni už na něj čekala žena s podmračeným výrazem.
„Vypadá jako anděl pomsty,“ pomyslel si
Matyáš a v duchu se tomu zasmál. O chvíli později se však na jeho hlavu snesl
takový proud nadávek, že ho smích přešel. Chtěl něco říci na svou obhajobu,
manželka ho však nepustila ke slovu. Radši tedy jen mávnul rukou a šel spát.
Druhý
den ráno ho čekala překvapivá zpráva.
„Že
nevíš, co se stalo,“ vyhrkla na něj žena, když přišel na snídani. Spolkl
všechny jízlivé poznámky a zavrtěl hlavou. „Ta stará Horáková z vedlejšího
vchodu v noci spáchala sebevraždu. Podřezala si žíly!“ Matyáš zůstal jako
opařený. Taková zpráva a on to zaspal. Rychle vyběhl ven, jestli ještě nestihne
posbírat nějaké informace do článku, viděl však už jen odjíždějící policejní
auto a svého kolegu, který si něco dopisuje do poznámkového bloku.
„Zatraceně!“
zaklel Matyáš a prásknul dveřmi. „Tos mě nemohla vzbudit?“ vyčítavě se pak
zadíval na svou ženu.
„Nemohla!“
odsekla příkře. „Dozvěděla jsem se to asi minutu před tím, než ses vybatolil z
pelechu.“ Načež ještě utrousila něco o zbytečné ztrátě času a odešla do práce.
Matyáš seděl u stolu a zamyšleně srkal horkou kávu. Najednou si vzpomněl na
podivnou dodávku před domem a napadlo ho, jestli to nemůže mít nějakou
souvislost.
„Anděl smrti a sebevražda,“ přemýšlel a
jeho prsty létaly na klávesnici. Zkoušel na internetu najít něco o andělu
smrti, okřídlené lebce nebo podobně. Bez úspěchu. Nakonec s povzdechem přístroj
vypnul a vyrazil do práce. Tam mu ale štěstí také nepřálo. Než stihl dojít ke
svému stolu, odchytil ho šéf.
„Na
slovíčko, kolego,“ vlekl ho do své kanceláře. Matyáš si na stole všiml článku o
dnešní sebevraždě a začínal tušit, odkud asi vítr vane. Vlastně spíše hurikán.
„Dneska
v noci se stala ve vašem domě podivná sebevražda,“ šel šéfredaktor hned k věci.
„Článek mi však přinesl váš kolega z druhého konce města. Nezlobte se na mě,
ale člověka jako vy ve svém týmu nepotřebuji. Za hodinu chci vidět váš stůl
prázdný.“ Položil před něj na stůl výpověď, kterou Matyáš jako ve snu podepsal.
Pak si sbalil své věci a o půl hodiny později už stál s krabicí na ulici.
„Zatracenej život,“ klel v duchu. Vyrazil
k domovu a přemýšlel, kam všude rozešle svůj životopis, aby nezůstal bez práce
dlouho. Dorazil domů, odemkl vchodové dveře a přede dveřmi od bytu zakopl o
malý kufr.
„Kdo
to tady, sakra!“ zaklel zase, pak ale poznal svůj kufřík. A v něm své věci a
stručný vzkaz od manželky. Takže nejenom bez práce, ale zároveň i bezdomovec.
Klíč od dveří ani nezkoušel. Na první pohled bylo vidět, že žena nelenila a
nechala vyměnit zámek. Vztekle do dveří kopl, až se dutá rána rozlehla celým
domem. Pak kufr vzal a vyšel z domu.
Nakonec
skončil na lavičce v nedalekém parku, kde si rozložil všechny svoje věci a
přemýšlel, co dál. V krabici z práce moc užitečných věcí nebylo a v kufru měl
jen něco málo oblečení.
„Tak
to jsou skvělé vyhlídky,“ brumlal si pod vousy, když krabici s nepotřebnými
věcmi vyklopil do odpadkového koše. „Sice v noci už není žádná extrémní zima,
ale spát na lavičce v parku nechci. To si radši hodím mašli.“ Hlavou se mu
honily děsivé reportáže o bezdomovcích, a proto myšlenku na rychlé ukončení života
nebral jako něco nereálného. Pak ale dostal lepší nápad. Sbalil všechny své
věci a vyrazil do blízké internetové kavárny.
„Ještě
jsem neprohrál,“ říkal si, když procházel nabídky zaměstnání. Náhle jeho
pozornost upoutal nový e-mail. Rychle otevřel svou schránku a zalapal po dechu.
„Uvažujete o ukončení pozemského
trápení? Mohu Vám pomoci. Domluvte si schůzku ještě dnes. Anděl smrti“
Matyáš
horečně přemýšlel. Tak to auto před domem nebyl přelud. On opravdu existuje. A
napsat o tom článek by mohl být jeho návrat na výsluní. Článek století. Rychle
odepsal s návrhem, zda by se mohli potkat za hodinu v parku. Měl neodbytný
pocit, že jakýkoliv jeho návrh bude akceptován. A opravdu - během pár vteřin
dostal stručnou odpověď: „Budu tam.“
Matyáš
ještě pár minut procházel nabídky práce, myšlenkami však už byl někde jinde.
Nakonec se zvedl a vrátil se zpět na svou lavičku. Hodina pomalu mizela za
ostatními a jemu najednou došlo, že nenapsal, ve kterém parku se potkají.
„Kruci!“
zaklel a v duchu si nadával do hlupáků. Už se zvedal, že se do kavárny vrátí,
když nedaleko uviděl parkovat tmavou dodávku. Motor utichl, světla zhasla a
anděl vystoupil. Z kufru si vyndal malou tašku přes rameno a vykročil přímo k
Matyášovi. Ten si anděla prohlížel. Byl to vysoký brunet s pronikavě modrýma
očima, oblečený do černých kalhot a černého roláku. Jistým krokem překonával
vzdálenost, která je dělila, a nespouštěl z Matyáše oči. Deset metrů, pět metrů
a už si mlčky podávali ruce. Matyáš s napětím čekal, jestli se mu anděl
představí, ten však bez jediného slova ukázal na lavičku. Posadili se a chvíli
si jeden druhého prohlíželi.
„Myslíte
to vážně?“ prolomil ticho mlčení anděl. Matyáš tušil, že záporná odpověď by mu
nijak v jeho aktuální situaci nepomohla, a proto přikývl. „Už nebude cesty
zpátky,“ ujišťoval se anděl..
„Pojďme
na to,“ kývl opět Matyáš možná až nedočkavě a anděl vzal do ruky svou tašku.
„Dobrá
tedy,“ odvětil bez jakýchkoliv emocí. „Pomohu vám, aby vše proběhlo hladce a
bez komplikací. Máte nějakou představu o provedení?“ Když viděl nejistotu v
Matyášově obličeji, pokračoval. „Interiérové způsoby vynecháme a podíváme se na
venkovní možnosti.“ Pomalu Matyášovi vysvětloval, jakým způsobem lze spáchat
sebevraždu pod širým nebem. Výhody, nevýhody, rizika, všechno do dech beroucích
podrobností a detailů a Matyáš si velmi pečlivě dělal poznámky.
„Nemusíte
si nic psát,“ pronesl anděl poté, co ho Matyáš už po několikáté požádal, aby
mluvil pomaleji. „Za hodinku vám už tyhle poznámky nebudou k ničemu.“ Matyáš
však nedbal a dál si zapisoval možná ještě pečlivěji. Když anděl skončil
s výkladem, zahleděl se na Matyáše s otázkou v očích.
„Když
já nevím,“ odtušil Matyáš, který přesně věděl, na co je beze slov tázán. „Co
byste mi doporučil?“ Anděl se pousmál.
„Začneme
dopisem na rozloučenou,“ vytáhl z tašky blok čistého papíru. „Při psaní
můžete ještě přemýšlet.“ Matyáš blok vzal do ruky a položil ho vedle svého poznámkového
bločku, do kterého si psal poznámky. Anděl se zahleděl k horizontu, kde už
se oranžové slunce pomalu chystalo ke spánku, a začal diktovat. Matyáš kreslil
jedno písmenko za druhým a překvapeně zjišťoval, že se před ním na papíře
objevují jeho obvyklé fráze, obraty i slovní spojení. Jako by ho anděl dobře
znal a věděl, co by v dané situaci řekl nebo napsal. Vedle psaní diktátu
si rychle dělal další poznámky a čas od času hodit očkem po svém společníkovi,
jestli již tuhle aktivitu nezaregistroval. Na konci stránky se podepsal a anděl
mu podal čistou bílou obálku. Matyáš do ní vložil dopis, zalepil a dle
instrukcí ji schoval do náprsní kapsy svého kabátu.
„Tak jak?“ zeptal se anděl, kterého neustále
se protahující schůzka nijak nevyváděla z klidu a rovnováhy. Matyáš měl pocit,
že už ví dost a že by měl raději zařadit zpátečku. Věděl však také, že se ještě
může dozvědět něco dalšího, co jeho článku dá ten pravý lesk. Třešničku na
dortu. Rozhodl se tedy ve hře pokračovat.
„Provaz,“
odpověděl stručně. Anděl kývl a z malé taštičky vytáhl silnou šňůru s již
uvázanou katovskou smyčkou. Podal ji Matyášovi, který si ji se zájmem
prohlížel.
„Kolik lidí na ní už asi viselo?“
pomyslel si Matyáš. Anděl se pousmál.
„Nevisel
na ní nikdo. Tyto pomůcky jsou na jedno použití.“ Matyáš strnul. Jestli mu
anděl umí číst myšlenky, tak už asi ví, proč si dělá poznámky a že chce z celé
této akce vycouvat. Ale pokud s ním dále hraje tuhle hru, tak asi není proti a
může pokračovat.
„Co
s tím mám dělat?“ zeptal se a rozhlížel se po vhodné větvi. Anděl mu beze slova
ukázal na druhý konec parku, kde rostl ideální strom, jehož silné větve se
košatily nad starou lavičkou. Matyáš přikývl a vyrazili.
Připevnit
silnou šňůru na větev bylo otázkou několika minut. Když se Matyáš postavil na
lavičku se smyčkou v ruce, měl pocit, že snad už má informací do
článku dost. Uložil si své poznámky do náprsní kapsy k dopisu a zadíval se
andělovi do očí.
„Víte,
já,“ rychle přemýšlel nad nějakou výmluvou nebo vysvětlením svého kroku zpět,
nic ho ale nenapadlo. Modré oči jeho společníka však jako by zářily v tom
pozdním večeru.
„Teď
smyčku přes hlavu,“ pronesl anděl polohlasem a Matyáš s hrůzou zjistil, že
jeho ruce se zvedají, navlékají smyčku na krk a utahují uzel. Na čele mu vyrazil
ledový pot a všemožně se snažil poručit svým končetinám. Anděl se pousmál jeho
marnému snažení a obhlédl výsledek. Pokýval s uspokojením hlavou a pak
sáhl Matyášovi do náprsní kapsy a vytáhl jeho poznámky. Schoval je do kapsy u
kalhot a udělal dva kroky zpět. Zkontroloval celé své dílo jako malíř před svým
obrazem a luskl prsty.
Pod
Matyášem se prolomila ztrouchnivělá prkna lavičky a Matyáš zoufale zamával
nohama do vzduchu. Anděl ustoupil o další krok a sledoval ten marný boj. U
nedaleké silnice se zastavil náhodný kolemjdoucí a nevěřícně sledoval ten zápas
mezi nebem a zemí. Anděl udělal další dva kroky a jeho postavu skryl stín.
Náhodný chodec se rozeběhl, když však dorazil k Matyášovi, pochopil, že je
konec. Zvedl rychle mobilní telefon a volal o pomoc, Matyáš však již visel bez
hnutí.
Anděl
usedl do své dodávky a do knihy na sedadle spolujezdce doplnil několik údajů do
posledního nevyplněného řádku. Pak položil jednu ruku na volant a chystal se
otočit klíčem v zapalování. Na chvíli se však zarazil. Drama v parku
a boj záchranářů o Matyášův život ho nechával chladným, u nedalekého domu se
však zastavila shrbená postava. Jako by jí něco tížilo. Anděl vzal do ruky
knihu a na prázdném řádku se zničehonic objevilo jméno. Postava pomalu zmizela
za rohem a anděl knihu opět odložil. S povzdechem nastartoval a tmavá
dodávka se pomalu rozjela. Chtěl mít dneska klidný večer, ale vypadá to, že ho
ještě čeká nějaká práce.
|