Ta ženská je živel. Aneb tady si jídlo užijete (Radana Vítková)

Už dlouho čekám na nějaký podnik, kterému by vtiskla duši nejen výrazná kuchařská osobnost, ale hlavně žena! A zdá se, že jeden takový se právě klube. Le Patio na pražské Národní třídě změnilo podobu a zdejší kuchyni vzala energicky do rukou šéfkuchařka Sofia Smith. Talentovaná Britka s irsko-malajskými kořeny, která v Praze působí pátým rokem a jejíž rukopis už v restauraci Angel a pak Sansho nenechal nikoho na pochybách, že patří ke špičkám v oboru.

Protože jde o čerstvou novinku, volím osmichodové degustační menu. Výsledkem je dvouhodinová jízda, při níž je nutné zapojit všechny smysly, jen tak lze vychutnat souhru i kontrasty všech barev, vůní, konzistencí... Dokonale vyladěná sousta a pokrmy baví nápaditostí a precizností zpracování, je v nich znát smysl pro detail i hravost. Úžasné je například pomalu sušené trhané biohovězí na indonéský způsob s kokosem, plátky ananasu a hadí fazolí, jehož konzumace hůlkami uvolňuje atmosféru. Smažená kreveta v kořeněném sosu je sen; stejně smažený krab s pikantní omáčkou z rýžového vína, ústřic s chilli a kari lístky. Dvakrát vařený biobůček ocení víc muži, ale pokud jde o dezert, datlový puding s karamelovou omáčkou hrozí návykem.

Café a restaurant Le Patio, Národní 22, Praha 1 Otevřeno denně po–pá 8–23, so–ne 9–23

Sofia Smith kouzlí odvážně s asijskými chutěmi, ingrediencemi i českou surovinou, vše je čerstvé, domácí.

Tomáš Urban:

Rozhovor s Václavem Cílkem mimo jiné o tom, že pesimismus Čechů je až mimo, nemístný.

Dialog o konci světa a apokalyptickém uvažování s geologem, spisovatelem a filozofem Václavem Cílkem (1955) nebyl jednoduchý. Většinu času chtěl mluvit o drobných radostech, optimismu neevropských národů a skeptické povaze Čechů. Nicméně: tématem apokalypsy a kolapsy ve společnosti i v přírodě se Cílek zabývá stále intenzivněji. Spolu s dalšími autory chystá vydání knihy, která obsahuje kapitoly o proměnách současného světa i rozmanité návody, jak nadcházející změny fyzicky i psychicky zvládat.

Jak byste zhodnotil dnešní situaci? V Česku viditelně roste napětí a naštvanost.

Poměry snášíme mnohem naštvaněji a pochmurněji, než bychom měli. Včera jsem se viděl s Katkou Piňosovou, což je surrealistická malířka, která žije v Mexiku a pravidelně se do Česka vrací. Mexická společnost je chudší a politická situace nevyrovnanější než u nás. Ona však říká, že Mexičani mají ze života daleko víc než my. Což je proto, že se hodně odřízli od sdělovacích prostředků a nevpouštějí do svých životů tolik negace.

To srovnáváte s Čechy, nebo obecně s Evropany?

To se nejvíc týká Čechů, částečně Slováků, ale asi nejvíc Maďarů, to je tragický národ a smutný, jak jim nikdo v Evropě nerozumí a jak jsou tam sami.

Dobře, ale když vidíte – namátkou – problémy s udržením evropské měnové unie, zadlužení států, růst populistických stran a nezaměstnanosti mladých v Evropě či nepokoje a demonstrace, tak to člověku nepřidá.

Když to takhle vyjmenujete, tak bychom to mohli brát jako happening, což dost dobře nemůžeme. Mně se v téhle chvíli těžko souhlasí s tím, že začínáme a končíme u toho pochmurného: se světem je něco špatně, politika je svinstvo a teď na to budeme nadávat.

Možná se v Česku definitivně vytratila porevoluční vize, která společnost nějakou dobu nesla?

Tady to porevoluční nadšení vyprchalo někdy v roce 1993, nejpozději 1995, pak přišlo pragmatické období, kdy se hodně rozkrádalo, ale zároveň také lidem rostly mzdy, což bylo takové optimistické. V době expanze mají lidé obecně tendenci nasazovat si růžové brýle, i když míra zločinnosti byla tehdy srovnatelná nebo možná větší. Vždy když jde člověku do úzkých a cítí, že se neustále zdražuje a mzdy neporostou, vnímá to tragicky. Já se teď jako člen energetické komise stále setkávám s předpověďmi, kam směřuje svět. Jeden z takových průměrných scénářů je, že dalších deset let mzdy neporostou nebo budou klesat, ceny energií budou dvakrát takové a ceny potravin vyrostou asi o 40 procent. Takže se nám bude plíživě, krok po kroku z naší životní úrovně ukrajovat. Otázkou je, nakolik to máme vnímat tragicky. A já si myslím, že to s tou tragikou hodně přeháníme, i když situace některých lidí je tíživá, třeba těch, kteří platí vysoké nájemné.

Takže jaké jiné vlivy jsou za růstem negativních nálad?

Jsme hrozně ovlivněni reklamou a reklama působí spíše na podvědomí. Vidíte rozjásanou rodinu, jak ušetřila čtyřicet korun nebo se na sebe usmívá, je obklopená spoustou věcí a nám se tím do podvědomí dostává, že k tomu, abychom byli šťastní, musíme mít hodně věcí. A v tomhle momentu se reklama stává sociální silou, která je do značné míry antisociální a jde proti životu. No a já si ke všemu utahoval u značky Jägermeister. Vinou reklamní masáže, kterou děti mají odmala, se nám pokřivilo vnímání světa.

Dalo by se z nějakého dlouhodobějšího výhledu říci, v jakém momentě se naše civilizace nachází?

Pro mě je z hlediska poznání dnešní doby klíčový pojem, kterému říkám kyberfeudalismus. Vychází to z koncepce Jana Kellera, který pronesl úvahu, že již tato generace bude žít ve feudalismu. Jedná se o to, že středním třídám klesají či stagnují příjmy a vyšším třídám příjmy hodně rostou, takže tu vzniká velká nerovnost. Tahle metafora feudalismu je o to horší, že lidi na vesnicích, jak se s nimi bavím, se opravdu v zaměstnání ocitají v pozici nevolníka, protože zaměstnavatel ví, že za ně najde několikrát náhradu, a podle toho se k nim chová.

Řekové a Španělé, ale známe to i u nás, také popisují, jak se v zaměstnáních proměňují vztahy. Mizí benefity, pauza na oběd, kariérní postup a tak dál, takže lidé jsou deprimovaní tím, že je můžou vyhodit, že musí pracovat přesčasy a podobně. Některé firmy jsou nastavené tak, aby z vás co nejvíce dostaly, skoro vás uštvaly. Ve zprávě Světového ekonomického fóra se mluví o ztracené generaci mladých lidí, kteří nemají zaměstnání a mnohem menší počet z nich má možnost kariéry, protože místa jsou obsazená staršími lidmi, kteří musí dělat do pozdějšího věku.

Běžný život je čím dál nesvobodnější a lidé si to kompenzují Facebookem či obecně kyberprostorem, kde se můžete stýkat, s kým chcete, a říkat si, co chcete. Z hlediska vnějšího světa je situace deprimující, ale z hlediska toho vnitřního žijeme v kyberprostoru, který má jakési mystické kvality, potkáváme se tu s lidmi bez těl, například. Pro mě to tedy směřuje k feudalismu v reálném životě a kybersvobodě v době, kdy máte volno, proto tomu říkám kyberfeudalismus.

Zmínil jste mystiku. Jakou roli hrají pro západní civilizaci náboženství, která dlouho vytvářela hodnotový rámec a dávala společnosti a jejím institucím místo v řádu věcí a tím i smysl?

U řady věcí lze pozorovat cykličnost, máme tu ekonomické, sluneční i klimatické cykly a myslím, že existují také emoční a náboženské cykly. Ty jsou vidět na příkladu Anglie mezi 16. a 18. stoletím, kdy několikrát dochází k náboženským revolucím a sekularizaci. Zdá se, že náboženství v jednu chvíli nikoho nezajímá, a pak se zas objevují náboženské vlny. Během nějaké doby, třeba příštího desetiletí, bych očekával náboženskou vlnu u nás. A záleží, jakou formu bude mít. Všude na světě je odklon od organizovaných forem náboženství k soukromým, čekal bych, že tahle náboženská vlna bude hodně popkulturní. Tak jako se čeká na populistického politika, můžeme také čekat na populistického guru. Osobně ale každou chvíli narážím na lidi vzdělané, chytré a aktivní, kteří jsou schopni vytvořit jádro nové komunity, takže síly chaosu a řádu jsou zhruba vyrovnané.

Mám spíš pocit, když sleduji proces s Breivikem a zhoršující se situaci v evropských zemích, že se sbírají síly chaosu a zla.

Musíme hlouběji jít do problému. Z hlediska kolapsu civilizací ale jednoznačně vyplývá, že regeneraci nelze zastavit, že to je něco v člověku, co si nakonec pomůže a vytvoří nové hodnoty. Je možné, že je v nás něco jako míra nespokojenosti zanesena evolučně, aby se vůbec pokrok a něco dělo. Kupodivu se poměrně silná nespokojenost dostavuje i v blahobytných dobách. Hodně to platí o euroamerické civilizaci, my jsme ti neklidní hybatelé pokroku.

Co je v nastavení Západu tak specifického, že se nespokojenost sbírá i v blahobytných dobách?

Myslím, že to začíná na úrovni genomu. Jako důvod biologické rozmanitosti se jako první udává, že kdyby přišel mor nebo velká epidemie a všichni si byli podobní, tak zemřou společně. Neboli: evolučně je výhodné mít několik paralelních strategií. Podívejte se teď na jaře na stromy, někdy vidíte, jak některá větev kvete dřív, a když přijdou v jednu chvíli mrazy, tak se na té jedné větvi nebo na zbytku stromu urodí ovoce. Tato rozmanitost je daná samotným biologickým základem, který může být starý sto milionů let. Teď naše civilizace prožívá vrchol a ještě ho nějakou dobu prožívat bude a pak bude nahrazena jinou strategií.

Jakou roli hraje v nastavení západního člověka apokalyptické uvažování?

Apokalypsa je už předkřesťanský fenomén, velmi silná je také islámská apokalypsa a tady bychom našli podobnosti s naším husitstvím. Velmi zvláštní je nejmladší protestantská apokalyptika, která se dnes projevuje v hollywoodských katastrofických filmech. V jednom zajímavém srovnání, kde porovnávali, kde vychází nejvíce apokalyptických knih, to byl arabský svět a USA. Ale trošku nerad se bavím o apokalyptických vizích, protože se mohou zhmotnit. Asi jako když natočíte film o teroristickém útoku na světové centrum a on se útok pak realizuje. Takže se to bojím uvádět do vědomí lidí jako sílu, která si pak trochu dělá, co chce, a může být dost destruktivní. Gary Clail razil údernou písní doporučení Speak No Evil.

Je tedy na apokalypsách něco pozitivního?

Třeba u indiánů je to brané tak, že každý konec představuje i nový začátek a část z kvalitních věcí zůstává. V židovsko–křesťanském světě je dobrá metafora doby, která pracuje k porodu, svět je bolestivější, čím více se to přibližuje, a pak se to narodí a všichni se jen modlí, aby to nebylo mrtvé dítě.

Celkově tady vidím něco špatného v nastavení atmosféry společnosti, a tu jsme si nastavili špatně sami. Možná každý den, když ráno zapínáme televizi civíme bez vize, ale asi hraje roli i sen o úspěchu. Jak jsme byli v osmdesátých letech chudí, toužili jsme být bohatí, jako lidé na Západě, a tam se to nějak zdeformovalo.

Do třetice veselejší téma:

ZLÍN ve stínu svatého Patrika

Čtyři mezinárodní soutěže, na tři sta filmů a také Dny irské kinematografie zanese do sálu 52. ročník Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Začne 27. května, od zítřka už běží předprodej. (Mirka Spáčilová)

Jeho symbolem je jetelový trojlístek, vedle zeleného ostrova je svatý Patrik také patronem kadeřníků, horníků či kovářů – a pro jeden zlínský týden bude bdít i nad filmaři. Každoroční profil některé z evropských kinematografií totiž letos patří Irsku.

Zelená vizitka

Oscarové tituly jako Hra na pláč nebo Once snad viděl každý, ale irský film má i jiné skvosty. Nominaci na Oscara získala třeba animovaná keltská báje o mladém mnichovi, kráse knih a hordách nájezdníků Brendan a tajemství Kellsu. Režisér Hry na pláč Neil Jordan zase dostal na Berlinale cenu za jiný příběh dospívání, drama Malý řezník, které natočil podle románu Patricka McCabea vydaného česky pod názvem Řeznickej kluk. A právě McCabe bude ve zlínské porotě posuzovat evropské debuty. Pro děti má otec dvou dcer slabost. „Řídí se instinktem, což je ta nejnádhernější věc na světě,“ řekl před časem v rozhovoru pro MF Dnes autor Zimního lesa nebo Snídaně na Plutu, která byla rovněž zfilmována.

VÝSTAVY VE ZLÍNĚ

Země svatého Patrika – fotografie Jiřího Málka z Irska

Kouzelný svět Karla Franty – knižní ilustrace