Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Stopy v písku 2003
Autor: Gala (Občasný) - publikováno 20.1.2003 (11:05:12)

Stopy v písku (2003)

(mikroúvahy a mikropovídky )

Prolog

Stopy v písku mohou být tím nejpevnějším poutem mezi bytím a nebytím, vždyť překročit svůj stín a vstoupit do imaginárního světa stínů, světa za řekou, je tak snadné. Ještěže dokud po nás zůstávají stopy v písku - vždycky tak nalézáme cestu zpátky.

A tak díky za ně! Sobecky kolem nich postavím plot, aby je žádný vítr nezavál. Já budu říkat kolemjdoucím: Hej lidé - zastavte se, byť jen na chvíli; tudy prošel člověk.

Spřízněná duše

Svět je prostorný a prázdný, když jím necháš svou duši bloudit bez cíle prázdnotou, ale právě ten prostor je krásný, jestliže nebloudíš a jdeš, byť třeba i za mlhavým světýlkem, které tam v dáli někde svítí a čeká, až ho objevíš, protože ukazuje spřízněnou duši.

Věci krásné a neblahé

Každý den něco přichází a my ne vždy o tom musíme vědět. Je-li to špatné, je dobře, že to nevíme - možná to i přehlédneme, a tak to nebude ničit naše srdce. Je-li to krásné, pak je důležité to nepropustit mezi prsty, když to objevíme.

A když už to krásné držíme jemně v dlani, musíme to hýčkat, abychom mu nenadělali mnoho boulí, protože si to nezaslouží. Když totiž bude těch boulí moc, pak i věci krásné se umějí stát neblahými.

Moudré hlavy

Která hlava je dost moudrá na to, aby řekla cokoliv moudrého, co by jí jiná, taktéž asi moudrá, nevyvrátila.

Úsměv dítěte

Umíš-li vykouzlit úsměv na tváři dítěte a pomůžeš-li mu najít sebe samo, pak jsi největším umělcem na světě a také nejbohatším, protože jen chudák počítá bohatství na peníze nebo majetek.

Proč?

Na některá proč, prostě neexistuje v životě lidském proto. A tak čas od času děláme věci, při kterých se mozek ptá srdce: Proč? a srdce mu neodpoví a prosadí si svou…

Sny

Sny jsou realizovatelné, protože kdyby nebyly, lidé by tak rádi nesnili. Skutečnost je však trošku a skutečně složitější. Realizace snů je tak vždycky pomalejší. Realita nemá ráda sny a s námi lidmi bojuje. My ji však umíme porazit! To je na tom všem krásné, že sny přicházejí do naší reality a ona zůstává stále reálnou, ale zároveň je odrazem našich snů a představ a vůbec tak už není děsivá. Je trošku snová, trošku lidská...

Realita

Realita má oproti snům za výhodu to, že je reálná, ale je to i její největší z nevýhod.

Přání

Můžeš mít jakákoliv přání, přeješ-li si je srdcem, srdce je velký čaroděj a dokáže i to, na co by si ani ten největší kouzelník netroufal. Zkus někdy uchopit srdce do dlaní, nemusí to být zrovna tvoje srdce, stačí když je ti blízké, je to tak podivně hřející pocit; ne spalující je povznášející…

Chvíle

Ten kdo mohl milovat (byť jenom na chvíli), kdo poznal jak chutná, když dvě duše jsou si blíž než blízko, kdo hřál jiné srdce ve svých dlaních; ten vlastně zvítězil. Během té chvíle dokázal prožít víc, než ti co lásku ze svého života odehnali za celý život.

Kouzla

Ty největší kouzla nosí lidé v sobě a k jejich použití není třeba čarodějných knih. Jenomže oni na to rádi zapomínají, asi se bojí kouzel...

Prokletí

Malému princi byla jeho planeta malá, ale přesto měl svého namalovaného beránka a pro něj byl z masa a kostí. Měl spousty proč, ale také spousty proto, a z této jednoduché matematiky stvořil filosofii jednoduchou a pravdivou, a tak zatímco on viděl srdcem, my lidé se díváme očima - to je naše prokletí…

Když Bůh stvořil člověka; dal mu oči a to byla ta největší chyba. Ano i Stvořitel v dobré víře chyboval a naučil nás se těma očima dívat a my se zapomněli koukat srdcem. Teď za to platíme. Musíme se to znovu a znovu učit. Je to těžké, moc těžké...

Šrámy na duši

Je těžké uvidět co člověk nosí uvnitř, protože ne každý to ukazuje. Činí ho to zranitelným. Šrámy na duši bolí nejvíc.

Jen zkuste zajít do servisu dát si duši opravit. Řeknou, že na počkání to neumí, ať jim ji tam necháte. Pak v ní utáhnou pár šroubků. A ona vám bude malá. Tak je zase povolíte. Nezbude vám nic jiného než ji zkusit opravit sám. Ta nejlepší opravna je však „čas“, jen je to ta nejméně spolehlivý servis a nebere reklamace... Proto všechny ty šrámy na duši tolik bolí...

Rozhodnutí

Realita je přechodný stav skutečných věcí, které jsou odrazem našeho bytí a schopnosti nebo neschopnosti učinit rozhodnutí, že všeho už bylo dost a že už příliš slov a činů proteklo kolem nás a zanechalo nesmazatelné stopy, které kdysi hřáli a dneska chvíli studí a chvíli pálí. Bývaly to stopy bosých nohou v písku a dnes je pláž zavátá sněhem, ale ty nohy zůstaly stejně bosé a je jim zima. Přesto hrdě nesou své sny a skrývají se před realitou, bojí se jí, bojí se jaká bude pokud už konečně učiní to rozhodnutí…

Slova

Do slov plynoucích a stékajících vkládáme skryté významy a skryté otázky a hledáme skryté odpovědi, a možná nacházíme a možná si to jen nalháváme.

Ve slovech hledáme zítřek a v zítřku naději. Ta slova jsou tajná, tak tajná, že když je vyslovíme, sami někdy netušíme jejich pravý význam, unikají nám souvislosti. Jsou-li ale jednou vyslovena, žijí si vlastním životem a vlastními sny, které se pak odrážejí do těch našich…

Laciné romány

Laciné romány vždycky končí happyendem, a tak vlastně vůbec nejsou laciný. To jenom kritikové nechápou, že právě v té lacinosti může být ukryta ta největší filosofie lidství… v happyendech ukrytá.

Obzor

Lidé vymysleli pohádky a v nich netvorům dávali ty nejzranitelnější a nejlidštější duše. Pro stáří začali používat označení moudrý (málokterý král je starý, ale všichni jsou moudří), protože jen tak jim i realita připadala lidská a přijatelná.

Naše nohy unavené nás vedou směrem k obzoru v domnění, že než se v budoucnu unaví, tak dojdou na okraj světa a tam se zastaví. Jenomže netuší, že k obzoru nelze dojít, a tak se nikdy nezastaví...

A tak nestárneme – moudříme, a je smutné zemřít moudrý...

Pohádka

Tam za obzorem, ne zas tak daleko, aby se tam nedalo dojít pěšky, ale dost daleko na to, aby ta cesta trvala skoro celý den, je v údolí město - malé velké království, tam žije král. Ne, není ještě dostatečně moudrý, a tak ještě netuší, že tam kousek za obzorem, kam ani z největší věže toho města nedohlédne, je místo, které se obtížně hledá na mapě. Tam žije princezna.

I král (smím-li mu tak říkat, protože tak se to v pohádkách dělá) i princezna jsou z masa a kostí. Ještě o sobě neví, ještě hledají cestu, ještě hledají spojení; formu komunikace. Náhodu, která sbližuje. Náhodu, která má tu moc dát nemoudrým myšlenkám moudrost, sveřepou neproniknutelnou moudrost. Ale je to pohádka; a tak se ta náhoda stane a král jednou najde zlatou nitku, kterou tam kdysi zapomněla ta princezna, když tady tančila lidem pro radost.

A to je začátek? nebo konec? Kdo ví - neumím psát pohádky, nemám království, i když možná mám, jenom není moje - jednou ho budu muset vrátit...

Kapky

Sleduji kapky deště na skle, jak se spojují a společně hledají sílu, aby unikly podstatě svého bytí. Hledají slunce, aby je změnilo v páru a pomohlo jim se vrátit zpátky na oblohu, přesně dle zákonitosti pádů a návratů…

Beze slov

I beze slov lze říkat celé věty. Jsou to ty nejkrásnější věty, které lze vyslovit. Řetězit slova je dar, který je mocnější než kterákoliv zbraň, byť nabitá těmi nejostřejšími náboji, vždyť slovo vyslovené v pravou chvíli pohladí a nebo zraňuje - jak nejostřejší vystřelený šíp.

Slzy

Kluci rádi ukrývají dívčí slzy ve svých dlaních těsně před tím, než se osmělí a nabídnou svou náruč.

Když pláčou oni - chtějí být sami, vždyť za tím vodopádem slaných vod pochovávají tu hořkost toho světa, kterou v něm uviděli. Poslední slzu v oku zatlačí, to na památku věcí minulých, aby nezapomněli tu hořkoslanou chuť odcházejícího smutku a přicházejících radostí příštích dnů, kdy budou (dlaň v dlani) nalézat sebe a svět bez mráčku. Bez hledání, protože nalezli - v blízkých srdcích nalezli své stopy a na konci těch stop taky sebe.

Nic

Nejsi nic a přesto řetězíš slova. To nic, to je filosofie nalézání - to nic znamená všechno, protože nic je absolutní veličina nalezeného konečného prázdna. Nic je nový začátek něčeho, protože nic bylo na začátku stvoření světa. Nic je velký třesk, nic je exploze objevení začátku.

Koleje

Jezdíme v neměnných kolejích a čekáme až se nám podaří přehodit vyhybku. Ti nedočkaví nezvolní a najedou na ještě nepřehozenou v plné rychlosti a dostanou se na násep - mimo koleje; ale i to je vlastní cesta, je trošku drsná, ale je to cesta…

Sbírka

Chodil jsem asfaltovou silnicí, byla pohodlná a kolem mne chodili lidé a každý byl sám. A tak teď raději chodím lesními pěšinami a zakopávám o kořeny. Občas potkávám bloudící, a s těmi je mi dobře. Každý den hledám zlatou nitku, která vede k pavoučí síti a nacházím; a rád.

V té síti lapen - dotýkám se slov z ní přicházejících a ke své sbírce nočních motýlů přikládám střípky slov. Je to ta nejkrásnější sbírka, protože je živá, protože je nekončící. Až jednou tu nitku nenajdu - ty slova zemřou (tak jak ti motýli) zůstane jen noc a sem tam hvězda.

Nechci se dotýkat pouze slov, a tak s nimi a v nich hledám zakletou duši a tajně věřím pohádkám; že až dojdu na konec té nitky, pak polibek stačí - ne imaginární, ten skutečný, a království duše je zachráněno.

Malování

„Namaluj mi beránka", tak nějak začal příběh malého prince, příběh o připoutaných růžích, liškách a malých planetách; příběh o přátelství... Namaluji louku bez slunce jenom s hvězdami. Všichni motýli spí. Nevadí i noční motýli jsou krásní. Tamhle je jejich král: Smrtihlav. Na zádech má znamení smrti a přestože nikdy nikomu neublížil nese své znamení a lidé ho odsoudili, proto se schovává ve tmě. V jeho království slunce nevychází. Ale není to smutné království je jenom jiné a možná i krásnější než ty sluneční, protože slunce zaslepuje oči a mi pak vidíme barvy i tam kde žádné nejsou...

Obraz

Šel jsem dnes kolem obchodu. Za poslední peníz jsem koupil barvy a štětec. Namaluji sebe - svou duši. Není to těžký obraz, vystačím na něj s černou barvou. Do té jsem vetkal zlatou nitku, protože s ní ta duše není zas tak černá. Škoda; neumím malovat, umím jen skládat slova k sobě, a i tak mám strach, že všechny ty slova mám vypůjčená, a že je budu muset jednou vrátit. Snad nebude osud tak zlý a jestli bude, tak půjdu za tou zlatou nitkou, protože na druhém konci je možná má skutečná duše…

A možná přece jenom něco namaluji, ne na to si vystačím s papírem a tužkou a nakreslím čáru. možná trošku kostrbatou, ale přesto čáru – je to symbol cesty, je to symbol života. A namaluji ještě jednu čáru - další cestu - další symbol. Nechám svou ruku vést a ona bude kreslit. Ta druhá čára se bude kousek po kousku přibližovat k té první a zase se vzdalovat, ale vždycky když se zase vzdálí, při návratu bude o kousek blíž. Co myslíš, potkají se, dotknou se dřív než v tužce dojde náplň, dřív než opustí papír?

A nebo to namaluji trojrozměrně a obě čáry, i když se sebe nedotknou, budou se obtáčet kolem sebe a na konci toho papíru budou mít k sobě ještě kousek, ale nebude už síly, která by je rozdělila.

Naděje

Šel jsem se projít, byla noc. Došel jsem kousek za město je tam kostel a u něj hřbitov a z něj ke mně doléhaly hlasy. To hrobníci kopali hrob a upíjeli z láhve rumu, a tak byli hlučnější. Přišel jsem k nim. Ignorovali mne. Až jeden řekl: „Sedni“ a podal mi tu láhev od rumu. Napil jsem se a dal s nimi řeč: „Tak co, pro koho to kopete?“

Oni se usmáli: „To je pro Naději, zítra ji pohřbí.“

„To nemůžete,“ řekl jsem já, „protože ta přece umírá poslední“.

Oni se jen usmáli a na věži kostela začala odbíjet půlnoc a já si s hrůzou uvědomil, že včera je vlastně dnes.

Oblékl jsem si černý oblek a šel na ten pohřeb. Bylo tam hodně lidí a všichni potřebovali Naději, všichni potřebovali - aby bylo včera.

Přišel jsem pozdě. Hrob už zasypávali. Posadil jsem vedle a seděl a seděl a seděl…. Díval jsem se, jak hrob zarůstá trávou, a jak rozkvétá sedmikráskami. Pak jsem pochopil: Naději nelze pochovat, protože Naděje je v nás, je ve mně, a to by museli pohřbít mne. Najednou jsem si všiml, jak je všude těsno a neútulně a tma. Byl jsem se svou Nadějí ve svém hrobě, moc času nám nezbývalo, ale byli jsme spolu a pomalu usínali. Z posledních sil jsem zašeptal: „Ale má Naděje ještě žije, ta nemůže být pohřbená...“

Ráno jsem se probudil na louce i se svou Nadějí. Svítilo slunce, i když bylo pod mrakem a slunce, snad aby nenastydlo, si vzalo šálu z duhy...

Lepší než nic

Sejdeme se na louce. Uprostřed je lavička, posadíme se a budeme pozorovat hvězdy a měsíc v úplňku. Trošku se ochladilo a tak ti půjčím svou bundu a vezmu Tě kolem ramen, to aby Ti nebyla zima a nechtěla jsi jít domů...

Opřeme hlavy své o sebe a budeme se dívat na ten měsíc a na ty hvězdy a já Ti budu vyprávět příběh. Příběh z dalekých hvězd o hledání a nacházení a o iluzi, která zaslepuje myšlenky a realizuje plány neuskutečnitelné. O divadle, kterým je tenhle svět a čarodějích kteří ve své knize kouzel našli recept na lásku a začali ho používat jako ten jediný pravý a pozdě přišli na to, že prodávali naději; ilusivní zasněnou hloupou naději. Aby nezklamali důvěru, které do nich hledající vložili, přijali role patřící k těm iluzím. Ti kteří chtěli uvěřit uvěřili, protože jim nic jiného nezbylo, protože něco je lepší než nic... Tak hráli své role a řekli si, že jsou šťastní a snad i skutečně jsou, vždyť tomu věří…

Chvilková víra přináší štěstí, slzy radosti a smutek důvěry a po růžových nocí kocovinu, na kterou ani prášek nezabírá a není žádný lék, jen vzlétnout a zase chvíli přijmout tu roli.

Vidíš svítá. Usměju se. Usnula jsi. Pohladím ti tvář a ty se ze snu usměješ. Jen polibek malý ukradnu ze tvých úst, než zase půjdu. Opatrně zlehka tě uložím na tu lavičku, pod hlavu ti dám svůj svetr a bundou tě přikryji. První ráno bez kocoviny. Svítá a se svítáním je dobré odejít.

Jednou se potkáme jen tak na ulici a já tě poznám podle svého svetru a pozvu tě na absolutně nechutnýho hamburgera, ale znáš to; něco je lepší než nic...

Na obloze

To jsem tak jednou zase s nohama pevně na zemi a s hlavou v oblacích se toulal oblohou a našel jsem tam tebe. Neutíkej! Neumím se mezi hvězdami proplétat tak rychle jako ty. Odpočineme si na mráčku.

Měsíc je kámoš tak ho poprosím, aby nám posvítil dolů: Podívej? No tam dole; ty stovky pachtících se lidiček stále někam spěchajících a hledajících to velké "snad".

Necháme se na obláčku unášet větrem … nebudeme nikam pospíchat. Sem tam se zastavíme u nějaké hvězdy a pohladíme ji a ona nás. Jedna z nich je prý kouzelná a splní nám jedno přání. Možná jsou kouzelné všechny, kdo ví?, snad ani nemám tolik přání. Jedno postačí…

Lidé na zemi se zastavili a začali ukazovat na oblohu. Všimli si nás. Závidí nám. Všichni na oblohu nemohou. Zamáváme jim a oni se dají znovu do pohybu. Jdou hledat hvězdy na zem spadlé. Netuší, že jsou už vyhaslé a studí v ruce, že je lepší vzít do dlaně něčí dlaň a o srdce ji zahřát. A proč ne třeba tam tý ubrečený holky. Měla v dlaních duhovou kuličku a ztratila ji v trávě. Hledala ji a místo ní našla jednu z těch vyhaslých hvězd.

Tak přece! Támhle ten kluk tu kuličku našel a přinesl jí té holce a ona zahodila tu vyhaslou hvězdu a nechala své dlaně v těch klučičích a vůbec si nevzpomněla; ani na tu hvězdu - ani na tu duhovou kuličku. Ta upadla zpátky trávy vedle té hvězdy a ta se ni usmála a v ten okamžik splynuly a vydaly se vzhůru na oblohu… Vidíš?, támhle ta hvězda s tím duhovým prstýnkem…

Chtěl jsem ti ji sobecky přinést. Je tak krásná. Zadržela jsi mne. Já uchopil tvou dlaň, to abychom z toho mráčku neupadli i když tenhle pád by asi zas tak moc nebolel...

Usínat na obláčku je tak sladké… Ruka je v ruce; v dlani dlaň. Třeba když se ráno probudíme, třeba to nebyl jen sen, třeba...

Ráno se na obláčku protáhneme a vrátíme zpátky se na pevnou zem.

Význam slov

Ne, nehledej význam všech slov, prostě ne vždy ho mají a nebo jsou spojeny s jedním konkrétním okamžikem jednou chvíli, a tak netřeba hledat jejich význam, třeba už žádný není, a třeba ani nikdy nebyl.

Epilog

Déšť sice smývá stopy v písku, ale zároveň je příslibem duhy, protože bez něj je i slunce bezmocné.

A tak chceme-li vidět duhu, nesmíme se bát zmoknout.

***

Hebké večery a čarující noci, tichá jitra a pár slov v pohlazení a přesvědčení, že rozcestí není scestí, přeji všem, kteří četli a dočetli až sem.



Poznámky k tomuto příspěvku
barlach (Občasný) - 20.1.2003 > Je to velmi jemné... Text sám o sobě je vynikající. Možná bych to nazval jako esej nebo spíše něco na pomezí eseje a úvahy, ale škatulka není až tak důležitá... Některá místa v textu jsou zbytečná ,ale je jich opravdu poskrovnu! A rozhodně nekazí celkový dojem...Takže ano, líbí se mi to a v mnohém souhlasím, snad pro tu jemnost konce...
Body: 5
<reagovat 
Mišpule (Občasný) - 20.1.2003 > Opravdu není důležité, kam přesně text zařadit, je prostě výborný...bez debat.:-)
Body: 5
<reagovat 
centaur (Občasný) - 20.1.2003 > část "laciné romány" mě docela pobavila...jinak roztomilý jemný něžný pohled na svět, jenže také křehký a vakuovaný; krátkozraký, chce se mi říci
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 20.1.2003 > Jo. Tak to se povedlo!
Body: 5
<reagovat 
kaulik (Občasný) - 21.1.2003 > sem strašně dlouho nic tak heskýho nečet !!!!
Body: 5
<reagovat 
kaulik (Občasný) - 21.1.2003 > díky :)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter