Sinead O´Connor vystupovala v Čechách už od roku 1993, kdy si pozvala jako své hosty jedině rap z Prahy, WWW a mladickou pouliční variantu Noční můry. Graffiti na zdi, následky exploze v duši. V roce 1994 na trh uvedla tyto skvostné písně. Dnešní 3.7. má v sobě symboliku 2 báječných čísel, dejme si ochutnávku z hitů v překladu jako vzpomínku na Sinead.
FIRE ON BABYLON (Zapalte Babylon)
Vzala mi tátu v mém životě
vzala mi ségru a moje bratry
dívala jsem se jak mučí moje dítě
byla jsem z toho na dně, ale teď jsem silná
Zapalte Babylon
ó ano ať nastane změna
zapalte Babylon
zapalte
zapalte
zapalte
Sebrala mi všechno, co jsem měla ráda
sebrala mi každého miláčka
a pořád mi kecala
jenom abych si o ní myslela, že mě milovala
Zapalte Babylon
ó ano ať nastane změna
podívejte se, co udělala svému synovi
zapalte Babylon
zapalte
zapalte
zapalte
Život jde nazpátek, život se vrací nazpátek
lidé se zlepší
dům je v plamenech, dům je podpálen
děti odešly
Zapalte
zapalte
zapalte Babylon
ó ano ať nastane změna
zapalte Babylon
zapalte
zapalte
zapalte Babylon
ó ano ať nastane změna
podívejte se, co udělala svému synovi
podívejte se, co udělala svému synovi
zapalte
zapalte
zapalte
„FAMINE“ (Hladomor)
OK, já chci mluvit o Irsku
výslovně chci mluvit o „hladomoru“
o skutečném faktu, že tu údajně nikdy žádný nebyl
nebyl u nás údajně žádný „hladomor“
víte, Irským lidem bylo dovoleno jíst brambory
všechno další jídlo
maso, ryby, zelenina,
bylo ze země odvezeno pryč s ozbrojenou stráží
do Anglie, zatímco Irové hladověli
a pak uprostřed toho všeho
nás podpláceli penězi, abychom naše děti neučili irštinu
a tak jsme ztráceli svou historii
a tohle mě stále trápí
podívejte, my jsme jako týrané dítě
co to musí pustit z hlavy ven, protože je z toho vyjukané
pořád cítí všechny palčivé pocity
ani oni nemají kontakt s pamětí
a tohle vede k masové sebezáhubě
otrava alkoholem, drogová závislost
všechny zoufalé pokusy v běhu
a ve své nejhorší formě nastane skutečná smrt
a jestli ještě bude nějaká záchrana
musí existovat dobrá paměť
a potom bolest
tak aby byli ochotní potom odpustit
musí pro ně existovat ponaučení a porozumění
Směrnice americké armády
stanoví, že nesmíte zabít více než 10% svého národa
protože udělat to by nám způsobilo trvalou „psychologickou újmu“
která není trvalá, ale tady nevěděli, že
jsme během údajného „hladomoru"
stejnak ztratili více než 10% národa
formou smrti na zemi nebo na lodích plujících do emigrace
ale co nás nakonec zničilo to nebyla smrt hladem
ale používání – úroveň našeho vzdělání
školy vykonávejte své poslání „černých 47“
dál a dál poučujte o šíleném „hladomoru“
ale co neumějí dobře vysvětlit, to tkví v pravdě
opravdu zde údajně nikdy nebyl
tak se podívejme, to bychom měli
statistika nejvyššího zneužívání dětí v EHS
a to o sobě prohlašujeme, jakou jsme křesťanskou zemí
ale ztratili jsme kontakt se svojí historií
podívejte se, uctívali jsme Boha jako svou vlastní matku
trpíme poruchou z přepracování
podívejte se na všechny naše stařečky po hospodách
podívejte se na všechny naše mladé na drogách
dřív jsme uctívali Boha jako svou vlastní matku
teď se podívejte na to, co si sami děláme navzájem
dokonce jsme už ze sebe udělali vrahy
nejvíce dětinsky důvěřiví lidé ve Vesmíru
a tohle je na nás to špatné
naše knihy o historii, počty rodičů nás dovedly zase k nám
já vidím Iry
jako plemeno jako malé nešikovné děcko
co se praštilo do tváře
A jestli ještě pro nás bude nějaká záchrana
musí existovat dobrá paměť
a potom žal
tak aby potom mohlo nastat ODPUŠTĚNÍ
musí existovat VZDĚLÁNÍ a POROZUMĚNÍ
THANK YOU FOR HEARING ME (Děkuji ti, že mě slyšíš)
Děkuji ti, že mě slyšíš
děkuji ti, že mě miluješ
děkuji ti, že mě chápeš
a neopouštíš mě
Děkuji ti, že u mě zůstáváš
děkuji ti, že mi neubližuješ
jsi ke mně jemný
díky za tvé ticho se mnou
děkuji ti, že mě podržíš
a řekneš, že bych to mohla zvládnout
děkuji ti za tvé povídání miláčku
děkuji ti, že mě podržíš
děkuji ti, že mi pomáháš
děkuji ti, že jsi mi zlomil srdce
děkuji ti, že jsi mě zkoumáš
teď mám silné, silné srdce
děkuji ti, že jsi mi zlomil srdce
The Moorlough Shore
„O opuštěném jezeře“ je moje vůbec jedna z nejmilejších balad všech dob. Zaslechla jsem ji na jedné kompilaci „Say Discs“ asi tak před sedmi lety, kterou si zpíval jeden stařík v sean-nós (= pravdivé hudbě pro duši). Připadá mi, že je to píseň, která vypovídá příběh o vznětlivosti, o nedočkavosti a o trápení, které může být vyvoláno tím, že se utíká pryč od problémů jednoho člověka. Mladík nedostává to, co chce a není připravený počkat. Kašle na dámu, kterou miluje, protože ta s ním nechce chodit ihned, jak by se mu líbilo, ale nabádá ho, že musí počkat ještě 7 let, jestli se jí zpátky vrátí živý a (trochu) zdravý manžel odněkud z války. Kluk opouští svůj smutek a vzdaluje se této její náročné zkoušce a následkem svého věku je plný osamění a touží po domově. Píseň nám hodně doporučuje, že je v životě lepší podstoupit ztrátu a bolest, když se přihodí, než aby se jí vyhejbal a litoval by, že před ní utekl, když už bylo pozdě zastavit děj.
„The Moorlough Shore“
Tvoje hory a údolí a údolí posetá květinami
která leží blízko Břehu opuštěného jezera
tvoje vína, která kvetou u Bordonového lesíka
uvidím to vůbec ještě někdy?
kde petrklíč fouká a fialka roste
kde si hrají pstruh s lososem
vesele s mým vlascem a hákem
měla jsem takovou radost trávit tu svá mladá léta.
Poslední noc jsem běžela, abych viděla svou lásku a slyšela, co asi řekne
abych viděla, jestli by se nade mnou slitovala, abych neodešla pryč
Ona řekla: „Milovala jsem irského kluka a on byl moje jediná radost,
a hned jak jsem spatřila jeho obličej, zamilovala jsem se do toho vojáka."
„Možná se tvůj milý voják ztratil,
plaví se po moři síly
nebo možná šel za jinou holkou
asi ho už nikdy neuvidíš“
„Tak hele, jestli se mi ztratil můj Irskej miláček, on je ten, koho zbožňuju,
a sedm let na něj počkám u břehů Opuštěného jezera“
Sbohem, země hradu pána Sinclaira
sbohem moje horo v mlze
tam kde leží rybářské lněné sítě, bělící hedvábí
a nechutný potok v klidu putuje
tady blízko něj jsem trávila svoje mladické dny,
ale bohužel už nebudou
krutost mě vyhnala pryč
daleko od Opuštěného jezera.“
B.D. FOXMOOR z Řecka, pionýr skvělého hip-hopu:
Astegi Ballada (Balada bez domova)
Vzpomínám si, že mi jednou někdo říkal,
že jestli jsi si zvykl být potichu, bude potom následovat „smůla“
tak to jsem zase zvědav, jak se jí vyhnu
cítím se jako malý hlas ve velké jízdě
který si pohrává se zvukem kytary, jenomže se mi to celé ušpinilo
a i když se to zdá snadné, vypadá to taky jak zlej osud
jestli věci, které chci říct, budou cestovat navždy
musí vypadat jako píseň, jako balada bez domova
V našem domě vypadají východ a západ slunce podobně
mám nahou duši, mám to ráda takhle, tak dlouho jak to vydrží
čerstvá záplava lásky mě vyzdvihla
nebojím se jí, ale promiň, nepodám lásce ruku
dávám přednost procházet se po Měsíci a poděkovat
s lahví alkoholu 40% ouzo
ve své samotě bych radši vytvořila příběhy nabité lidmi
a pohodila tu drobky chleba, abych pak neztratila cestu zpátky
V naší baladě bez domova se nikdo nebojí útěku
v jejich kamenné době jsme shromáždili déšť
nedáváme jen jednu duši na zem
z toho mám pořád zamazanou pusu
v této baladě se dechy stávají přáním
a pohledy se stávají bodnutím nože
a jestli to ve vašich uších nezní jako obyčejný hip-hop
je mi to jedno, kytara teď hraje klidně jen pro mě
(Refrén)
Naše balada bez domova si dnes večer sama našla domov
ačkoliv to zkoušela obtížně, někde nakonec uspěla
jde o to udělat si přátele mezi mnou a ostatními – a já se s tím spokojím
připomnělo mi to, jak hodně jsem se opil
v této Hiphopoly která vyhází lži jako kapky deště
jediná věc pro zbabělce, která se jim hodí nejvíce, je utíkat
ale svítání bude stejně tak hezké jako západ slunce
my posloucháme naší baladu, která s námi zestárne
Čas hraje spolu s kytarou, ale kdo to bere vážně?
když jsme jednou zmizeli, nikdy to nespravíme
jeden mikrofon nikdy nestačí a tady není kytary nazbyt
dnes večer by se naše duše raději vyhnuly všem ostatním
a ty – ať už jsi kdokoliv – který jsi se honil, abys byl šťastný, a docílil jsi toho
tvoje metoda, dal jsi mi tolik odvahy, doufám že jí najdeš u party Low Bap
doufám, že se ti vede dobře a doufám, že jsi pořád ve stejným kvaltu
a tak ti vždycky podám špatné zprávy o sobě
naposledy jsme řekli „asi to nikoho nezajímá"
ale hodně lidí to udělalo natruc proti silnému vlivu úpadku
pro ně dnes večer věnujeme naše hraní
a jestli sem chceš tahat svou špatnou energii, tak to radši nechoď
naše balada bez domova se bojí zdí
utekla ze zvuků, vytvořila si přátele svými screamy rýmy
zvykla si na zimu, nabažila se rozluček „sbohem!“
vymyslela novej refrén a rozštípli to napůl
(Refrén)
Naše balada bez domova si dnes večer sama našla domov
ačkoliv to zkoušela obtížně, někde nakonec uspěla
jde o to udělat si přátele mezi mnou a ostatními – a já se s tím spokojím
připomnělo mi to, jak hodně jsem se opil
v této Hiphopoly která vyhází lži jako kapky deště
jediná věc pro zbabělce, která se jim hodí nejvíce, je utíkat
ale svítání bude stejně tak hezké jako západ slunce
my posloucháme naší baladu, která s námi zestárne
Dala nám hodně, zatímco slibovala jenom málo
ukázala nám rodnou hroudu země, ale já jsem předstíral, že jsem jí nikdy neviděl
vypařila se jako lok, ale pořád nám nechala svoji vůni
zmizela daleko, ale já pořád slyším, jak jí tluče srdce
jednou jsem se jí ptal, jestli chce u mě zůstat navždy
ale usmála se na mě
jemně řekla „nechci, děkuji“
a že si nikdy nepůjčuje od chudáka.
Etimigoria (Rozsudek)
Jestli se vzdaluješ pryč od kruhu smůly,
pak si každý myslí, že ses unavil
jestli si odvykáš na divnou píseň života
pak jistě blázníš
jestli nosíš na svém krku pevně přichycené trápení a neduh,
pak najdeš brzy víc než jednoho svého soupeře
jestli držíš zavřenou pusu a nikdy nepromluvíš nahlas,
ztratíš i to málo, co ti zbylo.
ÚVAHA O KRÁSE A BARVĚ (FRANTIŠEK SKÁLA)
Existuje obecná shoda o tom, co je krásné? Do jaké míry je to ovlivněno takovými faktory jako je paměť minulých životů, genetický vklad po předcích, doba a místo na zeměkouli kde se člověk narodil a kde žije, výchova, vědomosti, věk?
Jsme schopni bezpečně rozeznat krásu vzniklou ve staré Číně, Řecku, Egyptě, ba ještě dále, krásu, kterou stvořil prehistorický lovec na stěnách jeskyní. Tento člověk je z dnešního pohledu označován za primitivního. Jak je tedy možné, že my to nedokážeme? Od které doby začala vznikat krása účelově falešná, označovaná v umění za kýč a kde je její hranice? Je to oko, mozek nebo srdce, kdo má libé pocity při sledování skladby barevných tónů? Oko rozezná stovky barevných odstínů. Co je to barva? Substance odrážející světelné spektrum. Její nejen optická kvalita záleží na materiálu, který toto spektrum rozkládá. Čím vnímáme barvu, když někteří nevidomí jsou schopni barvu rozeznávat? Pod obchodní značkou jednoho tónu se skrývá škála rozdílných kvalit stejně jako u chutí pod označením houska nebo rajče. Eskymáci mají bohatou barevnou stupnici bílých. Jak to, že řekneme „teď ano, teď ne“? Shodnou se na tom dva lidé, kteří spolu žijí nebo i ostatní? Jak to, že někdy ano a někdy ne? Jsou lidé, kteří se většinu dne a většinu života dívají v umělém světle na monitor, schopni tyto podstatné rozdíly, které utváří kvalitu života, rozeznat? Jak to, že někdo ano a někdo ne?
Proč se nám zdá být krásnější barva, jejíž celkový tón je utvořen z jiných barev, jako látka utkaná z různě barevných nitek? Stejně tak, jako život člověka prožitý s plným vědomím prožitku nebo den, který se podobá krystalu s množstvím fazet zážitků a pocitů. Jak funguje zákon kontrastů, kdy barva komplementární dá vyniknout té druhé? Ovlivňují se navzájem barva, tvar a kompozice? Jak to, že dlouhý pobyt ve tmě nám umožní vidět jako nikdy před tím? Existuje fyzický hlad po kráse, jehož ukojení přináší slastný pocit naplnění?
Na všechny tyto otázky existují odpovědi. Kdybychom však ztratili úžas nad těmito rozumem neuchopitelnými věcmi, který provází jakýkoli tvůrčí proces, byli bychom mrtví.
**
A THOUGHT ON BEAUTY AND COLOUR
Does exist general agreement on answering the question what is beautiful? To what a degree is it influenced by such a factor as the memory of past lives, by genetic legacy, by the place and time of birth and life on earth, by upbringing, knowledge, age?
We are able to identify the beauty originated in ancient China, Greece, Egypt – and what is more – the beauty created by prehistoric hunter on the cave walls. From today´s perspective, this man is labeled as a primitive. How is it possible that we don´t achieve the same, then? From which epoch did the intentionally false beauty, called kitch, begin to arise and where is the line between kitsch and art? Does the eye or the brain or the heart take pleasure in perceiving a shades composition? The eye differentiates between hundreds of shades. What is the colour? A substance reflecting the spectrum of the light. It´s not only optical quality depends on material diffracting this spectrum. By what are we perceiving a colour if some of the blind persons are able to identify the colour? The trademark of certain shade includes a wide range of different qualities, as well as the word bread or tomato entitles a range of tastes. Inuits have the rich shade range of white colour. Why do we say yes at some point or not at some point? Can two persons, living together, agree on this? And what about the others? Why can they at some point and why can they not at some point?
Can the persons watching the screen in artificial light for most of the day and for most of their lives identify these fundamental differences, forming the quality of life? Why are some of them able to do so and why some of them not? Why does a colour whose aggregate shade is formed by another colours like a fabric woven of differently coloured threads seem more beautiful to us? The same is a life lived with full awareness of experience or a day resembling a crystal with many facets of impressions and feelings. How does the law of contrast work? According to it the complementary colour let the other come out. Are the colour, the shape, and the composition affecting each other? Why does the long stay in dark enable us to see much more better than before? Is there physical hunger for beauty and does the satisfying of it create delightful feeling of fulfillment?
There are answers for all these questions. But if we were not amazed at these impalpable things, accompanying any creative process, we would be dead.
|