Seděla v trávě u plotu. Objevil jsem ji náhodou. Zaklonila hlavu a
usmála se na mě. Nebyla mladá, ani nejhezčí, ale ten úsměv ji dělal krásnou.
Usmívala se, jakoby už zažila všechno, pohledem se dotýkala dechu.
Vzal jsem ji do náruče, byla lehoučká a prochladlá. Položila si hlavu na
moje srdce, objala mě. Nesl jsem ji někam do tepla a ona už se nikdy nepřestala
usmívat. Položil jsem její bezvládné tělo na postel a rozplakal se. Nešlo to
zastavit. Nepomohlo ani to, že jsem se probudil.
Když jsem ji nesl, byla šťastná. Věděla, že odchází. Nepochopitelně
moudrá, do poslední chvíle zářící láskou. Plakal jsem usedavě. Chtěl jsem se
smát, abych uctil její památku, ale nedokázal jsem to. Budu se muset ještě
jednou probudit.
|