Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
excelentní Jaroslav Dušek funny face
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 13.8.2012 (19:24:10)

Alena Plavcová únor 2012

...dnes slaví Alenky, Alenky v říši divů, aby mohly o čem dnes rozjímat, tak jim pomůžeme s úvahami od Jaroslava notorického Duška co mluví do duše, divy a objevy, nikdy ztráty... peace

 

S Jaroslavem Duškem o mayském kalendáři a důležitosti pěstování květin:

BLÍŽÍ SE KONEC ČASU

 

Jaroslav Dušek, herec, mistr improvizace a svérázný šaman, nezklamal. V dvanáctistupňovém mrazu přišel naboso v letních sandálech, k upřímnému zděšení personálu kavárny. Neměl ani svetr, jen košili a jakousi nepálskou kacabajku. Zářil zdravím. Doma v Černošcích prý chodí bos i ve sněhu, ostatně jako kdysi jeho babička, která, když ji začaly zábst nohy, si na ně – dámy prominou – načurala. Odpovídal vleže. Při focení litoval, že si nedal udělat pedikúru. Jeho názory jsou zvláštní, nikdy není jisté, jestli si z vás zrovna neutahuje. Ale samostatné myšlení se přece musí přihnojovat, jak říká Arnošt Goldflam, a není na škodu občas vidět svět jinak. Nedá se ovšem vyloučit, že i za tenhle rozhovor odmění Česká obec skeptiků Sisyfos Duška Bludným balvanem. Aspoň by tomu kameni, který herec dostal za náš předešlý rozhovor, nebylo u Dušků na zahradě smutno.

 

Naposled jsme spolu mluvili v červnu 2007. Čtenáři mi připomněli, že jste tehdy navrhoval, abychom se sešli zase za čtyři roky, že to už uvidíme, podle mayských předpovědí, závěrečný sprint letošního konce času. Nastal už tedy ten kalup?

 

Tak zjevně nastal, ne? Živly o sobě dávají vědět, povodně, vichřice, zemětřesení, počasí udivuje krajnostmi, neutrina možná běhají rychleji než fotony. Vedle toho už nějakou dobu čteme, že nevíme, jestli se ta Evropská unie zhroutí, jestli euro vydrží, emancipační kalup nastal v Asii, v Africe, v mnoha zemích demonstrují lidé proti starému systému… Ale hlavně už můžeme vidět otřes toho našeho starého dualistického pojetí civilizace, které tak rádo rozděluje. Domorodci v Amazonii tohle rozechvění možná tolik necítí, ale my, kteří jsme vytvořili virtuální realitu civilizace založenou na penězích, boji a neustálé expanzi, která se stala zaklínadlem, to pociťujeme silně. My se tady roztahujeme, rozebíráme planetu na kousky jenom proto, abychom vyráběli další auta, chrlili nepotřebné hovadiny, aby tu byl ten nárůst všeho zboží. Jenže ten růst je vlastně totální řezání si větve pod sebou. A je taky zajímavé, že mnoho mýtů a legend, o které se ta naše civilizace opírá, se ukazují jako zkreslené, jsou to vlastně plasticky dělané nesmysly. V Neilu Douglasovi–Klotzovi (americký spiritualista) pak s velkým úžasem čtete, že v Genesis vůbec není použito slovo jablko. Vůbec tam není strom poznání, není tam rajská zahrada, ale ohrada. Není tam had! Takže to, na čem se zakládá evropská kultura, tam není.

 

Proč jsme tak snadno ovlivnitelní kdejakou sugescí?

 

O tom je celé toltécké pojetí světa. Oni říkají, že lidská bytost se rodí jako božská. Miminko je božské, což poznáte z toho, že pouhá jeho přítomnost rozradostňuje ostatní. Opravdu změní atmosféru bytu, jako by tam bylo sluníčko. A toto původní božství na sebe postupně začne oblékat lidskou podobu. Například ve škole – zvyky, návyky, oblékání, účesy, jak se mluví, jak se zdraví, kdo s kým žije, jestli chlap se ženskou nebo ne… Během toho dochází ke zvláštnímu jevu – lidská podoba nás zachvacuje víc a víc, víc a víc vstupujeme do světa názorových systémů a vzdalujeme se od svého božství. Myšlení nás pohltí, protože je ohromně opojné. Vzbudí ve vás iluzi, že můžete něčemu rozumět. Toltékové ale tvrdí, že z této fáze lidské podoby se ke konci života člověk zase začne navracet do svého božství.

 

Souvisí to s křivkou štěstí, která má tvar písmene U? Podle statistik jsou lidé v produktivním věku daleko méně šťastní než děti nebo staří lidé.

 

Ano, protože podle toltéckého konceptu se lidská bytost ke stáru navrací k tomu stavu za slovem, za myšlením. Staří lidé sedí na lavičce, dívají se na potok – a naplňuje je to. A stejně jako vám malé dítě může přinést radost, tak když se vám vydaří babička nebo děda, také cítíte, jak je vám v jejich přítomnosti dobře. (Mohu jen souhlasit, že tenhle dar má obzvlášť oldie teta Marta Grulichová v Praze, je jí 94, ale rád s ní vždy pokecám nebo strávím kus času). Ale abychom se vrátili k té sugesci, Toltéci věděli, že kam strhnete pozornost člověka, tam běží jeho energie a tam ho taky můžete ovlivňovat. Takže když strhnete pozornost lidí k tomu, že jsme tu konečně vybojovali svobodu, tak úplně zapomenou, že dneska odvedou státu ze svých peněz už víc než půlku. Najednou jste v mnohem větším otroctví, než jste kdy byla. Ta závislost je obrovská, ale nenápadná. Jmenuje se to třeba spotřební daň nebo DPH, tadyhle malý poplatek a tam zase jiný – platíte obří daně a ještě je všechno zpoplatněno. Ještě platíte za odvoz odpadků a u zubařky si za něco připlatíte, na benzinu víc než půlku ceny platíte spotřební daň, kterou zase schramstne stát. Ten moloch, ten stát obratně zmanipuloval lidi, namluvil jim, že ho potřebují, aby je chránil.

 

Vy si myslíte, že stát nepotřebujeme?

 

Když se podíváte pozorně, když odhlídnete od té sugesce, zjistíte, že vás ten stát vlastně především buzeruje a ovládá. Ta organizace by přece měla sloužit jako náš servis, který si platíme. Úředníky bychom požádali o pomoc – a oni by nám pomohli. Ale tak to není. Jakmile uděláte chybu, zaplatíte za to. Přijde exekutor – a sebere vám byt za to, že jste jela tramvají načerno. Ale tento stav přece není žádná svoboda. To je legalizované bezpráví. Vždycky jde totiž o to, kam svoji pozornost napřete, jestli si toho všimnete.

 

Ostražitosti nás zbavuje právě ta záplava slov, v níž se topíme a v níž žijeme. Zní to paradoxně, ale mně se zdá, že když člověk stárne, přestává hledat pravdu ve slovech.

 

Teď mluvíte jako rodilý Tolték. Oni tvrdí, že pravda nemůže být vyslovena slovy. Pravda existuje nezávisle na tom, co si myslíte. Můžete věřit, že slunce svítí, nebo nemusíte, ale ono bude na obloze a bude svítit. Buňky v našem těle vykonávají spoustu procesů a my o tom můžeme psát knihy, ale těm buňkám je to jedno, jedou dál nezávisle na tom, co si o nich myslíme. A vedle toho existují lži, které potřebují, aby jim někdo slepě věřil. Pravdě je to fuk, ale lež víru nutně potřebuje. Objevuje se mnoho lživých systémů založených na slovech. Ta slova vám něco diktují, navádí vás, že je to pravda, vy tomu uvěříte. A pak jdete zabíjet lidi za nějakou pravdu a věříte, že na to máte právo. Jaké nepochopení celého toho principu, díky kterému jsme naživu! Jak ta lidská bytost do toho dovede vstoupit fantasticky nechápavě, jako slon v porcelánu se pohybuje po planetě. Čím to je, že se ta bytost zas a znovu tak snadno nechá ošálit? Proč tak dlouho přetrvává ta hra na chytráka, který to všem ostatním řekne – a oni ho poslouchají? Jedna z těch mayských předpovědí právě říká, že končí princip toho chytráka a nastává emancipace jedinců. Že skončí všichni ti obří paraziti, ať je to stát nebo náboženské organizace, kteří vás potřebují dostat do pozice toho, kdo to míň chápe, komu to můžou nabulíkovat, vysvětlit a jako mu pomoct. Ve skutečnosti je to obráceně, ten moloch vás vlastně vysává.

 

Molochovi se ale ta emancipace asi líbit nebude.

 

Samozřejmě. Ten starý moloch, starý jako asi orgoj chorchoj, aby si udržel nadvládu, musí v lidech vyvolávat strach, prostřednictvím strachu může lidi ovládat. Já bych měl v případě zjevení orgoje chorchoje vcelku nahnáno, a jak to řekl jeden náš nejmenovaný politik: „Úkolem politika je vyvolávat strach a potom poskytnout naději.“ Ale Mayové tvrdí: „Na konci času uvidíme, že my jsme ti, na které jsme čekali.“ V každém případě můžeme teď pozorovat proces jakéhosi kvasu, cítíme, že bezstarostný rozvoj, pocit nekonečného růstu, končí. Vzrůstá tlak toho molochu. Já byl teď na Bali a tam stojí litr benzinu deset českých korun. A pokud vím, na Bali není žádné ropné ložisko, musí to tam vozit v nějakých cisternových lodích. Tady stojí litr benzinu čtyřicet korun. A když se díváte na tu neomalenost establishmentu, který si rozdává vysoké platy a senzační odměny – a zároveň nám vypráví, jak státní dluh roste – , tak vám to začne být divné. Mám dojem, že ve vědomí lidí ta tichá změna dávno už probíhá. To, co se blíží, tu zároveň už je. Budoucnost na nás vrhá svůj stín. Indiáni říkají, že o slunovratu 20 * 12 * 2012 (21.12.2012) vyjde nové slunce a že se už teď ohlašuje svou září – stejně jako ráno už vidíte nad obzorem světlo.

 

Mayský kalendář zřejmě ukrývá poselství, které neumíme úplně rozluštit. A lidi jsou v panice. Akademie věd musela na téma konce světa uspořádat konferenci, kde vědci řekli, že je to nesmysl, že jen za posledních dvanáct let bylo předpovězeno padesát zaručených konců světa. A taky vyhlásili soutěž o nejlepší vtip na téma konce světa…

 

Mayskému kalendáři těžko můžeme plně rozumět, protože jejich způsob kódování skutečnosti byl fascinující. Mimochodem, všimla jste si toho paradoxu, že asi týden po této konferenci byla zveřejněna vědecká zpráva o tom, že Tokio bude pravděpodobně brzy smeteno zemětřesením? Takže jedni vědci říkají, že se nic neděje, a jiní, že se živly probouzejí. Země byla dlouho v období extrémního klidu, dva tisíce let se toho moc nedělo, což umožnilo víceméně nerušený vývoj civilizace. Teď se ale všechno zbrkle zrychluje, čas se zavíjí – copak by dneska bylo představitelné, aby jeden umělecký sloh – jako třeba baroko – trval skoro sto let? Nebo že by jedna móda trvala dvacet let? Ten kalup je evidentní.

 

Zkrátka, „ráno in, večer out“, ráno čerstvá, večer vyfluslá, jak zněl jeden článek o módě. Když ale lidé předpovídají konec světa odjakživa, skoro to vypadá, jako by si to přáli. A co se jednou zrodí v lidském mozečku, to se většinou dříve nebo později stane.

 

Zastánci katastrofických teorií argumentují tím, že se to už muselo stát, a možná ne jednou, proto je to tak hluboko v lidském podvědomí a proto se to pořád vynořuje jako memento. A někteří hlubinní psychologové vám dokonce budou tvrdit, že ten zážitek v sobě má každý člověk, protože když se dítě rodí, má pocit, že je to konec. Devět měsíců žije ve velmi blaženém stavu, vznáší se v plodové vodě. A pak přijde relativně krátká, jako facka prudká, rychlá doba porodu, která všechno dosavadní rozvrátí. Jde hlavou napřed do velmi úzkého otvoru a má pocit smrti. Ale je to přechod do něčeho nového. Možná takhle vznikl i velký mýtus o zmrtvýchvstání, znovuzrození.

 

Zaznamenal jste, že z konce světa se už stala turistická atrakce? V mayských oblastech očekávají příjezd padesáti miliónů lidí a zisk přes deset miliard dolarů.

 

Lidi se koncentrují na nějaký konec světa a s tím ti vědci bojují – jenomže ta indiánská předpověď není o žádném konci světa, nýbrž o změně konceptu času. Protože způsob prožívání času do značné míry diktuje způsob naší existence. Existuje staré řecké pojetí času Chronos a Kairos. A my jsme spíš ti chronici, to znamená, že plánujeme, že to běží lineárně. Aspekt času Kairos je jiný, říká, že je čas pro něco vhodný a pro něco nevhodný. Že jablka se nesklízejí podle plánu, ale když jsou zralá. Jenže podle Kairos se nedá společnost řídit, protože naši civilizaci určuje a vězní Chronos. Takže se nám pak stane, že naplánujeme vesele zimní olympijské hry – a nenapadne sníh.

 

Máte nějakou teorii i na to, kvůli čemu jsme vlastně na světě?

 

Poslyšte, já si myslím, že člověk je bytost, která umožňuje v plně synchronním systému zážitek asynchronicity.

 

Tomu vůbec nerozumím.

 

Já myslím, že člověk je bytost, kterou vyvinula synchronicita, vesmír, univerzum, aby mohla zažít překvapení. Kinder překvapení. Poněvadž plně synchronní existence je prostě perfektní, tam není možné zažít nic mimořádného. Zvířata i rostliny jsou synchronní. Ale lidská bytost vybočila z toho ráje – z té synchronicity – svým takzvaným myšlením a umožňuje tomu celku fantastický zážitek překvapení, znovupoznání. Člověk je čidlo, skrze které ta bytost – jinak plně synchronní – může zažít pocit překvapení a emoce.

 

To zní jako scénář sci-fi filmu. A trochu se obávám, že Český klub skeptiků Sisyfos, který vám přiklepnul Bludný balvan za „matení veřejnosti“ v našem posledním rozhovoru, vaše slova opětovně označí za „esoterickou mentální čalamádu“. Mimochodem, byl jste si osobně pro ten kámen?

 

Ne. To bylo obestřeno záhadou, protože mě ani nepozvali, prý nevěděli, kam mi mají doručit zprávu. Neuměli najít na internetu adresu třeba do divadla, kujóni. Ale asi bych tam stejně nešel. Já to považuju za takovou… studentskou besídku. Když jsem viděl na internetu ten jejich rituál – „laureát“ se jim snažil něco vysvětlit, ale během jeho řeči chodila po stole jakási osoba s ploutvema a bouchala do stolu, nehoráznost ve skeptickém střihu. Vlastně ho to nedovolili dopovědět. Nakonec mi jeden maník přinesl do rádia Bludný kámen, nabarvený stříbřenkou. Mám ho někde na zahradě.

 

Skeptici také řekli, že když umíte mluvit s kameny, Bludný balvan vám jistě bude dobrým společníkem pro další úvahy. Mluvil jste s tím kamenem?

 

Ani jsem se o to nepokoušel. Ne že bych měl něco proti tomu kameni. Ale kameny na vás musí promluvit samy, přitáhnou si vás. Něco vám řeknu: S kameny přece svým způsobem mluví každý geolog, ne? Co je na tom divného, že se komunikuje s kameny, s rostlinami, se zvířaty? Jak bychom jinak byli naživu bez této komunikace? Je taky zajímavé, jak věda ráda používá termíny, které okamžitě vyvolávají neblahý pocit: Temná hmota. Černá díra. To, čemu nerozumíme, musí být něco neblahého. Pak se ukáže, že černá díra je vlastně tou dělohou, tvůrkyní, která tvoří vesmír. Byl jsem před časem v Peru, v místě, které se jmenuje Tipon. A tam si mě právě přitáhl jeden velký znělcový kámen. Řekl mi do levého ucha: „Dávejte si pozor na verzi minulosti, na které lpíte, protože tím nevědomky tvoříte svou budoucnost.“ To je přece zajímavé. Dneska například víme, že Karel IV. cenzuroval kroniky své doby, nechal jen to, co uznal za vhodné. Každý panovník, každá vláda má tendenci zkreslovat dějiny. Představte si, kdyby Hitler vyhrál válku, co bychom se dneska asi o historii učili. A tím ovlivňujeme a tvoříme budoucnost. A do druhého ucha mi kámen řekl: „Sleduj paralelu mezi okem a černou dírou.“ Nejdřív jsem nerozuměl. A pak jsem si uvědomil, že černá díra všechno pohltí a lidské oko taky. Abyste mohla něco uvidět, vaše oko to musí nejdřív pohltit. Pak mi ten kámen ještě řekl: „Pozoruj světlo, které vychází z oka ven.“ A mě napadlo, že oko vlastně vytváří to, co vidí. To, jak vás tady vidím, vytváří oko a mozek. A stejně tak černá díra tvoří vesmír, funguje úplně stejně jako oko. A teď si představte, že když jsem se z Peru vrátil, jeden americký astrofyzik přišel s teorií, že vesmír je hologram, který vytváří černá díra projekcí ze svého dvojrozměrného povrchu. Některé teorie jsou dnes mnohem šílenější než všechno, o čem se tu spolu nenuceně bavíme. Například: máme tu lidi, co pro svoje oči neuvidí a pro svoje uši neuslyší žádné jádro věci.

  

Když jsme u kamenů, Viliam Poltikovič o vás natočil dokument Když kámen promluví. Vybírám z internetových průpovídek k němu: „Dušek je duchovní převaděč.“ – „Dušek je pako. Potřeboval by teplou, studenou a do klece, říkají jedni. Dušek je skvělej, říkají druzí. Je pravda, že Dušek není běžným produktem dnešního obrazu civilizace.“ – „Jaroslav Dušek je jen do lidské podoby převtělená bytost z vesmíru. Sbírá tu informace o lidech a snaží se jim ukázat i jiné způsoby našeho bytí zde. Až skončí své poslání, nasedne do vesmírného korábu a zmizí do své galaxie světla a radosti.“ Co vy na to?

 

Co na to mám říkat – každý si píše to své. Ono je vlastně zvláštní, že jsme si vybudovali svět, který sebe sama deptá. Obzvlášť česká mentalita. Navzájem se hlídáme. Dáváme dobrý pozor, aby náhodou někdo nebyl hodně odlišný od toho zahnilého myšlení.

 

Jak by se měl podle vás v době konce času člověk vlastně chovat?

 

Je to úplně jednoduché: Měl by dělat to, co chce. A nedělat to, co nechce. Poslouchat srdce, žít v souladu s časem Kairos. A když je čas vhodný, tak to vykonat. A když čas pro tu činnost vhodný není, tak to nedělat.

 

Nehájíte teď anarchii? Kdyby třeba řidič tramvaje zrovna neměl svůj vhodný čas a odmítal jet, všechno by se zhroutilo.

 

Tak si zase představte vy, co se stane, když jede řidič tramvaje nevyspalej. Jak to, že pořád čteme, že se někde převrhl kamion? Když uvažujete o světě z hlediska celku, zjistíte, že není nic lepšího, než aby lidi dělali práci v příhodné době, protože by ji dělali od srdce rádi. Z hlediska celku je krajně nevýhodné, aby se to dělo obráceně, protože pak roste pocit bezvýchodnosti. Já jsem přesvědčen, že tento vesmír je vytvořen na základě hlubokého vnitřního řádu a spolupráce všech planet, galaxií. Spolupracují, stejně jako spolupracuje hmyz a rostliny a zvířata a voda a Země. Spoluvytvářejí proud života a je to nádhera. A taky bytostně nesouhlasím s tím, že by člověk měl vrozený sklon ke zlu. Já tvrdím, že vrozený sklon ke zlu má ten systém, který chce lidi ovládat. Takže hlavní cesta každého člověka je k sobě samému, probudit svoje vlastní sklony. Ta změna dávno probíhá a myslím, že je nezastavitelná. Jenom to v hluku hlučných dní nevnímáme. Proto je dobré zastavit se, jít na návštěvu do přírody, k vodě, instinktivně po tom všichni toužíme – vypnout mobil, vypojit počítač a být jenom v proudu toho dění. Jeden šaman řekl, že je jedno, jakou spirituální tradici lidi vyznávají, ale podstatné je, jestli doma pěstují nějaké květiny. Pokud jsou lidé ve styku s rostlinami, tak rostliny je všechno naučí. Bob Marley i hip hop movement jsou ve styku s marihuanou. Možná si to neuvědomujete, ale každou změnu na téhle planetě nejdřív realizují rostliny. Oni jdou jako první a posléze mění naše jádro. Bylo to tak vždycky. Rostliny, květiny, tráva – křehká síla, která projde čímkoli robustním.

 

 

JAROSLAV DUŠEK (52)

 

Improvizátor, MC, komediant, režisér i pedagog v jedné osobě

 

Nedokončil několik vysokých škol, dvakrát se neúspěšně pokoušel o DAMU. Byl topičem, nočním vrátným, vodárenským dělníkem, myčem oken.

 

Jako herec a autor volných myšlenek začínal už na gymplu, v roce 1981 založil s Janem Bornou autorské divadlo Vizita.

 

Patří mezi hereckou špičku na naší scéně, vynikal ve filmech Pražská pětka, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Divoké včely, Odcházení.

 

V pražském klubu Lávka jsou stále natřískaná jeho představení Čtyři dohody a Pátá dohoda, vycházející z moudrosti Toltéků, pravidelně hraje také v Arše, v divadle Kampa a Na Jezerce.

 

Vyučoval jevištní improvizaci, k jeho posluchačům patří např. Jiří Macháček nebo Ester Kočičková.

 

Vyšly dva jeho knižní rozhovory – Nenucený výsek a Ze mě (jako se jmenuje pecka Oto Klempíře, JAR).

 

Je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata.

 

 

A já mám rád furt indiánské kultury i s jeho přispěním… J



Poznámky k tomuto příspěvku
Zazo (Občasný) - 13.8.2012 > dáváš si s tím práci..tyjo..ale stojí to za to..drž se..
<reagovat 
anae (Stálý) - 14.8.2012 > snažím se k němu najít cestu, ale mám tam nějakej blok, stejně jako u Cimrmanovců
<reagovat 
 Zazo (Občasný) - 14.8.2012 > anae> to snažení, to bude asi ten blok..není třeba se snažit..nechat fše jen tak plynout..myslím si..
<reagovat 
 mystik (Občasný) - 15.8.2012 > anae> všechno nejlepší, dnes! :-) http://www.youtube.com/watch?v=9A5Q3InFxcs&feature=related
<reagovat 
 mystik (Občasný) - 15.8.2012 > Zazo> jasně!
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 31.8.2012 >

"..bah; ... :).

 

."


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter