|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Přes žaluzie prosvítaly ostré paprsky poledního slunce a vzduch v kanceláři se téměř nepohnul. Po zádech jí stékal tenounký pramínek potu. Telefon na stole v jednom kuse vyzváněl a seznam úkolů rostl a ačkoli svědomitě odškrtávala vyřízené, těch nevyřízených byla stále převaha.
Musela vytáhnout z kabelky velký látkový kapesník a zajít do kuchyňky, aby ho namočila v ledové vodě a mohla si jím otírat čelo a chvílemi přikládat k horkým spánkům a krku. Jako by se jí vařil mozek a každým okamžikem hrozil vybouchnout jako přažící se kukuřná zrna.
Snažila se představit si zasněžené pláně, křupající namrzlý sníh, který se leskne pod dopadajícími slunečními paprsky a ostrý vítr, který jí žene na zrůžovělé tváře krystalky zmrzlých vloček. Kupodivu to trochu pomáhalo.
Mezi tabulkami s cenovými návrhy, reporty z jednání její komise a zápisy ze schůzek s vedením si ani nestačila uvědomit, že už je dávno po pracovní době. Zašla si znovu do kuchyňky pro studenou vodu, kterou jedinou v těhle vedrech dokázala pozřít a zjistila, že na patře, kde má svou kancelář, zůstala už jen ona. Teprve teď se podívala na hodinky, aby zjistila čas. Pomyslela si, že už je to opravdu hodně let, kdy jí volal, aby se optal co se děje, když se zdržela v kanceláři. Hodilo by se to alespoň teď, neseděla by tu jenom proto, že nejraději odchází s čistým stolem. Začala by na sebe myslet víc.
Myslet víc na sebe.. na sebe.. “ANO, pane doktore!” řekla nahlas a hlas se jí při tom trochu zatřásl.
Začala přemítat, jak dlouho tu ještě bude.
Nemoc postupuje, ale zatím to zvládá tak, že to není vidět. Že zatím nehubne (nikdy moc nejedla, takže lékařem určenou dietu se jí daří dodržovat, aniž by si kdokoliv všiml) a nyní se ta bolest (když jí její intenzita nedovolí uvolněný výraz ve tváři) stále dá svést na migrénu, může si vzít prášky a není třeba nic vysvětlovat pokud jí přistihnou.
Zatím to nikomu neřekla, protože.. protože prostě neví jak...
Nejde přece říct jen tak jemu, rodičům, nebo bráchovi, že snad ještě tyhle vánoce, ale ty další určitě ne. Že až to přijde, bude to bolet, bude to bolet hodně, bude to bolet tak, že už nebude vnímat okolí, že už bude na druhém břehu, kde nikoho neuslyší a kde jí nikdo nepomůže.
Ale tohle jí neděsilo, to jiné věci.
Ty věci, které nestačila udělat.
Ty, které už nikdy neudělá, neuvidí, nepocítí... a hlavně nedokončí to, co nebylo uzavřeno, tam...tam na míle daleko...
Alespoň v práci a doma po ní zbyde čistý stůl...
|
|
|
