LOKOMOTIVA MEZI ŠKOLÁKY

EMIL ZÁTOPEK

ATLETIKA – BĚH NA 5 km

LONDÝN 1948

BĚH NA 5 km, MARATÓN

HELSINKY 1952

„Chlapci a děvčata, kdo zná jméno Zátopek?“

Prořídlý les rukou.

„Holič od nás z paneláku, mají psa.“

„Fotbalista.“

„Běžec, co porážel celý svět.“

„Prosím, naše babi říká dědovi: ty utíkáš pořád z domu jako Zátopek. Přitom děda sotva chodí…“

„Tak dost, děti. Já mám teď milou povinnost vám Emila Zátopka představit, přijal pozvání k nám do školy na besedu a…“

Dupání střídá aplaus. Školní jídelna, nacpaná, jako když jsou k obědu kuřecí prsní řízky, se chvěje v základech. „Ticho, no tak klid,“ těžko lze zastavit vlnu příboje, kterou vzedmula příležitost hlasitě projevit nadšení, že se tahle beseda koná místo nudno-trudno-nezáživno-suchopárno-hustilo-blablabla- akurátního vyučování.

Zátopek vstává, uklání se jako principál, objímá přítomné veselýma dobráckýma očima. Učitelka bezradně odkládá papírek se základními sportovními daty o besedujícím hostovi v domě.

„Tož já jsem mezi vámi moc rád, chlapci a děvčata. Jak byste se mohli na mne pamatovat. Když jsem překonával světové rekordy na tratích od pěti do třiceti kilometrů, vozily se vaše maminky ještě v kočárku, takže…“

„Kolik?“ Odvážný hlas z pléna.

„Co kolik?“

„Kolik těch světových rekordů jste překonal?“ 

„Aha, celkem osmnáct.“

Obdivné i nedůvěřivé zahučení.
„Bylo to v padesátých letech. Vyhrál jsem pár titulů mistra Evropy, pár olympijských zlatých medailí, párkrát mě vyhlásili za nejlepšího sportovce světa,“ říká a div se nečervená ostychem a skromnou povahou. Nikdy nesnášel vychloubání a teď mu to připadá právě tak.

Honem dodává: „Jenže ono to nespadlo do klína samo. Naběhal jsem v zimě stovky a stovky kilometrů navlečený do trojích tepláků a těžkých bot, zatímco ostatní atleti čekali, až sleze sníh. Někteří kamarádi se ode mne odvraceli, prý jsem moc svědomitý, ale jinak to přece nejde. Třeba zahradník, kdyby chtěl vypěstovat krásnou zeleninu, tak neexistuje, aby na záhon chodil jenom ji škubat. Teprve když je svou činností hluboce zaujatý, když tomu hodně věnuje svou péčí, ta zahrádka mu to stonásobně vrátí. A ve sportu je to stejné. Máte-li vítězit nad soupeři, musíte nejdřív zvítězit nad svou pohodlností.“

„Kecá,“ naklání se známý uličník ke spolužákovi.

„Počkej, neruš,“ slyší šeptanou odpověď.

„U nás byl jeden atlet, nádherně urostlý, prostě běžecký elegán, když byly nějaké závody míň kvalitně obsazené, tak si je odklusal a po nich řekl, že běžel na dvojku, trojku prý tam ani nehodil. Já jsem žasl nad tou jeho suverenitou, já byl naopak úzkostlivý, abych nikdy nezaběhl špatný čas, abych si  n e z v y k a l   běhat pomalu. I na závodech v malém městečku jsem pádil jako najatý…“

Zátopek už „pádí“ i v řeči. Kdo ho zná, ví, jak poutavým dovede být vypravěčem.

„Ten elegantní atlet, co jsem vám o něm povídal, to daleko nedotáhl. Víte, ono všechno není jenom ve svalech a dobře stavěném těle, to by olympijští vítězové byli jen samí manekýni, a to přece není pravda. Třeba takový Novozélanďan Halberg, olympijský vítěz z Říma. To byl málem invalidní člověk, toho při ragby tak zvalchovali, že měl zborcený hrudník, a jednu ruku málo hybnou. Jenže ta jeho vůle po vítězství, schopnost přijímat dřinu, ta přetrumfla ty zdatné a urostlé. Já taky na dráze vypadal všelijak. Karikaturisté mě kreslili jako lokomotivu, jednou o mě napsali, že jsem běhající elektrárna…“

Výbuch smíchu. „Psst, ticho,“ děti se samy okřikují, chycené na udičku zvědavosti.

„To mi ještě lichotili. Vzpomínal jsem na Halberga, toho do Říma přivezl světově uznávaný trenér Lydiard. S ním ještě dva málo známé mládence a představte si: vybojovali tři olympijské medaile. Gratuluju Lydiardovi a on mi povídá, že to není problém, když prý mu dám mladého zdravého kluka, který je rychlý jako sprinter a taky vytrvalý, do tří let z něj udělá světového rekordmana, jen mu to nadávkuje podle té tratě. Schválně prohodím: a co kdyby to byl takový kluk, jako jsem já, tedy absolutně bez sprinterských předpokladů? Podrbal se ve vlasech a přiznal, že jsem ho doběhl, protože by přece mělo platit, že z krávy gazelu nakrásně neuděláš. Prý by takovému klukovi doporučil hrát šachy a pěkně by se zmýlil. Ve škole se učíte, že výjimka potvrzuje pravidlo. Já asi byl ve své době výjimkou, protože jsem si uložil nezvykle velké tréninkové dávky (i psa v běhu uřítil natolik, že druhý den raději zkoprnělý ze zážitků pro svoje packy zalezl do boudy). Třeba úsek čtyři sta metrů jsem s meziklusem běhával až šedesátkrát naplno, denně to dělávalo kolem čtyřiceti kilometrů. Říkali, že se uštvu, že budu přetrénovaný, ale já si naopak o ostatních myslel, že jsou nedotrénovaní. Tenkrát… co chceš? Tamhle se někdo hlásí…“

„Dělal jste taky gymnastiku?“

„Jestli myslíš kotrmelce při hledání správných tréninkových forem, tak ano. Praxe nepodložená teorií je vždycky krokem do tmy. Dnes už je ve sportu tréninkový proces vědecky zmapovaný, ale já musel neustále vymýšlet, bylo to neověřené. Lesní cesta s různými překážkami mi nahrazovala dnešní posilovny s přístroji na jednotlivé partie svalů. Střídal jsem šest teplákových souprav, polovina z nich byla pořád propocená. Doplňkovou gymnastiku podle dnešních představ jsem tedy nedělal. Říkal jsem si: pes taky nedělá gymnastiku a jak dovede běhat.“

„Pane Zátopek, kdy jste poprvé překonal světový rekord?“

Otázka chlapce z první řady, který od počátku sleduje vyprávějícího s mírně pootevřenou pusou, jako by chtěl slova od legendy polykat.

„V devětačtyřicátém v Ostravě, na desetikilometrové trati. Světový rekord držel Fin Heino. Legendární a dlouho neporážený běžec s krásně dlouhým krokem. Rok předtím jsme se střetli na prvních poválečných olympijských hrách v Londýně. Tehdy se běželo za ukrutného, naprosto neanglického vedra…“ Zátopek přimhuřuje oči, vrtí se na židli, v té chvíli už není ve školní jídelně, ale v hlubinách wembleyského stadiónu se vrhá na pospas vteřinové ručičce, třicítce nejlepších vytrvalců světa a osmdesáti tisícům diváků…

Tlačenice loktů, trhavý dech soupeřů, pozor, opatrně, ať tě někdo nezraní hřebíkem tretry. Držet mantinel, držet určené tempo, teď, ano, teď prokmitla v rukou Karla Kněnického na tribuně bílá látka, takže je to dobré. Rozpočetli tenhle závod na čas 29:35, kolečko za jedenasedmdesát vteřin, signalizace bílými trenýrkami nebo červeným tričkem je jedinou kontrolou tempa. To místo, kde sedí Kněnický, si vtiskuje do paměti. Heino a několik dalších vyrazili jako splašení. Jen ať si utečou, teď to chce chladnou hlavu, nenechat se vyprovokovat, lékárnicky hospodařit se silami…

Šesté kolo, pole běžců se smršťuje a natahuje jako žvýkací guma Pedro, Sevak, Donald. U mantinelu už není tak těsno. Běží na konci druhé desítky závodníků, ale stále v dohodnutém tempu. Bílé trenýrky v rukou Kněnického ho o tom přesvědčují. Dobré je to…

Vůbec to není dobré! Další tři kola a z tribuny přichází varování. Vedoucí atletické výpravy si může umávat ruku s červeným trikem. I Zátopek víc rudne, zabírá tretrami energičtěji, míjí soupeře za soupeřem. Už je čtvrtý, třetí, druhý, už dýchá na záda Heinovi, předbíhá ho. Lehkonohý Fin si to nechce nechat líbit. Znovu útočí na první pozici. Na tribuně však stále kmitá červená, Zátopek začíná být v závodnickém tranzu, nasazuje svůj pověstný trhák a vzdaluje se vysílenému Finovi o třicet metrů. Levá, pravá, obličej zalitý potem nabírá grimasu obrovského úsilí, míjí první soupeře, kteří zůstali zpět o celé kolo…

Veliké sólo, i když teď už značně nepřehledné. Netuší, že tribuny nejdřív vyděsil a pak nadchl, že světový rekordman (po 6 400 m) se zmučeným obličejem a na kost ztvrdlými svaly vzdává. Stále vidí na tribuně červenou, ale možná jsou to jen červené kruhy před očima. Mučí se, ale právě tohle umí. A už míří k cílové pásce s obrovským náskokem v novém olympijském rekordu 29:59,6 min. Je to vše pohlcující příval štěstí. Cítí se vysílený, ale ne tak, aby nemohl za cílem sledovat těžkopádně dobíhající soupeře. Marně mezi nimi hledá Heina. „Uštval jste ho,“ vysvětlují rozhodčí.

„Takže světového rekordmana na deset kilometrů jsem tenkrát uštval,“ procitá ze vzpomínek. „Ale ne jeho světový rekord. A na ten ses ptal viď?“ Dívá se na blonďáčka s pootevřenou pusou v první řadě. Ten kluk má v očích nádhernou zvídavost, napadá ho.

„Tak ten jsem překonal až za rok v červnu ve Vítkovicích. O sedm vteřin časem 29:29,2. Jenže on se ten skvělý finský běžec nevzdal. Začátkem září přišla zpráva, že ubral z mého světového rekordu vteřinu. Víte, tohle je na atletice krásné, souboje i na dálku, protože všechno lze změřit a spočítat. Já se tehdy smířil, že se zas obuju do rekordu až na jaře v padesátém roce. Ne však mé okolí. Často jsem slyšel: Emile, to si necháme líbit? Marné byly moje námitky, že už je na krku podzim, že nemám na rekord natrénováno. Tak natrénuješ, říkali s takovou nadějí v hlase, že nezbývalo, než být zase k sobě nemilosrdný. Den pokusu byl stanoven na 22. října zase do Vítkovic. V tichosti, jenže stejně se to objevilo v novinách. Když jsem pak přijel a viděl, jak severák na dráze prohání spadané listí, dostal jsem i já vítr, že zklamu dvacet tisíc diváků, kteří tu mrzli. Na osmém kilometru na mne přišla krize, světelné stopky podle mezičasů ohlašovaly, že zůstávám sedm vteřin za světovým rekordem Heinovým. Diváci si mohli vykřičet plíce, abych přidal. Tak jsem na to šlápl a ono se to povedlo.“

A zase zvedá ruku blonďáček s dychtivýma očima z první řady: „Já taky běhám v atletickém kroužku. Trenér nám říkal, že jste na olympiádě v Helsinkách vyhrál závod na pět i deset kilometrů a pak ještě maratón. Mně to připadá neuvěřitelné, prostě jako nesmysl.“

„Sedláčku, nebuď drzý,“ zvyšuje hlas učitelka.

„Ale vždyť má ten chlapec pravdu. Takových se našlo, kteří pochybovali, že je to vůbec možné. A potom zase ze mne málem udělali nadčlověka. Ale ono to bylo možné. Tenkrát. Už jsem vám říkal, že jsem v tréninku naběhal mnohem víc než ostatní. Jenže pak se s náročnějším tréninkem roztrhl pytel. Začalo docházet na štrekařskou specializaci, časy šly dolů. Já i v těch Helsinkách – má série olympijských startů tam začínala desítkou – zaběhl tuhle trať skoro o tři čtvrtě minuty rychleji než na předcházející olympiádě. Že vyhraju, s tím se doma počítalo, jenže kdekdo se domníval, že bych měl při návratu ukázat celníkům na Ruzyni ještě další zlatou medaili – ze závodu na pět kilometrů. A já o tom snil taky. Vůbec to nebylo lehké…“

Zátopek se zajíkl, slova mrznou u úst. Už zase utekl ze školní jídelny, do plic se bolestně dere mráz. S kulichem staženým přes uši vyklusává v zajetí mimořádně kruté zimy nekonečné kilometry přípravy na olympijský rok 1952. Pak zas rekreanti v Krkonoších kroutí hlavou nad tím zarputilcem, který se na běžkách nepřestává prát i s vánicí. Stačit rychlobruslařům na zamrzlé Vltavě? Jen kdyby nepřekážely ty dlouhé nože. Smějí se mu. Pošklebují. Zkouší to znovu a znovu, je k neutahání. Trénovat se musí, zvlášť když má za chvíli na krku třicítku. Na světových drahách se v posledních dvou letech objevují noví, mladší, ambicióznější, rozdá si to s nimi, ale to chce ždímat ze svalů rychlost, oženit se s ní. Konečně pláčou rampouchy a slunce vysušuje strahovskou dráhu. Od dubna ji zalévá potem. Vymyslel nové doplňky pro posílení výbušnosti. Patří k nim vržiště a koule stejně jako laťky pro skok vysoký. Dře. A pak se poprvé (!) nechá překecat po tréninku k masáži. V místnosti je zima. Angína. Dokonce hnisavá. Polyká acylpyriny a se zoufalstvím sleduje, jak nenávratně mizí dny z kalendáře. Nakonec zdrhá z postele na strahovskou dráhu, protože věří, že jeho nejlepší medicínou je trénink. Angína je pryč, forma však jakbysmet. Cítí se malátný jako jarní motýl. Skeptická myšlenka: v Helsinkách se zesměšním, nemám tam co dělat. Honem ji zašlapává. Samozřejmě tretrami, nad nimiž se kmitají nohy. Odlet do olympijského města až se druhou částí výpravy. Na dráze v Otaniemi však končí jako první. Týden chybí, než je startér výstřelem vyžene na trať desítky, nejvyšší čas vylaďovat formu. Po sedm dní si ponořený sám do sebe s citem jemného mechanika pohrává s každým svalem, s nahromaděnou energií. A pak od čtvrtého kilometru ukazuje záda třiceti soupeřům, mnohé při velkém sólu předbíhá o několik kol.

„A potom jsem musel ještě víc utíkat před obdivovateli a lovci autogramů. Ve Finsku je jich moc a dlouhé běhy oceňují, obzvlášť když měli takové veličiny jako Nurmi a Heino. Víte, já s každým rád pohovořím, rád se podepíšu, jenže když je to tisíckrát od rána do večera, může to pěkně unavit. A já musel být svěží, olympijský závod na pět kilometrů, to byl pořádný strašák. Před čtyřmi lety v Londýně jsem na té trati pustil moc dopředu Belgičana Gastona Reiffa, pelášil jsem pak za ním jako zjednaný a už jsem ho nedoběhl. Čtyři desetiny vteřiny mi na něj chyběly. To je míň než jedno nadechnutí. A Reiff, kterého za to vítězství doma povýšili do rytířského stavu, tu byl opět a se skvělou kondičkou. Taky s výzvou – já nevím, možná mu ji vložili do úst jenom novináři – teď prý se teprve ukáže, kdo z nás dvou je lepší. Ale skutečným favoritem toho závodu byl tempařsky vyvážený a rychlý Němec Schade. Jedna z nových běžeckých hvězd. Mezi ně patřili i vynikající Angličané Chattaway a Pirrie, stále se lepšící Anufrijev ze Sovětského svazu. Taky s černým Francouzem původem z Alžíru Allainem Mimounem bylo nutné vážně počítat. Nádherný člověk a sportovec, při světové válce ho kulka málem připravila o nohu, a přece si v Londýně i Helsinkách za mnou na desítce doběhl pro stříbro. Kamarád, už před několika lety přes varování domácích odborníků přijal za své moje náročné tréninkové metody. Když řekl finským novinářům, že Schade je nebezpečný, vyhraju prý však opět já, protože proti mně se prostě nedá nic dělat, bral jsem to spíš jako kompliment. Den před závodem mi někdo přistrčil k nosu New York Herald Tribune, kde se ironicky psalo o pošetilém Čechovi, který se chce pokusit o druhou zlatou medaili. Měl jsem z toho všeho hlavu jako starosta, sotva jsem ji unesl, když jsem vyklusával a vdechoval kyslík mezi borovicemi. Na Helsinkách je totiž krásné, že les vzrůstá přímo do města, najdete ho všude a já toho s potěchou využíval. Jenže najednou tu byl les mávajících rukou, a vůbec ne tichých. To pak jste jako mraveneček na dně hlubokého talíře, všude kolem a nad vámi to hučí, mručí, tohle sportovec nesmí moc vnímat, nebo ho to porazí předem. Nakonec si oddechne, když už je odstartováno a může upalovat. K rozběhu nás nastoupilo pětačtyřicet, k finále patnáct. Ale já moc neupaloval. Rozpočetl jsem si tempo na čas 14:10, a když se to poskládalo u mantinelu, byl jsem předposlední. Koukám, jak se Schade na špici urputně tahá o vedení s Chattawayem, říkám si horké hlavy, takhle už teď plýtvat silami, ještě je čas…“

Už vůbec není čas! Kovový hlas zvonce přehlušuje siréna řevu. Poslední kolo, poslední výprodej energie. Desetitisíce na tribunách vstávají. Zátopek už je dávno ve hře, už vede. Řádí mezi soupeři jako tajfun. Nikomu nedopřává trhák, ani Reiffovi, kterého tím nutí k rezignaci. Zakusuje se tretrami do dráhy, nakrčená záda, pádlování rukama, pravice trochu výš než levice, je bezpečně první. Ale… co to? Nezadržitelně ho míjejí tři běžci. Mrkne po nich zoufale okem. Potem zalité a pomačkané masky místo obličejů, a přece v nich jiskří dravá i triumfující ctižádost: Schade, Chattaway, Mimoun. Získávají metr, dva, šest metrů náskoku, je to jako obrovská černá propast, nad níž únava přervala lano. Je vůbec ještě čas na chladnokrevnou myšlenku? Tribuny už Zátopka odepsaly, on však ještě stále ze svalů nevyždímal zbytek energie. Šetří si ho do poslední zatáčky. Teprve v té chvíli padají stavidla a praménky zpěněné krve poháněné vůlí dávají tvrdnoucím svalům novou mízu. Dere se za unikajícími. Po decimetrech. Každým záběrem nohy. Už je u nich, loket vedle lokte, už zase slyší jejich trhavý dech, jako by měli v hrudi místo plic struhadlo. Už je v čele, posledních deset metrů, s rukama pumpuje i hlava, stále si však hlídá prostor za pravým ramenem, ne, teď už ho nikdo neohrozí, cílová šachovnice…

„Vidíte, jak jsem se při tom vzpomínání zadýchal,“ říká a mladí posluchači naopak nedýchají. „Při pročítání nádherných telegramů z domova jsem se definitivně rozhodl: zkusím ještě maratón. Jedni mne v mém rozhodnutí podporovali, druzí tvrdili, že jsem snílek fantasta. Ono to bylo dost odvážné, konkurovat maratóncům s dlouholetým speciálním tréninkem, jít naplno tři těžké olympijské závody během osmi dnů. Určitě jsem byl mezi osmašedesáti maratónci na startu jediný, kdo tuhle trať běžel poprvé.“

„Ale vyhrál jste jí!?“

Nadšený hlas s podtónem otázky.

„Nu ano. Patnáct kilometrů vedl Angličan Peters, velký favorit, a já se Švédem Janssonem jsme se pustili za ním. Postrkoval nás vítr foukající do zad, jenže po obrátce jsme zas museli vítr prorážet. To už byl Peters za námi, a za občerstvovačkou na pětadvacátém kilometru koukám, že jsem někde ztratil i Švéda.“

„Občerstvil jste se?“ Zase ten zvídavý kluk z první řady.

„Človíčku, kdepak. Občerstvovací stanice jsou nebezpečné. I když ústa vyprahla, musíš odvrátit hlavu, protože už pohled na osvěžující nápoj nebo jenom na plátek citrónu změkčuje a oslabuje tělo, a to by pak třeba odmítalo další trápení. A maratón je obrovské trápení, překonáváš krize, vypotíš taky nějaké to kilo váhy. Rozhodně však podobnou odtučňovací kúru bez tréninku nedoporučuju. Měl jsem ještě čtrnáct dnů potom krví podlité prsty u nohou, ale v tom závodnickém tranzu člověk bolest nevnímá, příležitost už jsem nepustil. Do brány stadiónu jsem dobíhal s náskokem dvě a půl minuty, tehdy proti zvyklostem spustili olympijskou fanfáru, určenou pro slavnostní ceremoniál. To vím jen z vypravování, protože mozek mi třeštil, měl jsem skleněné oči, do cíle jsem však trefil a ještě stačil trochu zaspurtovat. Když ohlásili, že jsem do třetice v cíli v novém olympijském rekordu, diváci se mohli zbláznit. Tak dlouho tleskali, až jsem – aby je nebolely ruce – přidal ještě čestné kolo.“

V přecpané a zadýchané školní jídelně náhle rachotí židle, chlapci a děvčata vstávají a tleskají a rezonuje to stejně jako před desítkami let na vyprodaném stadiónu v Helsinkách.

„No tak, do tříd, no tak,“ hlas učitelky, smířené s tím, že v nastalém zmatku nebude moci veřejně poděkovat besedníkovi, že nedokáže otrhat stále rostoucí hrozen žadatelů o autogram.

„Pane Zátopek, já taky. A s panáčkem. Prosím vás. Mně dvakrát, to mám pro bráchu. Pane Zátopek, běháte ještě teď?“ Odpovídá, aniž by zvedl hlavu od nastrčených bloků.

„Teď po šedesátce? Proč ne, běhat se dá vždycky. Jen si na to radši s manželkou Danou zajedeme do Staré Boleslavi a jsem rád, když nás nikdo nevidí. Zasvěcený pozorovatel by si totiž řekl: vida, takový to býval rekordman a teď je to pěkná houska, sotva plete nohama…“

Školáci s brebentěním postupně opouštějí jídelnu.

„To je legrační člověk, ten Zátopek.“

„Vole, jenom legrační?“

*

Švýcarsko ve městě Lausanne nedaleko Ženevy postavilo našemu hrdinovi památeční sochu, když jeho vlastní národ sotva nějakou sochu na Emila Zátopka vykutá, jako učitel i jako zarputilý sportovní duch se osvědčil nadmíru na jedničku…