pečlivě upletený svetr hřeje, přestože roztřepeným

okrajem a slisovanými žmolky odsunut do police Na doma.

Kočka přede děkovačku za naplněnou misku.

Všichni pryč.  Bohyně televize umlčena.

Tužka šustí, črtá zátiší: vázu se  zvadlou strelitzií,

poloprázdnou sklenku, úplně prázdnou lahev,

stůl, vřes a dýni, na skle prokřehlé listí,

porci domácích jistot za plotem nahnutým

pod nánosem větví žloutnoucích ke spadnutí.

Pak

od nohou přeměřuju kolik volna

přes pas až po krk do seznamu večera než jdu

stlát

do slavnostně prostřené matrace

tělo převlečené ve večerním,

připomenout ti:

„podzim je v plném proudu,

do láhve od Muscadetu jsem nalila

čerstvý okr a na zadní stranu použitého plátna

vytečkovala cestu aboridžinky k water hole. “

Cesta k vodě bílá   jezírko žluté  nohy černé, šlapou,

aboridžinka huláká hlubokým hlasem rozcapená na zemi

s nohama od sebe             ostatní ženy tečkují obrazy

Rámuju výjev vmáčklý do vteřiny než

podle itineráře zas dál  

Červenou hlínou vystřelují ostny travin   

jámy na vodu vysychají   rudá skála na obzoru bledne   

slunce rozpálilo asfalt do hladka   kolem nikdo ani jeden klokan v buši

sami na bojišti vypleněném ohněm do černošeda..

Ale za silnicí už zase zelená.