Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jenom trénink
Autor: Draconian (Občasný) - publikováno 14.10.2012 (12:21:28)
Oddechl si. Kokpit se přestal třást a to znamenalo, že překonal Zemskou atmosféru. Ocitl se ve volném vesmíru. Mohl se odpásat a dopřát si více pohodlí. Bude to ještě dlouhý let.
„Výborně, kosmonaute! Start i úvodní část letu jste zvládl bravurně,“ zazněl nadšený hlas z reproduktorů komunikačního systému.
Aleš se usmál, chvála ho těšila. „Děkuji, základno. Ale musím říci, že je mi opravdu horko.“
„Signál je v pořádku?“
„Ano, základno, vše je v naprostém pořádku. Je to skvělá simulace. Opravdu si připadám, jako by to byl ostrý let.“
„Mimo záznam. Petře, musíš to brát jako ostrý let. A komunikovat spolu musíme zrovna tak – profesionálně.“
„Ano, rozumím.“

Aleš zkontroloval ukazatele stavu kyslíku, dusíku či tlaku. Systém podpory života pracoval bezchybně. Ač to byl poslední tréninkový „let“ trenažerem a měl ho brát naprosto vážně, stále jeho podvědomí cítilo, že je to prostě „jen jako“.
Jeho dalším úkolem bylo zažehnout nadsvětelné motory. Již po desáté sedí v kokpitu dokonalé napodobeniny vesmírné lodi Longinquus 56. Ve volném čase studoval všechny možné astronavigační knihy nebo pracoval na fyzické kondici.
Byl trénován, aby se z něj stal elitní pilot Obranné letky, která bude pročesávat území kolem Sluneční soustavy a vyhledávat špionážní letouny Kleberů.

„Kosmonaute, hlavně se příliš na své misi nezamýšlejte! Musíte být stále připraven na nebezpečí!“ vzpomněl si Aleš na to, co mu říkali při výcviku.
Uvědomil si to včas a pevně se chopil řízení. Manévr vpravo, vlevo. Rychlá pirueta. To vše v ohromné rychlosti. Prolétával meteorickým pásem mezi Marsem a Jupiterem.
„Základno, právě jsem proletěl pásem asteroidů.“
„Dobrá práce, kosmonaute. Hlaste se, jakmile opustíte Sluneční soustavu.“
Oslovení „kosmonaut“ bylo zcela běžné. Nebyl voják, jen pilot, kterého Rada na obranu Země povolala, aby bránil svou planetu před Klebery. On a další stovky pilotů na lodích Longinguus.
Loď již nabrala svou cílovou rychlost a Aleš si mohl ještě více oddychnout. Rozbalil si energetickou tyčinku a zapíjel ji nápojem obohaceným o cenné živiny.
Zítra již opustí Sluneční soustavu. Uvědomoval si, že tenhle poslední test je také nejdelším. Celých třicet dní musí vydržet sám v malém prostoru lodi. Kokpit, kajuta pro spaní, záchod a malá nákladní část se zásobami. Špionážní letouny mají být malé a s tím se musí smířit. Nejhorší je však ta samota, ale na to byl školen, jistě to vydrží.

Spát v tak malé kajutě není žádná sranda. Postel široká jak člověk a dlouhá stejně tak. Víc nic. Zvenku to vypadá jak kapsle, do které Aleš vždy vleze a zavře víko. Uvnitř se vytvoří klima ideální pro usnutí a zdravý spánek. V kajutě je dále už jen malá skříňka, ve které má kosmonaut své osobní věci. Vše je uzpůsobeno tak, aby to nezabíralo moc místa a loď byla co nejmenší. Celou její polovinu zabírají motory a palivová nádrž. Jednu třetinu zbraňový systém a zbytek je prostor pro Aleše.

Druhý den. První větička, která mu prolétla hlavou. Sotva tento let začal, už si přál, aby skončil. Chtěl do skutečné mise. Hrozba od Kleberů je ohromná a oni ho testují neuvěřitelných šest měsíců!
Kleberové, vzdálení obyvatelé souhvězdí Leng. Již padesát let napadají Zemské základny v celé galaxii. Zprvu se zdálo, že jde jen o nedorozumění, protože nikdo neznal jejich řeč, nakonec se však tato rasa projevila jako silně útočná. A podle hlášení špionů, chystali se útočit na čím dál bližší cíle. Brzy by tak jistě napadli i Zemi. Poslední léta tedy Země investovala do výcviku a následného vypouštění různých bojových, špionážních i obraných jednotek do celé galaxie.
„Dobré ráno, kosmonaute.“
„Dobré ráno, základno.“
Toho chlapíka, jehož hlas vycházel z reproduktorů, Aleš dobře znal. Igor, jeho kamarád ze školních let. Bylo těžké zachovat oficiální tón i náplň rozhovorů. Navíc Igorův hlas byl jediný jeho společník na celých třicet dní. Chtěl se s ním proto bavit kamarádsky.
„Jak se vede u vás na Zemi?“ řekl Aleš vesele.
„Prosím, žádné vedlejší debaty,“ odpověděl zcela bezbarvě Igor.
Aleš měl po náladě.

Po obědě, který tvořilo několik energetických avšak podivně vypadajících chodů, měl trochu času a vytáhl tak knihu. Bylo to již klasické dílo „Osvobození Trigaru“ z roku 2047. Napsal ho Jurij Černoj podle svých vlastních zážitků. Pracoval jako dělník těžařské společnosti, která na Trigaru těžila vodu. A tato malá planeta se stala prvním terčem Kleberů. V knize ten horník překvapivě barvitě líčí první setkání lidí s touto mimozemskou rasou.

„….já ani Cylgajev jsme nevěřili vlastním očím. Stáli před námi dva z nich. Byli vysocí skoro tři metry. Připomínali mohutné sochy, které kdysi stály na Velikonočních ostrovech. Ostře řezané tvary jejich těla a obličeje působily nesmírně zle. Jeden z těch dvou něco zamumlal. Znělo to jako „Klee..berr“. Poté jeden z nich zvedl pravou ruku. Možná se mi to jen zdálo, ale místo paže měl něco, co připomínalo zbraň. Ano, byla to zbraň. Zablesklo se. Cylgajev padl na zem. Již neměl hrudník. Ihned jsem odskočil stranou a….“

Modrá kontrolka blikla a na monitoru palubního počítače se objevila informace o tom, že opustili Sluneční soustavu.
„Základno, hlásím, že jsem opustil Sluneční soustavu.“
„Dobře. Nyní postupujte podle mapy uložené v počítači. Uslyšíme se až na dalším záchytném bodě. Zatím si vedete skvěle, kosmonaute.“
Další záchytný bod. C – K – 7. Nicneříkající název, který je jen bodem na mapě. Dlouho, hodně dlouho, bude kolem sebe pozorovat jen tmu.
Blížil se večer. Měl spoustu času na přemýšlení. To bude mít vlastně celou dobu. Jenže ono není nad čím přemýšlet. Tak si šel zaběhat na trenažer. Musel ho tedy nejdřív rozložit, nacházel se ve stěně jeho kajuty na spaní. Udržovat kondičku je nesmírně důležité.
Po cvičení šel spát. Překvapovalo ho, že v té kapsli, která má zajistit dokonalý a zdravý spánek, nemá vůbec žádné sny. Vždycky rád snil. Takhle jsou noci černé a prázdné.

Spací kapsle začala rezonovat a rozsvítilo se červené světlo.
Poplach.
Aleš se rychle vzpamatoval a utíkal do kokpitu. Kontrolky blikaly a na monitoru se objevily cizí lodě. Někdo na něj útočil.
Ihned se připoutal a kontaktoval základnu.
„Víš, co máš dělat, kosmonaute.“
„Ano, aktivuji zbraňový systém“
Učinil tak.
Pevně svíral ovladače raket a čekal na vhodný okamžik.
Tři neznámé objekty se vynořily patrně z hyperprostoru. Daly by se popsat jako trojzubce. Vypadaly vskutku útočně. Velikostí odpovídaly Alešovo letounu.
„To jsou Kleberové.“
Tahle Igorova poznámka byla vcelku bezvýznamná, to bylo naprosto jasné. Jiné nepřátele ve vesmíru Země nemá.
„Musíte přesně mířit, mají vynikající štíty,“ radil mu Igor.
Ale to už přeci také ví z minulých testů.
Počkal si ještě chvíli a pak několikrát vystřelil. Pěkně do jednoho místa. Po pátém zásahu překonal obrané štíty nepřátelského letounu a ten poté explodoval.
Zbylí dva Kleberové již také stříleli.
Aleš udělal piruetu a střelám se vyhnul. Prudce zrychlil, až se dostal za oba nepřátele. Zastavil a pálil na dalšího z nich. Byl přesný.
Na nic nečekal a opět zrychlil. Tentokrát však směrem k poslednímu Kleberovi. Dalších pět rychlých střel a bylo po všem.
Příliš jednoduché. Jde vidět, že je to jen simulace, říkal si Aleš.
„Skvěle! Kosmonaute, zvládl jste to bravurně,“ chválila ho základna. „Vaše rychlost a schopnost ovládat Longinquus je to, co potřebujeme.“
„Děkuji, ale bylo to dost jednoduché.“
„Co se zdá býti dnes lehké, může být zítra nezvládnutelné.“
Aleš s sebou trhl. Ten tón v hlase, ta formulace. Co to mělo znamenat?
Pak se ozval Igor. „Akci jste zvládl na výbornou, nyní běžte spát. Hezké sny.“
„Díky. Já tu sny nemohu mít.“



2.

Třetí den. První větička, která mu prolétla hlavou.
Vstal, protáhl se a snažil se o rychlou hygienu. Káva se ohřála bleskově a snídaně podobná pečivu se jevila sympaticky. Jako všechno, co tu jedl, byla velice energetická.
„Dobré ráno, základno,“ zahlásil, když se nikdo neobtěžoval pozdravit první.
Pět minut čekal, poté pozdrav zopakoval.
Sakra, co tam k čertu dělají? Mají mě neustále sledovat.
Deset minut. Dvacet, třicet.
„Haló, základno! No tak, ozvěte se.“
Hodina. Reproduktory mlčely.
„Igore, myslel jsem, že se máme chovat profesionálně. Přestaňte si ze mě dělat šoufky a odpovězte!“
Byl silně rozladěný. To, co bylo v počátku vztekem, se změnilo v bezradnost. Ťukal ukazováčkem o palubní desku a nervozitou nedokázal udržet nohy v klidu.
Šel si zacvičit.
Oběd. Stále žádná zpráva ze základny.
„DO PRDELE! Vystrčte hlavy ze zadku a ozvěte se!“
Chodil po malém prostoru kokpitu jako rozzuřený býk a chytal ho amok. Nechápal, co se děje. Že by vypadl komunikační systém? To by přeci ale stopnuli simulaci a šli to opravit. Měl by den pauzu a znovu by se pokračovalo. Tak co se mohlo stát?
Jenom si tak s ním hrají. Ale tak přeci nemají probíhat testovací mise. Ty mají jasně dané postupy. Nechápal, nevěděl a trochu se bál.
Večer se bál už dost. Šel spát a jen díky bezchybné atmosféře kapsle dokázal usnout.

Čtvrtý a pátý den proběhli ve znamení Alešovo snahy spojit se se základnou. Bez úspěchu.
Takže jsem sám. Nikdo se neozývá, jinak všechno funguje. Takže pokračuji dál.
Test neskončil. A je to vůbec test?
Alešovo myšlenky směřovaly směrem k Zemi a tomu, proč ji vlastně opustil. Roky a léta života ve strachu, kdy mimozemští nepřátelé napadnou jejich domovy. Na každém kroku visely plakáty, vyzívající ke vstupu do armády nebo varovaly před Klebery. Malíři maloval jejich domnělé podoby. Ve školách vedli děti k nenávisti vůči „těm vesmírným bestiím“ a lásce k Zemi. Když přišla obsílka s pozváním na pilotní zkoušky, neváhal. Zkusil to a brzy bylo jasné, že má na to talent. Nalétal tisíce hodin na různých bojových stíhačkách a potom i na vesmírných kluzácích. Pak si ho vybraly mezi elitu a on začal létat na Longinquusu. Nikdy však nevstoupil do armády. Nepřišlo mu to nutné a cítil, že jako „nevoják“ bude svobodnější. Ale to tak není úplně pravda. Poslední půl roku je otrok. Otrok těch, co ho neustále testují. Těch, co ho zavřely sem a teď se neozývají.
„Tak co bude?! Ozvěte se už?“ zakřičel zoufale.

Týden letu. Stále více pochyboval. O sobě, o základně, o smyslu celého tréninku.
Samota ho stále více vtahovala do svých pařátů. Hodně běhal na trenažeru a začal mluvit nahlas. Potřeboval slyšet něčí hlas. A jediný široko daleko byl ten jeho. Večer opět četl „Osvobození Trigaru“.

„…..zaznělo opět zlověstné „klee..berr“ a já se otřásl. V pistoli mi docházela baterie a zbývalo mi možná tak šest výstřelů. Už jsem cítil i jeho smrad. Musí být už velmi blízko. Bláhově jsem si myslel, že když jsem schovaný v nakladači, který je stavěný tak, aby jeho stěnami i okny neproniklo vůbec nic, ani jediná částečka, že jsem v bezpečí. Příšerný omyl. Kleberové to umí. Dostat se kam chtějí. Kdybych tak věděl jak….“

Aleše to čtení děsilo. Představa, že se ti tvorové dokážou dostat kamkoliv, byť je to chráněno pancířem, silovým polem a kdo ví čím ještě, byla strašlivá.

3.

Spací kapsle. Rezonuje. Červené světlo. Nebezpečí.
Jednal naučeně. Výcvik se mu již dostal do instinktů a on vše dělal automaticky.
V rozmezí mála sekund už seděl v kokpitu připoután a připraven řešit nastalý problém.
Čtyři nepřátelské letouny se blížily. Aleš opět zkusil kontaktovat základnu. Bezvýsledně.
Dokonce ani při útoku se nezvou.
Mělo to však svou výhodu. Jednal zcela sám za sebe a nečekal, až mu někdo povolí střelbu. Vyslal první čtyři rány a nebál se vypustit raketu „16“, která měla vysoce rozpínavý výbuch. Udělal dobře. Raketa zničila jeden letoun. Ale další se blížily.
Hodně rychle. Už opětovaly palbu a Alešovi se zdálo, že je útok rychlejší než posledně. Musel se více soustředit. Byl nucen uhýbat, a když se jeden z nepřátelských letounů přiblížil hodně blízko, jeho loď se silně rozvibrovala.
Je to tak skutečné! Tohle nemůže být žádný test. Realita.
Povedlo se mu zasáhnout další letoun.
Změny směru, piruety, zrychlování, zpomalování. Jeho Longinquus dostal ránu. Štíty však vydržely. Do vesmírného prostoru vyslal minu. Nepřítel se chytil.
Zbýval tedy poslední letoun.
Ten však najednou zpomaloval, až se po pár minutách vytratil ze zorného pole.
Proč to vzdal?
Aleš zkontroloval, jestli nevznikly nějaké škody. Vše bylo v pořádku, jen obrané štíty ztratily svou sílu a další útok b již nemusely vydržet. Zároveň si všiml, že radar stále registruje ten poslední Kleberský letoun. Byl daleko, ale udržoval vzdálenost. Sledoval ho.
Aleš se rozhodl, že mu zkusí uletět. Nenechám se přeci jen tak sledovat.
Jeho loď letěla maximální rychlostí. Jenže ta tečka na radaru letěla úplně stejně rychle jako on. Ani po několika hodinách nesetřásl svého pronásledovatele a tak se s tím pomalu smířil.
Je to ale na palici. Budu muset dávat velký pozor. Může zaútočit kdykoliv. Mít ho furt v zádech, to je k zbláznění.

Čtrnáct dní. Půlka letu.
Jsem sám, tak sám. Ten zasranec mě furt sleduje. Skoro bych si přál, aby zaútočil.
O komunikaci se základnou se již nesnažil. Je někde ve vesmíru a na Zemi už ho nikdo neposlouchá. Jak se to ale mohlo stát? Jednou je v tréninku a najednou v dalekém vesmíru. Stále to nemohl pochopit.
Chvilku si povídal se sedadlem a poté šel cvičit na rotoped.
„Dneska jedeš pomalu. Měl by si přidat. Na mě seš panáčku nějak moc pomalej. Jde to tu s váma z kopce. Sedadlo je nepohodlné, monitor raději neodpovídá a ty jedeš pomalu.“
Rozmluvy s vybavením lodi ho činili příčetným.
Alespoň s někým se tu můžu bavit. Kdybych se tak mohl projít ven. Mezi hvězdy.

Další týden v háji. Aleš už byl pěkně zarostlý, vynervovaný z tečky na radaru, která ho stále sledovala a rozhádaný se sedadlem, které se odmítalo sklápět, jak on chtěl.
Měl problémy se soustředit na úkoly. Teprve včera zjistil, že minul jeden záchytný bod.
Ale to je přeci fuk, vždyť nelze navázat spojení se základnou.
Nasměroval loď k dalšímu a řekl si, že tentokrát nesmí minout. Jenže proč? Nad tím také dumal. Test netest. Kdyby chtěl, může letět, kam chce. Co by se stalo? Určitě nic. Je svobodný…..a strašně sám.
Všechno ho otravovalo.
Jídlo stále stejné….stejně hnusné.
Každý den cvičení…..na pomalém rotopedu.
Hlídání stavu kyslíku……a sezení na nemluvném sedadle.
Spaní v kapsli……….jak já bych chtěl mít zase sny.

Dvacátý druhý nebo dvacátý třetí den?
Vstával a třeštila ho hlava. To by se stávat nemělo. Kapsle má poskytnout dokonalý spánek. On se však cítil pod psa. Vstal a vešel do kokpitu.
Hrdlo se mu sevřelo tak, že si myslel, že se udusí. Až ke stropu se tyčila mohutná postava Kleberova. Ještě musel být trochu sehnutý, aby se vměstnal do malého prostoru řídící kabiny.
Pohleděl netvorovi do obličeje. Protáhlá a s hranatým nosem, působila spíš jak děsivá maska. Ústa splývala s okolní černou hladkou kůží, avšak když se otevřela, zahlédl Aleš několik řad ostrých zubů. Kleber se asi jen nadechoval, protože tlamu zase zavřel. Bestiální oči neměly bělmo a celý obličej tak vypadal neurčitě a odpudivě. Svalnatá postava vybavena zvláštním plátováním, které se dalo považovat za oblečení. Silné ruce zakončené dlouhými a jehlanovými prsty fungovaly pravděpodobně i jako mocná zbraň.
Aleš si Klebera prohlížel sotva pár vteřin, poté udělal ten tvor krok kupředu. Aleš se lekl. Couvl. Věděl, že má zbraň vedle v kajutě. Vběhl do ní a z držáku vedle spací kapsle vyňal pistoli. Kleber jej překvapivě nesledoval. Aleš se vrátil do kajuty.
Byl tam, jako by na něj čekal.
Aleš začal střílet. Nepřítel však až zázračně uhýbal, přitom se vlastně nepohnul. Jeho schopnost přemístit se byla zázračná. Střely tak pronikaly do palubní desky a ta začala jiskřit a hořet.
„Tak už chcípni!“ řval Aleš. Nešlo mu do hlavy, že ani jednou netrefil a Kleber navíc vůbec neútočí.
V pistoli došla energie a on ji po tvorovi jen vztekle hodil. Nic se nestalo. Kleber tam stál a jen strašil svou podobou.
Už to nejde vydržet!
Alešův mozek vyslal poslední srozumitelnou myšlenku a pak se zasekl. Aleš nepříčetně ničil výbavu lodě. Kopal do kapsle, ničil rotoped a vrátil se do kokpitu. Mlátil do sedadla a ani se nesnažil uhasit stále se rozšiřující požár palubní desky. To vše za stálého dohledu stojící postavy Klebera.
Pak se snažil dostat ven. Aleš chtěl utéci z toho šíleného prostoru. Otevřel dveře a vypadl ven.

4.

Pád na betonovou desku byl překvapivý. Skoro se tomu zasmál. Pak si vše uvědomil a smích se změnil v křečovitou grimasu plnou šílenosti.

Čtyři vojáci jej uchopili a odnesli do jiné místnosti. V hale, kde stál trenažer lodi Longinquus, bylo rušno. Stejných testovacích lodí tu bylo asi sto. Všude pobíhali technici. Na to všechno se dívali zpoza prosklené stěny druhého patra budovy generál Weir a Igor. Tomu bylo velice líto, že vidí, jak dopadl jeho někdejší kamarád.
„Proč jsme mu museli tohle udělat? Zvládl by to, kdybychom nepřestali komunikovat a nenechali ho samotného,“ řekl Igor.
Weir si povzdechl. „Museli jsme ho pořádně vyzkoušet a já nejsem překvapený, že to nezvládl. Byl to nevoják a já vždycky říkal, že nevojáky nemáme brát.“
„Ta samota by ale dostala každého.“
„Nedostala, vojáka ne. A on by to nezvládl tak jako tak. Vždyť to byl jenom trénink. Představte si pustit takového člověka do ostré akce, to bychom to s Klebery prohráli hodně rychle.“
Igor už nic neříkal. Šel si sednout ke komunikačnímu panelu a snažil se dělat svou práci. Hořkost z toho, čeho byl svědkem v posledních týdnech, ho však nepřešla.

Weir se cítil rozpolceně. Na jednu stranu ztratili dalšího pilota, do kterého vráželi peníze, ale na druhou stranu byl rád. Longinquus mají pilotovat vojáci. Musel se smát tomu, jak ten kluk stejně jako všichni ostatní žerou tu knihu - „Osvobození Trigaru“ – taková pohádka, takový špatně napsaný nesmysl! Ale lidi se toho chytli. Však co oni mohou vědět, co se děje na druhém konci galaxie. Billboardové útoky, masivní reklama, zprávy a celý svět tomu uvěřil. Jedna pohádka o hrůzostrašných Kleberech a kolik to přilákalo lidí do armády.





Poznámky k tomuto příspěvku
Světlonoška (Občasný) - 14.10.2012 > Tak tak, bůví,čím jsme jako obyvatelé planety Země ,,krmeni'' :D .. Co je pravda a co sci-fi?

Šikovně napsaná povídka,líbí.
Body: 5
<reagovat 
 Draconian (Občasný) - 14.10.2012 > umbra> Děkuji velice:-)

<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 14.10.2012 >

Nápad je to velmi dobrý, ale to zpracování mne moc nenadchlo - chtělo by to proškrtat..

 

a některé věci mi tam moc nejsou jasné - třeba to, proč si do lodi (o které několikrát opakuješ, že se tam šetří prostorem na maximu) někdo bere knihu (která je těžká a zabere mnohem víc místa, než čtečka, kterou známe už v roce 2012) stejně tak běžecký trenažér (pominu-li to, že na lodi je asi nějak uměle vyráběná gravitace... což asi taky místo neušetří)

a trochu mne zarazilo, že vy chvíli, kdy selhala komunikace, nenastalo žádné prověřování jestli náhodou není "chyba na straně přijímače", pokus o opravu,

 

 

a používání "alešovo" namísto "alešovy/i" v 2. pádě v textu jinak dodržujícím pravidla spisovné češtiny mi připadá takový "za uši tahající"

 


Body: 4
<reagovat 
 Draconian (Občasný) - 15.10.2012 > Quotidiana> Děkuji za přečtení a zhodnocení.
Proškrtávač nejsem dobrý:-)....ještě tomu nechám čas a pak se rozhodnu, zda-li něco změním.
Kniha je symbol...čtečka mě vůbec nenapadla, ale dobrý postřeh. O trenažeru jsem psal, že je rozložitelný a ve vesmíru je důležité udržovat si kondici.....alespon dle toho, co jsem vyčetl v encyklopediích.
S tím prověřováním máš pravdu...chyba.
No a čeština....určitě tam mám chyb více.

Nejsem příliš technicky znalý, takže těch informací o lodi, životě na ní je tam asi dost málo, to si uvědomuji...ale příběh je hlavně o něčem jiném.
Ještě jednou děkuji za zpětnou vazbu.
<reagovat 
otaz_nick (Občasný) - 15.10.2012 > Viz Quotidiana: proškrtávat, proškrtávat, proškrtávat. Rada Obrany Země je jak CML z Návštěvníků, nelogičnosti mi vadí, i to "Alešovo" dost bije do očí... Ale rozhodně se nenech odradit, nick se mi líbí :)

Body: 4
<reagovat 
 Draconian (Občasný) - 15.10.2012 > Blackberry> Tak odradit se určitě nenechám, psaní mě baví.
Návštěvníci se mi vždy líbili...a název Rady mi nepřijde důležitý.
Nelogičnosti? Jaké? To je samozřejmě závažná chyba, takže mě to zajímá.
Ach, proškrtávat...momentálně se mi povídka líbí v délce jaké je.

Jinak ale děkuji a cením si názoru.
<reagovat 
otaz_nick (Občasný) - 15.10.2012 > nelogičnost - opět musím citovat kolegyni Quotidianu - ta kniha, když máme čtečky..
<reagovat 
 Draconian (Občasný) - 15.10.2012 > Blackberry> Mě fakt čtečky ani nepřišly na rozum:-) Já sám je zatím ignoruju...a myslím, že i v budoucnu budou furt lidé, kteří dají přednost klasické knize.
Myslím, že tak jako tak, to není v příběhu na obtíž, vždyt jde o úplně něco jiného.
I když chápu...i detaily dělají rozdíly mezi dobrým a výborným.
<reagovat 
Sartori (Občasný) - 30.5.2014 >

Kniha ve fyzické podobě reflektuje styl stejným způsobem jako lpění na výrazu kosmonaut nebo výrazu zažehnout nadsvětelné motory. Jednoduše archaické, ale v podstatě konzistentní se zbytkem textu.  Navíc u většiny takovýchto letů je povoleno posádce určité množství, resp. hmotnost osobních věcí – taková výtka je irelevantní, protože ačkoliv dneska je na každé kg nákladu potřeba cca 100 kg paliva – jedná se o palivo potřebné k vynesení věcí na oběžnou dráhu. Jelikož je v textu zmíněna „nadsvětelná rychlost“, je jasné, že se jedná o civilizaci na Kardashevově stupnici II a více a z toho plynoucích důsledků (naprosto regulerní vědecká stupnice energetických nároků společnosti, která nemá nutně se scifi nic moc společného) – takže výtka ohledně knihy je sama o sobě stupidní a poznámky předešlých klidně ignoruj.

 Víc bych se zaměřil na nelogičnost např. výčtu prvků jako je „kyslíku, dusíku či tlaku“, to opravdu zatahá za uši, dál „meteorický pás mezi Marsem a Jupiterem“ je nesmysl (schválně, jestli přijdeš na to proč + asteroid a meteor opravdu nejsou synonyma).  Dále během těch manévrů a vývrtek na počátku je myšleno, že probíhají nadsvětelně? Snad ne. Samy o sobě pojmy jako „ohromná rychlost“, „cílová rychlost“ v kontextu působí neuměle a opravdu hloupě. Dále pokud pracuješ s relativistickými rychlostmi a nedej bože i s nadsvětelnými – chtělo by to propracovat. Alespoň zmínit, že z nějakého zázračného důvodu, nedochází k časovému posunu a očividně je i možná komunikace atd - tedy pokud jde o simulaci je to jasné, ale čtenář si musí velmi pracně domyslet. Atd.. ještě by se našlo.

Jinak námět a konec povídky mě velmi mile překvapil. Od půlky textu jsem čekal nějakou nepovedenou variaci na téma Enderovy hy, ale to se díky bohu nekonalo a závěr byl skvělý. Doporučil bych učesat sci-fi stránku věci, aby to nepůsobilo, jako od scénáristů Star treku z časů kapitána J. T. Kirka a 70. let. Jinak dobré určitě si po přepracování zaslouží i D, takže s hodnocením počkám, jak se k tomu postaví pan autor.


<reagovat 
 Draconian (Občasný) - 30.5.2014 > Sartori> Autor tě zklame:-))..pro mne je to uzavřená záležitost. Příběh jsem odvyprávěl a bohužel je to už staré. Možná tak ještě v syrové fázi bych to upravil...jenže jak?? Já prostě nemůžu učesat sci-fi stránku věci, když tomu prostě nerozumím:-))
jasně, člověk má psát to, o čem něco ví, co zná...jenže to bych nemohl psát nic:-)))
samosebou u nových textů budu rád za rady...čím odbornější..tím lepší. Například, kdybych pokračoval v Tertiu.
Tohle je ukázkou toho, jak jsem psal v určité době, a pro mne pokud se dílo nevydá někde tištěně či elektronicky nechci už do textu sahat. Píšu další věci. Snad budou udělané trochu lépe...ono se to nezdá, ale odjisté doby si dělám pečlivější rešerše...respektive jsem se zase dozvěděl jak na to.

jj, ty meteory..to jsem "po.ral"...vím, žeto není to samé. Asteroid je vlastně planetka. Takže je to pás asteroidů.

moc děkuji za přečtení, jsem rád, že závěr překvapil. Ostatně taky o tom to bylo.



<reagovat 
Sartori (Občasný) - 30.5.2014 > Dobře, ale pokud píšeš o něčem, o čem nemáš páru a nepíšeš to díky tomu dobře... otázka je proč? Co se potom čeká od čtenáře? Teda kromě toho, že ti vyčte naprosto mimo mísu, existenci knihy, když máme čtečky (bože). Neříkám, aby jsi opustil sci-fi, jen bych být tebou zvolil důkladnější revizi a nejlépe bych i něco načetl z hard sci-fi. Reynolds, Simmons - a hlavně Clark, Asimov, Lem ...tam skoro nenajdeš fyzikální chyby.

Navíc tohle téma by se dalo zpracovat bravurně i v reálném světě. Možná ještě impozantněji. Jako děs se - mám čtivou :D

Asteroid - planetka - hele já vím, že to je první věc, co píšou na wikipedii, ale jaksi to nevystihuje podstatu. Ta je v tom, kde se těleso nachází. Asteroid je ve volném vesmíru (takže ano, pás asteroidů), meteor při průchodu atmosférou a meteorit...hádej kde? :D
<reagovat 
 Draconian (Občasný) - 31.5.2014 > Sartori> ale já vím ty chytráku:-p...v té době jsem to napsal lehkovážně. máš pravdu že i v reálnu by to šlo......ale mě prostě napadlo tehdá tohle.
Jenže já nejsem Clark, Asimov..navíc to byli vzdělaní pánové.
Jinak už si dělám pečlivější rešerše. Prostě tohle je povídka 2012...příběh se mi dle mého povedl (náhodou chválili i staří scifisti)..ale je fakt, že těch volovin je tu dost a ty meteory jsou do očí bijící.
Navíc než vydáváš knihu....provádějí se korektury, lektorace atd. ...dobře ale beru tě za slovo...pokud ještě budu psát něco sci-fi...zeptám se tě...a pošlu beta verzi.
<reagovat 
 Sartori (Občasný) - 4.6.2014 > Draconian> To sice nejsi, ale pokud vím, tak máš ambice - z toho důvodu je hlubší kritika nutná. Jestli posíláš povídky do soutěže, tak nehledej lidi, co ti řeknou - "pěkné vyprávění" , "zajímavý námět" etc. hledej lidi, co ti řeknou - "docela dobrý, ale zlepši tohle a tohle". A přečti si předmluvu ke knize "Ani sami bohové" od Asimova, kde popisuje, jak ho k napsání knihy motivovalo to, jak ostatní píšou ve sci-fi knížkách hovadiny.
<reagovat 
 Draconian (Občasný) - 4.6.2014 > Sartori> Petře já nejsem hloupej. Já tohle všechno vím. Jenže lidi ti nenapíšou: docela dobrý, zlepši tohle a tohle....ti napíšou bud jen že se líbí nebo naopak jen zápory. Hlubší kritika je nutná...jen když s ní nesouhlasím, nehneš s tím:-)))
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter