Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Co mi vyprávěl strom z kolekce nevidomý svět
Autor: Weronika (Občasný) - publikováno 29.1.2003 (16:50:47)
další>

 Co mi vyprávěl strom

 

Procházím se tak v parku a přemýšlím o životě. Napadá mě pro něj mnoho přívlastků: smutný, veselý, prázdný i naplněný, šťastný, žalostný, hýřivý i skromný, ale také bezcenný. Jakou má vlastně život cenu? Touhle otázkou se trápím už dlouho. A jaký je smysl života? Je nějaký? A co by to změnilo, kdyby byl.

Posadím se tedy na lavičku a pokračuji ve svých úvahách. Rozhlédnu se okolo, vidím spousty malých dětí a jejich rodičů. Všichni vypadají, že jsou šťastní, děti si hrají a dovádějí, dospělí se povětšinou shlukly do malých skupinek a rozebírají spolu aktuální témata jako například: co to malé trdlo zase provedlo, jaké je sousedovo oblíbené jídlo, jak mohli natočit tak pěkný seriál za tak krátkou dobu a podobně. Myslím, že nikdo z nich teď nepřemýšlí o smyslu jejich nesmyslného života. Najednou se cítím být odlišná, jiná než ostatní. Chtěla bych být sama, jen já, ticho a stromy…

A hle, kde jsou všichni, kam se poděli? Vždyť jsem tu zůstala sama. Začíná se šeřit. Postavím se tedy a hledám cestu z parku, je pozdě a já musím domů. Nemohu ji najít, a tak si usmyslím, že půjdu-li stále stejným směrem, musím se dostat ven. Jak jdu ale dál, mám pocit, jako bych spíš zacházela víc a víc do nitra, než bych se přiblížila okraji. Teď už to není jen park, je to temný hvozd, zvláštní, ale já nemám strach.

Tu upoutává mou pozornost velký, statný strom. Ten strom už jsem určitě někdy viděla. No ano! Hrály si u něj děti, pořád se mu věšely po větvích a schovávaly se za jeho mohutný kmen. Ale teď má větve o něco výš, jakoby je pozvedl, aby na ně nemohl nikdo dosáhnout.

Snad to byl jen lehký vánek, který rozhoupal menší větvičky a roztančil na nich lístky, které pak dotýkajíc se jeden druhého šuměly jako řeka valící se přes vodopády do bezedných propastí. A rozšuměly se všechny stromy. Jako dokonalý sbor, tak jak to nedokáže nejzvučnější nástroj. A tak jsem zatoužila splynout s nimi, stát se jejich součástí, sdílet jeden svět, být dokonalá, tak jako oni. Ale jak? Jak mohu proniknout do jejich duší a spojit s nimi svou, darovat jim mysl, své srdce, své ruce, aby je přetvořily k obrazu svému a daly jim svou dokonalost, tu vášeň s jakou pohybují svými těly a dotýkají se jeden druhého, hladí se a šeptají si? Co asi? Nevím, ale toužím po poznání. Kéž bych jen mohla vstoupit mezi ně, kéž by mě mezi sebe přijaly.

Najednou se stalo něco velmi zvláštního. Ten mohutný strom, co nejprve upoutal moji pozornost, se náhle začal měnit. Jeho dlouhé a pokřivené větve se zničehonic začaly napínat a snad i trochu prodlužovat. Když se mě dotkl, pocítila jsem jakési zvláštní teplo. Celá jsem se chvěla, ale ne strachem, to tím vzrušením z neznámého, z dosud nepoznaného. A objímajíc mě spletl ze svých větví dokonalou kolébku. Bylo to celé tak zvláštní, tak neuvěřitelné, a přece mi to dosud připadalo tak reálné.

Napadlo mě, jestli to celé není jen sen, ale pak jsem tu myšlenku rychle zavrhla. Bylo to tak krásné, tak opravdové. Při pomyšlení, že by to v jediné chvíli mohlo všechno skončit, jsem se až otřásla. Čekala jsem na onen nepříjemný pocit úzkosti, který se v podobných situacích vždy neomylně dostaví. Nepřicházel. Místo toho jsem byla až nepřirozeně uvolněná, v příjemném rozpoložení jsem očekávala, co se bude dít dál. Ačkoliv jsem si nedokázala vysvětlit tuto radostnou náladu, nijak zvlášť mě to netrápilo. Dokonce jsem si nedovedla připustit nic jakkoliv negativního, žádnou mrzutost ani nepříjemnost.

Vzduch okolo mne byl prosycen lehkou, mírně nasládlou vůní květin a jemný vánek mi něžně cuchal vlasy. Starý strom mě mírně pohupoval svými větvemi a já se cítila šťastná. Opravdu šťastná. Slunce už dávno zmizelo v načervenalých obláčcích na obzoru  i ptáci už jen tiše přihlíželi blížící se noci, když najednou se zvedl silný vítr a do ticha se znovu rozšuměly stromy.

Teď už mě netrápila moje nedokonalost, moje existence mi nepřipadala nesmyslná a zbytečná. Nebyla jsem sama. Nebyla jsem cizinkou. Už jsem nebyla malá a udivená ve světě velkých a moudrých. Ten velký strom mě vzal pod svoji ochranu, byli jsme jako jedno tělo, cítila jsem to, co cítil on, tančili jsme spolu ve větru, zpívali stejnou píseň. V dokonalé harmonii.

Dokonalost – pochopila jsem nový význam tohoto slova, byly to přesně ty pocity, které jsem prožívala. Bylo to intenzivní štěstí, radost, porozumění, touha přijímat i rozdávat, nové poznání, harmonie, dokonalost sama. A tak jsem poznala krásu, dobrotu a štědrost.

Pak mým srdcem projela strašlivá bolest. Čekala jsem všechno, jen ne tohle. Zoufalství a beznaděj. Nemohla jsem to pochopit. Proč? Byla jsem tak zmatená, tak nešťastná. A pak mi to došlo. Byla to bolest toho stromu, jeho utrpení, které spalovalo jeho duši. Otevřel mi své srdce. Tak jako mi předtím ukázal krásu okolního světa, podělil se semnou i o bolest svého nitra.

Ale proč? Co je tak strašného v tomto světě, proč tolik trpí? Co je tou příčinou? Kladla jsem tyto otázky v naději, že snad dostanu odpověď. Ale bylo ticho, nekonečné ticho, které jen prohlubovalo žalostné pocity. Chtěla jsem křičet, ale z hrdla mi nevyšel ani hlásek. Proč, tak proč? Do očí se mi vkrádaly slzy, zoufalý pláč, přišel pomalu a nenápadně, jako zloděj, který krade smích, do obličeje vryje hluboké vrásky a krátí život, vlastně zabíjí. Pohlédla jsem na strom, opravdu mi přišel hodně vrásčitý, seschlý a celý zkroucený, jakoby v křeči.

„Je němý“, ozvalo se nade mnou. Vzhlédla jsem, ale nikdo tu nebyl. Snad se mi to jenom zdálo, pomyslela jsem si. „Ty taky“, ozvalo se podruhé, tentokrát v mojí těsné blízkosti. Byl to vítr, pohrával si s lístky stromu a smutně kvílel jako meluzína. Chtěla jsem protestovat, ale hlas mě opět zklamal. A vítr se opřel do větví, jako by chtěl říct: „Vidíš, mám pravdu“. Byla to hořká pravda, byla jsem němá. A pak jsem si vzpomněla na ty nádherné chvíle, které jsem prožila spolu se stromem. Něžné dotyky lístků, tanec ve větru, píseň šumícího vodopádu, to neustálé pohupování ze strany na stranu… „Vždyť není němý“, vykřikla jsem tentokrát z plných plic. Ten výkřik se rozlehl po okolí, vítr se roznesl do všech stran a rozezvučel všechny stromy, ty ho pak vracely jako ozvěnu zpátky ke mně. „Není němý“, zopakovala jsem nevěřícně. „Není, není, není“, vykřikla jsem znovu a okolní stromy odpovídaly ozvěnou: „Není, není, není“, ozývalo se odevšad. Vždyť mi za těch pár chvil, které jsme spolu strávili, řekl víc než by mi kdy dokázal kterýkoliv člověk slovy vypovědět. Věděla jsem, že mám pravdu a strom to věděl také. Veškerá bolest naráz vymizela a nahradila jí úleva, nesmírné blaho, čirá radost ze života.

I strom něco pochopil, pochopil svou zvláštní řeč, svůj dar, který má jedině on. Jeho tichá řeč je úplně jiná než ta moje, je to řeč beze slov, a přece mi toho tolik pověděl. Vyprávěl mi o radosti i o smutku, o naplnění i prázdnotě, o štěstí, žalu, hýřivosti i skromnosti, vyprávěl mi o životě, o jeho ceně, o jeho smyslu. Teď vím, že nějaký má.

Bez radosti bych nepoznala bolest, bez bolesti bych nevěděla, co je to radost. Teď jsem šťastná a strom dozajista taky.

Pak otvírám oči, ale hned je musím zase zavřít, slunce mi praží do tváře tak nesnesitelně, cítím jak mě pálí kůže. Když se podívám na své ruce, vidím, že jsou celé spálené, na ramenou mám drobné puchýřky. Proč jsem si jen oblékla tílko? Ale moment, tady něco nehraje. Slunce je vysoko na obloze, může být tak poledne. A kde se tady vzali všichni ti lidé? A těch dětí, co tu je. Některé si hrají na pískovišti, některé odpočívají v trávě a támhlety se věší na větve stromů. Ale to je přece starý strom! Můj milovaný starý strom! Větve už má zase nízko, aby na ně dosáhly i nejmenší děti. Vypadá teď mnohem šťastnější.

Ale přece to všechno nemohl být jen sen. Tu se zvedl vítr a prolétl korunami stromů a ty se rozezpívaly tak krásně, že to snad ani nemohlo být skutečné. Štípla jsem se do ruky, abych se přesvědčila jestli jsem vzhůru. Hodně to bolelo, kůže na rukou byla opravdu přecitlivělá. Musela jsem spát hodně dlouho. Příště si dám pozor anebo si rovnou lehnu pod strom. Třeba mi bude zase něco vyprávět.

                



Poznámky k tomuto příspěvku
Oiolaire (Občasný) - 29.1.2003 >

Mno ty bys byla holka pro mě! :) Ale vážně: Mám dost podobné pocity, a poslední dobou je zažívám čím dál tím častěji a intenzivněji, ale nepropadám už bolesti a zklamání, spíše mě to žene dopředu něco proti tomu dělat.

 

btw: nevím jestli jsi četla Sartrovu Nevolnost, nicméně je tam dost podobná pasáž, přestože jsou z ní vyvozovány dost nepodobné závěry...


Body: 5
<reagovat 
fungus2 (Občasný) - 29.1.2003 > Tak to je VELMI dobře a hezky napsané!!
Body: 5
<reagovat 
centaur (Občasný) - 30.1.2003 > Na Sartra jsem si také vzpomněl a říkal jsem si: "Panebože, kdyby tohle četl starý Jean-Paul, ten by se plácl do stehen, začal by se chechtat a odešel by s Vianem dělat patafyziku." Nehodnotím, protože bych kvůli obsahu musel dát špatnou známku, předpokládám, že obsah bude věkem.
<reagovat 
Weronika (Občasný) - 1.2.2003 > >centaur> Sartrovu nevolnost jsem opravdu necetla, za coz se vam vsem opravdu velmi omlouvam. Popravde, cele te tve poznamce tak trochu nerozumim, taky nevim, proc me nechces hodnotit, pokud se ti to zda blby.
<reagovat 
centaur (Občasný) - 1.2.2003 > Nehodnotím to proto, že u takovýchto textů mívám na zřeteli věk. Je určitá hranice, za kterou cítím, že styl psaní značně závisí na věku, takřka každá 16-tá holka píše podobně (neuraz se, prosím), mně se to zdá naivní a patetické, až kýčovité. Sám jsem ovšem podobné texty psal, proto to chápu jako součást vývoje v psaní, pokud se to tak dá nazvat. Napsat, že je to blbý by bylo moc jednoduché a odsuzující. Pokud bych si myslel, že ti je 25, tak bych prostě dal čtyřku a bylo by. Na druhou stranu ale nechci hodnotit lépe jen kvůli tomu, že (např) na 16 je to slušné. Věk pro mne hraje i nehraje roli. Ve chvíli, kdy si nejsem hodnocením jistý, nehodnotím a napíšu proč. Koneckonců, podobné texty mají na Totemu hodně příznivců, takže hodnocení ti nikdo nevezme. Pokud bys chtěla vědět víc, dej mi vědět.
<reagovat 
 Weronika (Občasný) - 2.2.2003 > centaur> Tva odpoved se mi zda pomerne logicka, i kdyz se musim priznat, ze s tim vekem si se netrefil. Ale jak chces
<reagovat 
centaur (Občasný) - 2.2.2003 > Chapu, ani jsem nemel v umyslu nejak odhadovat tvuj vek, jen jsem to chtel nekam zaradit, i kdyz na tom tak nezalezi. Jen bych jeste rad rekl, aby sis do psani nenechala zas tolik mluvit, od zakladu ho stejne nezmenis, a kdyby ses snazila psat jinak nez ti prirozenost kaze, dopadlo by to spatne - ale to urcite vis sama.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 (4) 5
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter