Básně, které zůstanou nenapsány,

se nevynoří z hromady listí,

shrabané kdekým z rodiny,

urovnané pěkně jedním směrem.


Plíží se z ulic a kanálů,
z trapných konců, plivanců, od zrádců,
z haraburdí našich zkrachovalých plaveb,
jako vyslanci budoucnosti
nám připomínají, abychom se ohlíželi zpět.

Leží
ukryté pod kuchyňským stolem
s jeho důvěrnostmi
a slzami.

Nikdy nenapsané básně si všímají
chybějících prstů dlaně,
opileckých popěvků,
levého rukávu od kabátu,
který se odchlipuje jako kůže.

Pozorují
zvyky sousedů,
ranní procházky,
ptáčkům lámaný chléb.

Zaznamenávají strach ve výtahu,
výkřiky nenávisti
a lásku, přinucenou břitvou
tisknout se na své ostří.

Slídí ulicemi,
kde myšlenka na prázdnotu tě nutí modlit se
(tady ne, Bože prosím,
jen ne zde).

Stojí ve vstupních dveřích
domů, kde naše matky myjí schody,
a kudy v intimitě stoupají ruce mužů

a učíná nás tichosti.

Čekají v nádorovém oddělení
s manželem po třiceti letech,
sledují, jak odchází,
upravují mu vázanku.

Podobají se
onomu báječnému strýčkovi s ochrnutou paží,
poslanému zpátky ze Staten Islandu a
odloučeného od sestry,

(kdo by chtěl zestárnout v této zemi,
kde ženy sedí s koleny od sebe
a málokdy recitují
řecky básně o miláčkovi).

Básně, které nebudou napsány,
zůstanou jako olivy v kádích,
černé a tvrdé,
i když k povrchu stoupá bělostná pěna.


.
* * *

Georgia Scott
The Olives in the Vats


Poems that go unwritten
do not surface from a pile of leaves
raked up by all the hand in a family
all pulling in one direction.

They come up from the streets and gutters
on the butt ends, spit, and rat
flotsam of our failed sailings,
envoys of the future sent to warn us to turn back.

They lie
concealed beneath the kitchen table
with its coffee intimacies
and tears.

They note
the digits missing from a hand,
the drunkard´s ditties,
the left soulder of a jacket peeling away like skin.

They watch
the habits of neighbors,
the morning walks,
the bread broken for birds.

They record the fear inside an elevator,
the cries of hate
and love, forced with a razor
onto its jaw-like metal doors.

They shadow the streets
where the thought of a flat sets you praying
(not here, please God
not here).

They stand in the doorways
of building where our mother keep the stairs
and the hands of men go up small dresses
teaching us silence.

They wait in the cancer ward
with the husband of thirty years,
watching him, as he leaves,
adjust his tie.

They resemble
the great uncle with the withered arm
sent back from Staten Island and
separated from his sister

(who would grow old in this land
where the women sit with their knees apart
and do not often recite
poems about honey in Greek).

Poems that go unwritten
keep like the olives in the vats,
hard and black,
though the froth rises white to the surface.