Stáli kolem dubového stolu s osmi židlemi. Nikdo se neodvážil posadit, natož něco říct. „Tak, pane premiére,“ řekl po chvíli dr. Bláha. „Teď udělám jednu nedůstojnou věc, kterou si ale bezpochyby zasloužíte.“ A vrazil premiérovi takovou facku, že ten až zavrávoral a narazil zády do zdi. „Majore!“ zvolal rozhořčeně prezident. „To ho necháte, aby nás takhle mlátil?!“ „Nič som nevidel,“ pravil major a pokrčil rameny. „V skutočnosti tu nie som.“ Dr. Bláha na něj vděčně pohlédl a řekl prezidentovi: „Vy jste taky pěkná svině.“ Pak se obrátil k ostatním. „Vlastně mne to u většiny z vás ani nepřekvapuje. Ale že se k tomu propůjčíte i vy, Vaše Excelence, to by mne ani ve snu nenapadlo.“ „Donutili nás,“ hlesl bledý arcibiskup. Vyhrnul si roztřeseně rukávy a ukázal Bláhovi několik krvavých podlitin. Kapitulní děkan, stojící vedle něj, se zachvěl a sesul se na zem. Major procedil mezi zuby jakousi slovenskou kletbu a jal se kanovníka křísit. Dr. Bláha opět chvíli mlčel. Vzpomněl si mimoděk, že kousek odtud je mozaika Posledního soudu. „Prodat takovou věc je neodpustitelné. Naštěstí se to díky panu majorovi moc daleko za hranice nedostalo. Kdyby se to dozvěděla veřejnost, tak budete do hodiny všichni viset na nejbližším stromě.“ Primátor si teatrálně sáhl na krk a zašklebil se: „Ale byli bysme bez dluhů.“ „Leda kulový,“ pravil dr. Bláha. „Rozebrali byste si ty peníze sami a bylo by všechno při starým.“ Chvíli bylo ticho a všichni horečně mačkali v rukou svůj klíč. Konečně dr. Bláha řekl: „OK, tak už otevřme tu skříň, ať do ní můžeme vrátit ty pravé korunovační klenoty.“