Matěj už nechce být policistou. Největší radost má, když do mě může strkat nebo mě tahat za vlasy. Dokud byla maminka s námi, musel si dávat pozor, aby do mě nestrčil v její přítomnosti, protože to by se maminka zlobila a on by nesměl celý večer k počítači.
Kdybych tatínka s Matějem neznala, snadno bych si mohla myslet, že jsou zlí. Že mě nemají rádi. Že mi snad dokonce chtějí ublížit. Tak tomu není. Prostě zapomněli, to se stává.
Kdo nemůže nikdy zapomenout, je Griz-Li. Můj bratr z planety Nauhir na sebe vzal podobu morčátka, aby se mnou mohl na Zem.
Kamkoliv jdu, všude mě provází. Za maminkou do nemocnice, do parku i do školky.
Ne všude nás vítají s otevřenou náručí. Zvyklo si na to děvčátko i jeho společník.
Jednou jsme museli odejít z kostela. Byl krásný slunný den, v kostele však nebylo světla víc, než kolik se vejde za knot svíce. Všechno bylo cítit rozkladem. Podobně voní nitro starého jírovce, když si do něho vlezu, abych zevnitř pozorovala svět. Ten je však živý.
Prohlížela jsem sochy, obrazy, lidské tváře a nikde jsem neviděla žádný úsměv. Ani jediná památka na dobu, kdy se lidé neuzavírali zdmi a střechami, ale žili společně s větrem,
stromy a květinami. A Bůh byl všude. Nikdo nemusel nikam chodit, aby se mu přiblížil.
Vzpomínka na domov mi vehnala slzy do očí. Cožpak všichni zapomněli?
Vtom do kostela vlétl ptáček. Malá vlaštovka si vystavila hnízdo vysoko pod klenbou chrámu. Začala jsem se smát. Přece jen si život našel cestu!
Několik lidí se po mně ohlédlo. Hlavně jedné paní, která byla moc smutná a opuštěná, nepřišel můj smích vůbec vhod. Křičela, že kostel není žádný holubník, ačkoli jsem v náručí nechovala holoubka, ale morčátko. Vyjmenovala všechny své zásluhy o světové blaho a celý seznam slov, která se běžně před malými děvčátky neříkají. Zařekla se, že do chrámu víckrát nevkročí, pokud někdo neprodleně neztrestá moji troufalost.
Jaký trest měla na mysli, se už asi nikdo nikdy nedozví, protože najednou začala plakat. Nikdo se tomu nedivil.
Stále jsem měla na tváři úsměv, zároveň mi však bylo smutno za tu paní. Vzala jsem ji za ruku a řekla: „Jen plač, po dešti bývá modrá obloha.“
Potíže mívám také v obchodním domě, který se jmenuje stejně, jako se lidé naučili říkat planetě Zemi – Svět, a kam jsem si zvykla chodit číst. Všechno jenom proto, že jsem malé děvčátko, navíc s morčetem pod kabátkem, které ale klidně může být třeba kradená kniha. Dospělí mají bujnou fantazii.
Dokud jsme chodily společně s maminkou, bylo všechno v pořádku. Nikdo na děvčátko nepohlížel úkosem. Nepozastavoval se nad tím, co tady dělá. Nekladl mu otázky.
Jenomže maminka tady není.
Už od léta leží v nemocnici, zatímco tatínek se na opačném konci města snaží zapomenout na své zklamání. Protože se mu to nedaří, vybíjí si vztek na děvčátku. To jediné s ním má slitování. To jediné mu říká hezké věci. To jediné ho má rádo, a to se nesmí.
Matěj, kterému všichni říkají Mat, má svůj počítač. Děvčátka si nevšímá. Všímal by si, kdyby křičelo a plakalo, když je bije nebo tahá za vlasy, to však děvčátko ani nenapadne. Něco jiného je, když vztáhne ruku na Grizlíčka.
Proto ho většinou raději neberu s sebou domů. V parku je dostatek bezpečných úkrytů.
On si Mat myslí, že je starší než já, když přišel na svět o něco dříve. On je velký, já malá, on je muž, já žena, to mu dává právo být hrubý.
Oč větší je ten, kdo se umí sklonit k malému. Oč silnější, kdo pomáhá.
Když jsem byla menší, chodila jsem do školky. Už nechodím. Kvůli Grizlíčkovi, hlavně však kvůli slečně Renatě, která nás měla učit. Ale neučila nás nic. Jenom mít všechno hezky srovnané. Dělat, do čeho se nám nechce. Neradovat se příliš hlasitě a plakat jedině na záchodě, aby druhý neviděl.
Grizlík jí zpočátku nevadil. Měl v rohu svůj domeček vystlaný hoblinami od jednoho tatínka truhláře. Kdokoliv mohl přijít a hrát si s ním. Potom zjistila, že ho děti mají rády. Že ve svém domečku vůbec není, protože jde z náruče do náruče. Zatímco ji nikdo neobjal celé věky.
Řekla, že je Griz-Li divoké zvíře, možná dokonce nemocné. Že by mohl někoho pokousat.
Řekla jsem, že svět nepoznal mírumilovnějšího tvora. To že dřív ona někoho pokouše.
Několik dětí se zasmálo. Renata vykřikla.
„Okamžitě ven! Oba!“
A tak jsme šli. Z okna nám kynuly dětské dlaně podobné dlaním trosečníků unášených ve člunu po hladině oceánu.
Nikdo nám naštěstí nemůže zapovědět park nebo dětské hřiště. Nikdo nám nemůže zakázat stromy a trávu, průlezku ani pískoviště. Pokud mám někam šplhat, zvolím raději strom než stavbu z ohlazených trámků. Pružná větev poskytuje stejný zážitek jako houpačka.
Jednu přednost však dětské hřiště přece jen má, je plné dětí. To kvůli nim sem chodíme, ne kvůli atrakcím, které vymysleli dospělí, kteří si zapomněli hrát.
Griz-Li slaví velké úspěchy. Málokdo si dokáže představit takové zvíře. Bílé, černé a rezavé chlupy trčí do všech stran a téměř zakrývají drobné, zato však hbité nohy. Nepoddajná čupřina odděluje velké uši. Oči černé, čumák oblý s věčně se usmívající pusinkou. Ocásek se někde ztratil.
To všechno dohromady dává vzniknout dohadům, o jaké zvíře se vlastně jedná. Padají různé návrhy, od křečků, až po štěňata.
„A morče by to být nemohlo?“ zkusím dětem napovědět.
„Mohlo! – Asi jo! – Mohlo!“ překřikují se děti.
„Proč je ale takové ježaté?“
„Jé, mohla bych ho učesat?!“ nabízí se hned několik holčiček, zatímco pihovatý kluk by mu rád ukázal svůj náklaďák.
Dostane se na všechny a ještě zbude na další děti na dalších hřištích i na několik maminek.
Škoda, že do obchodního domu Svět nechodí víc dětí, snadno bych se mezi nimi ztratila. Jsou zde, ale jedině v dětském koutku. Jedině tam je jim dovoleno si hrát. Ale bez zvířátek a s hračkami, které hračky vůbec nejsou, protože nepřipomínají nic, co má člověk doopravdy rád.
Není tu tráva ani oblé kamínky, jaké bývají na břehu řeky a s kterými jdou krásně házet žabky. Není tu chmýří pampelišek, do kterého je tak snadné namířit svůj dech. Ještě vlhké kaštany neleží nikde kolem. Ani jediný lístek s barevným vzkazem podzimu. Namísto okna mihotající televize omílající dokola pořád tu stejnou pohádku.
Měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. To ale nešlo, hned by si mysleli, že jsem se ztratila.
Nechodím si hrát, nezajímají mě pohádky. Mým cílem jsou knihy.
Pro malé děvčátko je moc těžké dostat se k tomu, co ho zajímá. Buď má krátké ruce, nebo se všichni ptají. Je nepřípustné, aby bylo samo v obchodním domě, klidně sedělo, hladilo morčátko a přitom si četlo.
Nikdy jsem nepokrčila jediný list, jediný chloupek milého Griz-Liho nezůstal ležet na podlaze, přesto bylo pokaždé něco špatně.
„Mohu vám nějak pomoci?“
Začala jsem se smát. Ještě nikdo nevykal malému děvčátku, kterému říkají Blanka, ještě nikdy. Natož tak vyparáděný pán v obleku, navíc s cedulkou se jménem na klopě a s drátkem v uchu.
„Ano, Roberte. Jistě,“ usmála jsem se pobaveně.
Ten, kdo se ptal, se usmát nehodlal. Právě naopak, tvářil se nesmírně vážně. Víc než vážně. Tvářil se, jako by se vážný už narodil. Přitom jsme oba věděli, že to není pravda.
„Prosila bych knihu Zlatý věk Atlantidy. Tam nahoře. Vidíš?“
„Chcete si ji koupit?“
„Ale no tak, Roberte,“ nemohla jsem zadržet smích, „snad bys nechtěl peníze po malém děvčátku. Jestli chceš, můžeš mi ji koupit ty, úplně ale postačí, když mi ji podáš.“
Jestli byl mužův obličej do té chvíle vážný, pak nyní dočista zkameněl. Vytáhl z kapsy vysílač a začal do něho mluvit. Sám by na knihu patrně nedosáhl.
Za chvíli dorazila posila. Obrovitánský chlapík ve stejném, ale o dost větším obleku, také s cedulkou a drátkem. Na knihu by dosáhl jako nic, on se místo toho začal vyptávat na moji maminku.
„Je někde tady?“
„Jé, to by bylo krásné!“ zvolala jsem nadšeně. „Když ona je ale v nemocnici, už od léta. Pořád jenom leží a vůbec se nehýbe.“
Velký se podíval na menšího a začal mluvit do vysílače. Byla jsem si jistá, že volá posilu, že přijde další fešák v obleku a ten bude mít tentokrát rovných třicet metrů. Hravě mě zvedne ze země a roztrhne mě vejpůl, jak mi jednou slíbil tatínek. Všechno jenom kvůli tomu, že jsem se chtěla dozvědět něco o Atlantidě, což je malým děvčátkům zapovězeno.
Přišel Marek. Bez obleku, bez cedulky. Na sobě pohodlnou košili, na tváři úsměv.
„To je v pořádku,“ pokynul oběma obrům. Hned byli o polovinu menší, nakonec zmizeli úplně.
„Ty jsi ta malá čtenářka?“ zeptal se Marek. V očích mu svítilo.
„A ty budeš nejspíš vládce celého Vesmíru, když tě ti dva tak poslouchají.“
„Tak nějak.“
„Ale nemusels jim říkat, že je to v pořádku. Co je v pořádku
na tom, když se dospělí povyšují na malé děvčátko?“
„To je pravda,“ připustil Marek. Jeho obličej posmutněl.
„Ale netrestej je, prosím,“ doplnila jsem rychle, „oni to nemysleli zle, jenom už zapomněli, to se stává.“
Marek se začal smát, ale ne jako se smějí dospělí, úplně obyčejně. Tak jako se smějí obyvatelé planety Nauhir a jako se smějí děti. To rozhodlo.
„Taky píšu knihu.“
„Neříkej. A o čem?“
„O tom, jaké to je být malým děvčátkem, které je každému k smíchu.“
„Já jsem se nesmál tobě.“
„Já vím. Ale řekni, jak to že tys nezapomněl?“
„Také zapomínám,“ povzdechl si Marek. „Bohužel až příliš často. Naštěstí jsou na světě malá děvčátka, která člověku připomínají, že legendy nelžou.“
„A taky morčátka,“ řekla jsem a podala mu svého přítele.
„A morčátka,“ řekl Marek a pohladil Griz-Liho.
„Vítejte na Zemi!“
