ale žádná neměla povahu mou.

A ve svých očích správný odraz,

tak jsem si namaloval její obraz.

Vzal jsem plátno, barvy, štětec,

a že nejsem žádný světec,

a žhavý lásky díla jsem byl,

namaloval jsem ji jak ji pán Bůh stvořil.

Život se dopředu stále hnal,

já se nad nahotinkou červenal.

Domaloval jsem ji oděv i pár vrásek,

stále byla pro mě jediná z krásek.

Jak mě ubývaly síly a bělely vlasy,

i jí jsem štětcem ubral z krásy.

Už tu není dívka mladičká,

po letech tu visí babička.

A měl jsem jí rád stále dál,

až do chvíle co si mě Bůh vzal.

Za věrnost a že jsem ji měl rád,

obraz z vděčnosti a lásky spad.