Znal jsem jednu tetu,
tetu koketu.
Ta mlela dny celé,
ústa měla stále vřelé.
Žvanila už od rána,
byla to teta Jana.
Ta kecala co ji dech stačil,
za slunečna i když se den mračil.
Stále měla o kom mluvit, pomlouvat,
před jejím pantem se nedalo schovat.
Jen neměla ráda duchy,
a jí měl rád zas jen hluchý.
Ale jednou k ránu,
přejel válec tetu Janu.
Už to není teta kecka,
ale jenom obyčejná placka.
Skončilo její žvanění,
co nebylo k vydržení.
A tak prosím včechny ženy,
aby zmírnily své klábosení.
A mluvily jen věci nutné,
nebo jim brzy utne.
A neskřípnou si jenom palec,
ale všechny tlachny čeká válec.
Na památku tety Jany,
ušetřete ostatní ženy a pány,
zbytečného tlachání.
Věřím, že na jiné věci máte nadání.
Ať si pak můžem říci, že jen teta Jana,
byla v dějinách jediná ukecaná dáma.
.
|