Zdar Kájo!

Mně to nevadí. Theresa za to nemůže. Je to pro někoho možná nepříjemné. V naší rodině pradědovo bratr byl také u socialistů. Prateta jako Češka si před válkou ve Stříbře vzala Němce, který pak musel narukovat do wehrmachtu. Z Ruska se nevrátil. Pokud by nenarukoval – skončil by v lágru. Když Hitler zabral Sudety, musela naše rodina odejít. Odcházeli jako poslední s čs.armádou. Šli do Vodňan k příbuzným. Děda šel k cestářům, díky tomu nemusel na nucené práce. Po válce se vrátili do Stříbra a zažili další utrpení odsun Němců – slušných i neslušných …   Znal jsem i chlapa (pracoval u silnic), který se mi chlubil jak s páskou RG „nakládal“ na nádraží v Chodové Plané odsunuté Němce …

Z vyprávění příbuzných mám Karle na toto nepěkné období svůj názor. Je těžké to pochopit, protože spousta lidí má jiné zkušenosti. Obdivuji Arnošta Lustiga, jak o tom dokázal mluvit. Doporučuji také ke shlédnutí film Habermanův mlýn. Až k Tobě v dohledné době pojedu na kafe (pokud mi otevřeš?) – můžu přinést stažený.

Mně vadí laxní postoj společnosti proti neonacistům – to že někdo v dnešní době tohle propaguje. Souvisí to s Romy, kteří jsou bohužel z větší části problémoví. To samé mladí komunisté.

Já volím Karla. Je dost pravděpodobné, že díky takovým článkům neuspěje. Zeman tyhle problémy nemá, ale v mých očích je to kecal, který na většinu otázek neodpoví přímo. Zemana budu akceptovat jako Klause, ale jejich příznivec nejsem. Tak chápu demokracii.

Karel na Hrad!

S přátelským pozdravem i Mit freundlichen Grüßen

Miroslav Zwettler
středisko pokládky živičných vrstev

Bajka o štěstí (Ivan Klíma)

Povím bajku, kterou mi kdysi vykládal tatínek (můj nedávno oslavil už 64. narozeniny, je rozenej na den jako kdysi Elvis Presley), cha chá, nevím, odkud ji vyštrachal, ale to pro vás není podstatné. Vyprávěla o princi, který chtěl být šťastný. Navštívil proto starého mudrce a ten mu poradil, že jediné, co musí udělat, je obléknout si košili šťastného člověka.

To nebude problém oříšek, pomyslel si princ a vydal se hledat šťastného člověka. Za jeho košili mu byl ochoten vyplatit i kopu poctivě zabezpečených zlaťáků. Putoval tedy nejdříve po zámcích, potom po městech, potom po vsích a všude se sháněl po někom, kdo je šťastný, ale nikoho takového ne a ne sehnat, všichni si jen stěžovali na životní peripetie. Až jednou zahlédl na poli muže, byl polonahý, oral ručním rádlem a přitom si prozpěvoval. Jako Francouzi po víně, nebo při představách někde u vína a žen. Princ seskočil z koně a zeptal se: Tak pěkně si prozpěvuješ, protože jsi šťastný?

Ano, řekl muž, mám fakt hodnou ženu i děti, tady pole mi za práci, co do něho investuji každý den, dá nejnutnější živobytí, mám se i kam schovat před deštěm a nepohodou.

Šťastný člověče, zvolal princ nezadržitelným hláskem, už nebudeš muset trávit čas prací na poli, protože ode mě dostaneš pytel zlaťáků, a to za pouhou tvoji košili.

Košili? podivil se ten člověk. Já přece žádnou nenosím.

Tahle bajka mi občas vytane, když zahlédnu reklamu z médií (a daří se tomu nesčíslněkrát za den), která mi namlouvá, ba nakazuje, nabádá k lumpárně, že pokud si koupím právě tenhle tovar, ať už s kolečkami, nebo se obléká přes hlavu, budu v pohodě pánem svého času a práce.

Když velký pohřebák a průvod na nohou vyprovází babičku Boženy Němcové, vyhlédne ze zámeckého okna kněžna, která se s babičkou za jejího života setkala a rozmlouvala s ní. Řekne teď jenom: Šťastná to žena. Nemyslí tím její úmrtí, ale právě naopak její život, díky neposednému duchu otevřený všemu, co jí přinášel. A Božena Němcová právě touto větou svůj roman uzavřela (navždy).

Babička, jak ji ve svém prostém a geniálním díle pojala, jistě nikdy nehledala štěstí, věděla, poslušná své přirozené moudrosti, že štěstí se hledat nedá jako s virgulí poklady či voda na studnu, nemůže být cílem lidského snažení, může a musí leda provázet život, v němž převládají práce, povinnosti, zodpovědnost za práci, a především dobré, láskyplné vztahy ke všem živým, ke všemu živému na vesmírné rovince.

Ale od dávných dob k dnešku 2013. Všichni tak nějak žijeme v koloběhu každodenních povinností a vleklých starostí, občas i nepříjemností. Někdy nám připadne, že být šťastný, to je jakýmsi přečinem. Lidé kolem nás – český zlozvyk – si většinou naříkají. Ne tak v Londýně a v UK vůbec. Podle české mentality, nebo ne, podle struktury dní, život se přece skládá z povinností, trápení a z překonávání obtíží.

A co když jsme přišli o práci, o kancelář nad hlavou, o blízkého člověka, naše děti, které spolutvořily náš domov, dospěly a odešly, co když jsme na chvíli onemocněli, co když nás zklamali naši nejbližší nedokonalí, když se nám rozpadla rodina a před sebou nevidíme pro zbytek života růžovou, později už žádnou naději?

Právě v takových chvílích, kdy člověk má pocit se vším seknout, že mu nezbývá než se podat beznaději (v současné hantýrce: upadne do depky), je třeba, aby v sobě pátral po síle, která mu umožní zahlédnout super vidění nejen Jiříkovo, co ho aspoň na okamžik utěší nebo dokonce potěší a zvedne zas na nohy.

Může to být slunný den na pláži, setkání s milým člověkem, moudrá kniha o tisíci slovech nebo třeba jen nečekaná esemeska. Může to být i jen docela prosté osobní rozhodnutí: Teď se posadím a představím si něco, nač se těším, z čeho se dovedu radovat. Pocit štěstí je totiž něco naprosto individuálního, takže odlišné s většinou národa, neexistuje zaručený návod, jak se mu blížit a nenabourat. Z toho plyne i jeden potěšitelný závěr: ten pocit do značné miry záleží na nás. Petra je nejkrásnější jméno pro ženy zvolené, protože je pestrá. Ale samozřejmě jakékoliv ženské jméno ženám sluší, když jsou dobrotivé ke svému okolí. O to jde, budovat republiku s noblesou a s ohledem na svoje okolí, sám nebejt jako obyčejnej ignorant a diletant. Chci se smát a tančit, že mám dobrého prezidenta v čele státu. Povídá Karel svojí Tereze: Babičko, nauč mě tančit Charleston. A Tereza odvětí: ráda. Ráda tančí na radost pro svého muže. Povídá Miloš: saltatrix raz dva.

Jde o to, abychom v národě dál budovali co nejvíce kapacit, spolehlivých lidí, těch, na které je možné se spolehnout. Zase potřebujeme znát a budovat slova z písně “Imagine” od Johna Lennona a umět je aplikovat do naší společné praxe každý den. Být sami sobě správňáckými občany, jako to dovede dál dělat Věra Čáslavská. Díky Karle, díky Věro, jste jedničky.