Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.11.
Zina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
nikdy nic zadarmo Zemanovi :-))
Autor: mystik (Občasný) - publikováno 26.1.2013 (16:40:50)

Tak 26.3.2013 vytasí Depeche Mode svoje nové album s kůží na trh. To znamená vzpomínku na předělávku „Personal Jesus“ v roce 2011, kdy filmový štáb natáčel klip k P.J. zrovna na starém mostě z Rabštejna nad Střelou.

 

RABŠTEJN NAD STŘELOU

 

Rabštejn ležící 9 km severovýchodně od Manětína nad pravým přebem říčky Střely, je nejmenším městečkem ve střední Evropě, je poprvé zanesen do zápisů kronik roku 1269. K památkám náleží gotický hrad přebudovaný na zámek, zbytky městského opevnění, kostel Panny Marie Sedmibolestné, klášter, židovský hřbitůvek a klasicistní zástavba městského charakteru s výskytem lidové architektury roubené a hrázděné.

 

 

Frankie Hi-NRG MC (vlastním jménem Francesco Di Gesù) totálně propadnul útočnosti rapové hudby: „Mám dojem, že vliv komerčního amerického stylu dost otupil naši verzi. Hip-hop je na celém světě a podle toho, odkud jste, přináší esenci z konkrétního místa. Tak není důvod napodobovat způsoby odjinud. Proto mluvím o věcech, které vidím jako naše problémy. Předvádím a odhaluji, jak máme pevné nervy.“ Podobně jako Karel Kryl ukazuje na nešvary systému a společnosti, jsou mu cizí lhostejnost, zbabělost, alibismus, zbytečné nenaplněné životy žité jen formálně, lidé neschopni komunikace, očekávající vždy to horší, lidská netolerance.

 

Když Karel Kryl v éteru zakončoval své působení na rádiu Svobodná Evropa, rozloučil se slovy: „co vám odtud popřát? Rovná záda, jasný pohled, myslící a kritický mozek, pár přátel, kteří ten pytel mouky v nouzi dají. Přeji vám lásku, protože nenávist je aversem této cnosti, přeji vám pokoru bez područí a ještě čisté svědomí, které vzniká nikoliv špatnou pamětí, nýbrž statečnou prací a vytrvalou pílí.“ Stejně jako Rocky v boxu dává do ohně své srdce, aby vítězil nad strachem, který nesmí spálit jeho plány: „žiješ-li ve strachu, zmizerníš ten střípek věčnosti, jenž Bůh ti poskytne k životu. Jsou mnozí takoví, co z výšky závratné padají do prachu, na zem, níž, v otrocké vděčnosti za bídné spropitné despotů.“  A stejně jako u výtvarníka Františka Skály ze skupiny Tvrdohlavých je pro něj charakteristické prosazování moderních stylů.

 

Frankie Hi-NRG MC se narodil v Torinu a mnoho let žil v Caserta a Umbria na Sicílii. Potloukal se v bájné čtvrti Regio, hip hopovém centru Torina. Frankie byl jedním z prvních italských rapperů, kteří nebyli sdruženi s Centri Sociali nebo kulturním undergroundem. V roce 1992 uspořádal turné po Itálii, na jevišti vystupoval společně s Run-DMC a Beastie Boys. V roce 1993 vydal své první album „Verba Manent“ [= v latině má význam: slova zůstanou], na kterém zaváděl do italského rapu acid jazz a více funky soundu. Jako mistr ironického ražení zesměšňuje oficiální projevy a ve svých nahrávkách kritizuje mafii, rasismus i pravicový terorismus. Ihned se stal trnem v oku old-schoolovým rapperům spolčeným s militantním vedením za to, že podepsal smlouvu s mezinárodním labelem BMG – RCA, něco, co čeká na každého, kdo v Itálii přijde na hip hopovou scénu...

 

Jeho další strašidelná píseň „Cali Di Tensione“ vyšla v roce 1996 za přispění producentů Ice One a DJ Stile a v následujícím roce zabodoval s druhým CD „La Morte Dei Miracoli“ [konec zázraků]. Chytlavá písnička „Quelli Che Benpensano“ zvítězila v kategorii píseň roku 1997. V roce 2003 navázal na předchozí hity s útočnými skladbami na novém albu „Ero Un Artarchico“ [vystačil jsem si sám]. Frankieho píseň „Rap Lamento“ například použila metaforu z fotbalu pro vyobrazení Itálie. Parlament byl nazván „bláznivým stadiónem, na kterém hrají přebor dva týmy převlečené do stejného dresu.“ Videoklip Rap Lamento přirovnává italské politiky do podoby maňasů. Tahle píseň se pro vás sotva stane nějakou hymnou „drsného gangsta rapu“. Ale Frankie vydráždil své fanoušky tím, když prohlašoval, že některé TV stanice odmítaly zahrát jeho dílko. „Domnívají se, že je příliš opovrhující skladbou a malé stanice v rádiu jí nehrají, protože se bojí, že by si na to zas někdo stěžoval. Tohle je Itálie.“

 

 

OMAGGIO, TRIBUTO, RICONOSCIMENTO (Hold, pocta, uznání)

 

To je hold, pocta, uznání

co cítím uvnitř sebe, věnuju autorům změny

italského stylu tvoření hudby, která má co říct

a vyžaduje myšlení a reflexi na ožehavé téma současné doby.

Poslouchej, co ti musím říct, tohle není jenom informace,

kterou ti musím dát, ne, neutíkej pryč!

Vkroč do vichřice rýmovaného slova ze srdce

od posse, která vyhrává války, od teamu OTIERRE.

OTIERRE, oblast Varese v plném efektu

jak řekli, tak udělali, tady je team, který může

změnit podobu hip-hopové scény, která zrovna teď

ztratila směr, složená z lidí, neustále bojujících proti sobě.

Oni nejsou příslibem, ale spíš potvrzením faktu,

že v oblasti stále víc zatuhlé se najde míň těch,

co odhodlaně odhodí svou zbraň a řeknou svým kamarádům,

že zůstat stát na místě je ještě horší

a chuť se zvýší s demo plným kuráže:

já věnuji poděkování OTIERRE a projevuji hold, poctu, uznání.

 

A teď nadešel pro mě čas, abych uvedl součást otřesné úrovně lidí:

těch je mnoho, všichni v roli prozatím odhalující hrozné názory,

jak jsou vystrašeni ze závodění, utloukáni strastí a nouzí

s ostrými zuby a bleskovými texty, neproměnlivými jako náhrobní kameny

chutnající jako impulsy, podněty vnitřního růstu,

připraveny pozorovat, co se děje „tam venku“

– jak říká POLARE – nedopusť, aby si tvé oči zvykly na tmu.

Je pravda, že vliv spojenej s VIRGORSOUL je nakažlivej

a společně s těmi s IRMU, NITRO a FEDE si přivlastňují dance-hall,

ti, co patří do jazzového rytmu, kterej dělal VEZ,

na kterém TORRIDO zasejvá semena lyrického zmatku,

plného záhadných významů, ve kterých se utápí,

a INTRUSE spolu s LIMITE a AZA dělají svou věc za dveřmi jejich domu,

dohromady s ESA, kterej myslí, váží, tesá,

potom připraví své texty s elektrickým napětím.

Tak já věnuji své poděkování OTIERRE a projevuji hold, poctu, uznání.

 

 

CALMA, CALMA... (Ticho, ticho...)

 

Všem, kteří věří na nadřazenou rasu.

 

Všem novinářům, kteří tak trapně překrucují informace.

 

Všem, kteří si myslí, že jsou lepší, protože mají peníze.

 

Všem, kteří nikdy nepokládají otázky.

 

Všem, kteří nikdy neodpovídají.

 

Všem, kteří vidí rozdělení jako jediné možné řešení,

a především těm, kteří ukrývají svoje osobní zájmy za „zájmy lidu“,

nezávisle na těch, kteří sedí v parlamentu z rozhodnutí voličů

nebo jen proto, že někdo mocnější než oni rozhodl, aby se stali jeho součástí...

 

 

IL BIANCO E IL NERO (Bílá a černá)

 

Jsem na straně těch, co zakoušejí ponížení a útlak za svou barvu pleti.

Hitler a Mussolini měli bílou pleť, ale černé svědomí.

Martin Luther King měl pleť černou jako eben, ale jeho duše zářila jako světlo diamantů,

které těžili utlačovaní černoši v dolech Jižní Afriky z marnivosti bělošské menšiny.

 

 

 

 

Co je * dnešního dne?

 

 

 

THE KICKING PERIOD

1. CAT – Catwoman (Bomb In The Bass Endorphin Mix) (4:41)
2.
CAT
– Catwoman (Tales From The Darkside Mix) (4:42)
3.
CARLTON
– The Time To Rhyme (feat. The General) (3:11)
4.
CARLTON – Do You Dream (Flavour Remix) (4:57)

5. CARLTON – Do You Dream (Rushing Mix) (5:09)
6.
CARLTON
– Love & Pain (7“inch Mix by Boilerhouse) (3:37)
7.
CARLTON
– Love & Pain (Drum And Bass Mix) (3:38)
8.
CARLTON
– Please Leave (Good Groove Mix) (6:01)
9.
CARLTON
– Please Leave (Jerv´s Dub by Steve Jervier) (5:53)
10.
COOKIE CREW
– Females (Remix Cut) (4:55)
11.
COOKIE CREW
– Come On & Get Some (Drum & Bass Mix) (4:14)
12.
COOKIE CREW
– Come On & Get Some (Cookstrumental) (4:44)
13.
BEASTIE BOYS – Dis Yourself In ´89 (Just Do It) (3:30)

14. HIP HOUSE ´89 by The Commission (including DOUG LAZY – Let It Roll, BEATMASTERS feat. COOKIE CREW – Rok Da House, BEATMASTERS feat. MC MERLIN – Who´s in The House, KC FLIGHT – Planet E, TONI SCOTT – That´s How I´m Living, MD EMM feat. NASIH – Get Hip To This, TYREE – Turn Up The Bass, JJ FAD – Supersonic, COOKIE CREW – Got To Keep On) (8:43)

15. MONIE LOVE vs. ADEVA – Ring My Bell (Upper Cut Mix) (4:27)

16. MC SAR – It´s On You (Quick-House Mix) (4:55)



KRÁLOVNA GYMNASTIKY

 

VĚRA ČÁSLAVSKÁ – ODLOŽILOVÁ

 

SPORTOVNÍ GYMNASTIKA – OSMIBOJ, PŘESKOK, KLADINA

TOKIO 1964

 

OSMIBOJ, PŘESKOK, BRADLA, PROSTNÁ

MEXIKO 1968

 

 

Milá Věro Čáslavská!

Já jsem Jirka z první á

Nic si z toho nedělejte,

že jste první na světě.

My vás máme stejně rádi.

 

V Mladé frontě vyšla po jejím vítězném přeskoku v Tokiu básnička: Vteřino vysílení po koupeli v páře – Zelená vážko vodní – Takové zatrnutí znám jen od zubaře – A od ní…

 

Ono to opravdu vyvolávalo mrazení v zádech, když redakční dálnopis vyťukával zprávu, že v dalekém Japonsku perfektně zapíchla neobvyklý přeskok a rozhodčí sáhli po vysoké známce, znamenající třetí zlatou olympijskou medaili. Nedlouho potom jsme se mohli ve filmovém týdeníku přesvědčit, že opravdu šlo o pohybové exkluzivní básnění.

 

Mohla byste pro oživení vzpomínky onen přeskok popsat?

„Pokusím se. Před Tokiem jsme s trenérem Prorokem přišli na dobrý nápad kombinovat jamašitu s přemetem vpřed. Tak se zrodila originalita, kterou pak novináři pojmenovali Věrka.“

 

Nešel by přesnější popis onoho zlatého skoku?

„Dobrá. Rozběhla jsem se rychleji než k prvnímu přeskoku, za který jsem dostala 9,666 bodů, hodně zvysoka jsem se opřela do můstku, odraz, let, dohmat na koně, odraz rukama, prohnout, sklopit, hlava na prsa, vrátit nohy, prohnout se a zapíchnout do žíněnek. To se mi povedlo ve stylu Pepík–hřebík, jak jsme říkávali. Je to jasné?“

 

Ano, úplně jasné. Pro vás. Prostě stačí pár stovek tréninkových skoků a na zlatou medaili je zaděláno.

„Těch přeskoků jsem za sezónu naskákala čtyři tisíce tři sta dvacet.“

 

Promiňte. A to jste tvrdívala, že přeskok je pro vás příjemná a nekonfliktní disciplína.

„To souhlasí. Pravým peklem je ve srovnání s ním vratká kladina. A to jsem si ještě vymýšlela takové věci jako třeba piruetu na koleně. I když neúspěch potkává jen lidi nepřipravené, bylo to riziko. Buď vám to vyjde a točíte se pěkně na místečku, nebo to nevyjde a z kladiny spadnete…“

 

Vyjde nevyjde. Na zpřeházené a rozkutálené myšlenky už není v mozku místo. Čas se zastavil. Vlastně spíš strašně finišuje. Už teď po ránu mají čistě zakrojit a ochutnat na jazyku krajíc volných sestav. A zase na kladině, na tom úzkém a vratkém proužku dřeva. Povinné zvládla. Vede o 0,233 bodu před gymnastickou stálicí Larisou Latyninovou. To je krása. I když taky balvan odpovědnosti.

 

Jen pět minut na rozcvičení. Přejet si obávaný kolenotoč… Dvojná pirueta na koleně se třikrát za sebou nedaří. Při čtvrtém pokusu se do zátylku zahryzává strach. Ruce jsou náhle jako přilepené ke kladině, mozek třeští, tenounký vnitřní hlásek rozkazuje: pusť se, roztoč to, ne, teď to tady pompézně nedokáže. A musí to dokázat! Musí sama sebe ujistit, že právě tohle tisíckrát netrénovala nadarmo. Ano teď, v příští vteřině…

 

Kovový hlas gongu, oznamující konec rozcvičení, přetíná strunu napětí, proniká až do srdce.

 

Už nemusí, jaká úleva. Už  n e s m í,  no jaká hrůza.

Hala podrážděně dává najevo svou nelibost, ona však má v sobě pusto. Velké prázdno, vyprahlost, apatie. Sedí na lavičce se skloněnou hlavou, cvičení kamarádek, potlesk, tóny klavíru od plachty pro prostná, vše splývá v jeden neskutečný obraz, do něhož se vplížila i šeď myšlenky: no a co, vždyť ten zpropadený kolenotoč mohu nakonec vypustit. Vy-pus-tit! Nesmysl, to by bylo zbabělé! To by mi diváci nikdy neodpustili! A proč zbabělé? Normální divák ani tu změnu nepostřehne. Solidní dílo provedené s jistotou může znamenat přece víc, než mistrovská sestava provázená rizikem. Nelži si do kapsy, není ti to vlastní. Takhle ustupovat, styděla by ses sama před sebou. Copak sis nepřivykla rozdávat se druhým beze zbytku? A tohle je olympiáda! Neopakovatelná příležitost.

 

„Věruško, běž se protáhnout, za chvíli jsi na řadě,“ hlas trenérky Matlochové zaznívá neskutečně a z dálky. Sbírá se. Pár dálkových skoků, přemetů vzad, číslo 121 na světelné tabuli u kladiny už nepřipouští odklad. Pár rozběhových kroků, náskok do přemetu, dálkový skok, póza, už ji pohlcuje rytmus vlastního cvičení, nevnímá nic, jen pohyb prožívaný až do konečků prstů. Půl minuty, deset vteřin, pět vteřin, chvíle obávaného kolenotoče se nezadržitelně přibližuje…

 

„Poslyšte, v takovém trysku jsem piruetu na koleně v životě neudělala. Napětí ze mne opadlo. Dokonce do takové míry, že jsem měla co dělat, abych se soustředila k bezchybnému zbytku sestavy.“

 

Dopadlo to fajn. Známka 9,766, šťastné vydechnutí a rychle zouvat kladinové ťapky, vyměnit je za cvičky s gumovou podrážkou pro prostná. Boj ještě neskončil.

 

*

 

Když skončil, ani štáb uklízeček nedokázal z opuštěného auditoria smést a vyvětrat stopy dusné a dramatické atmosféry, jásavých triumfů, krutých lidských faktorů selhání, splněných i nesplněných snů. Zlato Věry Čáslavské za osmiboj, kladinu, přeskok, její lví podíl na stříbru družstva žen (tehdy ještě skutečných žen, ne dětinských primadonek) patří mezi sny splněné.

 

Nadnášená skvostným pocitem chodí ulicemi zdvořilého, usměvavého a pohostinného Tokia. Vlastně nechodí, spíš se musí plížit. Mraky nadšených obdivovatelů, žadatelů o autogram do památníčku, na tričko, kabelku, na vějíře, na kimona, pronásledují první dámu olympijských her na každém kroku. Dokonce ani maskování šátkem a černými brýlemi jí není moc platné. Odhalí ji při drobném nákupu v obchodním domě. Vrací se s utrženou kapsou, bez levé boty a sedmi knoflíků.

 

A přece ty chvíle, kdy skončí drama honičky, doprovází štěstí. Všechno se zpřeházeně vrací. Potlučené koleno v rodných Černošicích, když soupeřila s kluky. Konec dětské baletní přípravky v Národním divadle, když zkusila sjet po zábradlí ze třetího patra do maskérny pod jevištěm a přistála na kulaťoučkém bříšku pomocníka baletního mistra. Tři roky v zajetí ledových piruet, první krasobruslařské úspěchy, které uzavřel těžký pád po odpíchnutém dvojitém lutzu. Dodnes vidí, jak malou měla dušičku, když se vracela domů z dětské nemocnice s osmi stehy a zafáčovanou hlavou. Dodnes si pamatuje taky zápis z deníčku, diktovaný nadšením svých čtrnácti uvědomělých let: „…dnes jsem nejšťastnější stvoření pod sluncem, maminka mě zavedla do tělocvičny k paní Bosákové. Cvičila jsem i na bradlech a za čtrnáct dní mohu znova přijít.“

 

Nepřehledný zástup dní a hodin v tělocvičnách a halách. Nadšení, zklamání, hledání, triumfy. Evropské, světové i římské olympijské žíněnky. První titul mistryně světa 1962 v přeskoku, vybojovaný doma, a stříbrná medaile za osmiboj. První zájezd právě sem, do země vycházejícího slunce. První trapas v tokijském hotelu New Japan, když objevila na posteli překrásné hedvábné kimono, plné výšivek, šla se v něm projít a ona to byla – noční košile. Tenkrát se culili druzí, sama se mohla propadnout hanbou. Dnes se té vzpomínce zachechtá, zatímco japonské noviny plné jí nesrozumitelných šifer a znaků její jméno skloňují do všech pádů. Budou novináři tak galantní a horliví taky za čtyři roky v Mexiku?

 

Jen zdánlivě předčasná otázka. Olympijská vítězka musí mít vize dopředu. A nejen myslet a mít vize. Obhajovat titul je vždycky náročnější věc. V té chvíli ještě netuší, že se jí do cesty připlete nové jméno: Natáša Kučinská. Dokonce i do snů.

 

„Opravdu. Mně se o téhle nové, nesmírně ambiciózní soupeřce před odletem do Mexika mnohokrát zdálo. A vždycky to byl v podstatě stejný sen: jak padám z nějakého nářadí. Potom se objeví tři slavnostní stupínky a z toho nejvyššího mi Kučinská blahosklonně podává ruku. Probouzela jsem se zpocená jako myš a vždycky jsem si oddechla, že to byl jen sen.“

 

*

 

Mexické deníky se opravdu předstihují. Spravedlivě dělí přízeň mezi dosavadní královnou gymnastiky z Československa a tu, která ji chce – a nijak se tím netají – sundat z trůnu. Taky na trénincích obou zaznívá střídavě skandované: Vera – Vera – Vera – ra – ra – ra, Natáša, Natáša, Natáša – ra – ra – ra.

 

Přecpané Auditorio National je však svědkem triumfu Čáslavské. Vyhrává přeskok, prostná, bradla, osmiboj, pouze na kladině přenechává titul své největší soupeřce a musí se spokojit s lesknoucím se stříbrem.

 

Čtyřikrát znehybní diváci při velebných tónech československé státní hymny, čtyřikrát pocukává rty a oči jí vlhnou na stupních vítězů. Královna gymnastiky potvrzena. A jakým způsobem!

Dnes velká gratulace k jejímu svátku a zároveň přání spokojenosti mnoha dalších let pro královny dobré nálady a velkých činů, Věry v ČR i různě všude po světě.

 

 

 

STAVTE SE VE FRENŠTÁTĚ NA NÁMĚSTÍ

 

JIŘÍ RAŠKA

LYŽOVÁNÍ – STŘEDNÍ MŮSTEK

 

GRENOBLE, 1968

 

Snad u nás tenkrát padal lepší sníh, nebo se na horách rodili kluci, kterým mráz hned nevlezl za nehty, když si z něj plácali sněhové můstky, kdo ví? Kdo ví, jakou zázračnou náhodou (nebo zákonitostí?) vznikla ta excelentní garnitura skokanů? Remsa boys… Parta, ze které mohl kdokoli vyhrát jakýkoli závod, skokani, kteří na mnoha velkých mezinárodních závodech bojovali o první místa jen sami mezi sebou, někdy dva, ale i tři z nich stávali na stupíncích vítězů, návraty ze slavného každoročního Intersportturné s tolika trofejemi, že je ani nemohli pobrat…

 

Dohromady je dal trenér Zdeněk Remsa. Naučil je skákat. Skákat daleko a krásně. Naučil je vyhrávat. Ale kde se vzalo tolik kluků odhodlaných dřít a nenechat se ničím odradit, nechytračit, nezávidět si, na to se těžko hledá odpověď. Vzpomínáte?

 

Motejlek, Matouš, Hubač, Divila, Rydval, Doubek, Novák, Kodejška, Doležal a ten nejslavnější z nich – Jiří Raška, kterému všichni říkali Franto, protože postavou a chůzí připomínal výborného skokana z předcházející generace, Františka Felixe. Říkali mu Franto, i když už byl naším úplně nejslavnějším skokanem, a jako jediný měl doma zlatou olympijskou medaili z Grenoblu.

 

*

 

Většina Remsových svěřenců pocházela z českých hor, hlavně z Krkonoš, Jiří Raška se narodil v Beskydech, v těch krásných kopcích, kterým vládne Radegast. Sněhové můstky se však dělají ve všech horách stejně – uplácají se lopatou, pořádně se ušlapou a odměnou za tu lopotu je nádherné nadhození nad louku. Původně myslel, že bude jezdit po sjezdovkách jako jeho tehdy slavní rodáci Parma a Pituch, ale hned na svém prvním můstku se nad tohle rozhodnutí vznesl a širokánský skočky už nesundal. Jedny sjezdařské závody sice na Radhošti vyhrál, ale mnohem víc stál o to, aby ho bratranec se strýcem Rudolfem naučili skákat, jak dovedli sami. Učili ho tedy skákat, a hlavně vstávat po těch nezdarech, skocích, co se nevyvedly, až si ho všiml samotný Josef Skrbek. Kdysi výborný skokan, pak výborný trenér a vždycky výborný krejčí z Ostravy. Ten ho vyučil opravdovým skokanem ve stejné době, jako ho v Příboru vyučili zámečníkem. Jenomže zatímco o jeho zámečnickém výučním listě nikdo nepochyboval a nabídli mu za něj místo opraváře obráběcích strojů ve frenštátské továrně MEZ, se skokanským uznáním nikdo extra nepospíchal. Měl smůlu, že byl v těch svých tichých Beskydách dost daleko od lyžařského centra, kde se nejen vážily talenty, ale hlavně rozdávaly příležitosti.

 

Třásly se mu ruce, když doma rozlepoval povolávací rozkaz. Snad mě dají někam, kde nezapomenu na lyže a na sníh, jinak je to můj konec, říkal si. Rukoval na Šumavu. Sněhu tam padá dost, ale pro něj nebyl ten pravý, nenarukoval totiž jako sportovec, ale jako pohraničník. Když už tam na čáře pomalu zašlapával své skokanské naděje, zavolal si ho velitel a oznámil mu, že zítra má být u svého nového útvaru v Liberci. Remsa dával dohromady nové družstvo a vzpomněl si, že po závodech přece jezdil taky Jirka Raška z Frenštátu, ten tichý, skromný kluk, co by se mohl naučit pořádně skákat, a tak si ho našel.

 

V Liberci dostal ten sníh a ty lyže, které potřeboval.

 

*

 

Jako první z Remsových skokanů zazářil Dalibor Motejlek. Na mamutím můstku v Oberstdorfu skočil světový rekord (145 m). Zvedlo to prestiž československého lyžování a povzbudilo ctižádost rozjíždějící se skokanské party. V tom čtyřiašedesátém roce dokázali, že míří do nejužší světové špičky. Jiří Raška tehdy taky odjel do Innsbrucku na zimní olympijské hry, ale pro závod ho Remsa nevybral. Matouš s Motejlkem byli lepší. Mrzelo ho to, ale musel to chlapsky uznat. Matouš měl velkou formu a po prvním kole na středním můstku vedl a sahal po zlaté olympijské medaili. V druhém kole ale neuhlídal nervy, skočil špatně a bylo z toho čtvrté místo.

 

„Jednou to někomu z vás vyjde. Uvidíte,“ řekl jim Remsa, když se po olympiádě zase všichni setkali v Liberci.

„Ale já tady v Dukle nezůstanu. Vrátím se tam k nám, do Frenštátu, mně je tam líp,“ řekl mu Raška, když začali spřádat plány, co dál udělat, aby příště někdo z nich tu medaili, která v Innsbrucku Matoušovi propadla mezi prsty, udržel. Remsu to trochu mrzelo, ale nebránil mu, dohodli se, jak bude trénovat a že Remsa za ním bude jezdit.

 

Tak se vrátil domů, ve sklepě si zbudoval posilovnu, tam třískal činkami, honil se po lesích a skákal víc, než kdyby ho k tomu někdo jinej nutil.

 

V roce 1966 bylo mistrovství světa v klasických disciplínách na Holmenkollenu, v lyžařském eldorádu, který je srdcem lyžařské země. Země, která do té doby vybojovala už pětasedmdesát zlatých, stříbrných a bronzových medailí! Mnohé z nich jsou v břiše holmenkollenského můstku, kde je muzeum lyžařské slávy. Zrak z toho přecházel. Kdybych tak já taky aspoň jednou takovou medaili… Věřil, že by to mohlo klapnout, že už má na to být rovnocenný s těmi úplně nejlepšími. Poskočil proti minulým sezónám hodně dopředu, rozdal si to s nejlepšími, ale jak na středním, tak na velkém můstku na něj zbylo to „nejhorší“ místo – byl dvakrát čtvrtý, to je snad smůla. Obě zlaté medaile putovaly zase do přeplněného muzea v břiše můstku. Na Björna Wirkolu z vesničky Alta za polárním kruhem nikdo nestačil.

 

A tak se Jiří Raška vracel domů s pocitem, že sice vykročil hodně vysoko, ale že ještě musí něco udělat s tím, aby věčně nestáli jenom vedle stupňů vítězů. Remsa zase dodával: „Uvidíte, že to jednou někomu z vás vyjde,“ a on se zapřísáhnul: Příště už to ksakru musí vyjít!

 

*

 

Příště bylo na olympijských hrách v Grenoblu.

Místo v olympijském družstvu měl na rozdíl od Innsbrucku jisté, byl dokonce naším trumfem v rukávu. Vědělo se, že kdyby to vyšlo Raškovi… Dozrál na skokana uměním, jistotou i nutnou mírou sebevědomí, stal se jedničkou Remsova týmu, i když se na něj chtěli dotáhnout i ti další. Hubač byl ve vzduchu elegantnější, Rydval a Divila měli větší sílu, ale on měl od všeho tu správnou míru a navíc cit pro odraz a dobrou práci na odrazové hraně. Remsa spoléhal i na jeho psychickou odolnost a vyrovnanost.

 

Střední můstek Francouzi postavili úplně nový v Autrans, pár kilometrů za Grenoblem. Diváků se u něj sešlo víc než na sjezd mužů, což je tu nezvyklé. Vzpomněl si na Holmenkollen, tam bylo taky tolik lidí, ale tady je atmosféra dvakrát tíživější. V Norsku šlo v každém závodě jen o jednu zlatou medaili, teď o dvě, protože olympijské hry jsou současně mistrovstvím světa, ale i kdyby šlo jen o tu olympijskou, je jasně nejcennější… Trenér Remsa se mu tyhle úvahy, po nichž těžknou nohy, snažil odehnat z hlavy. Snažil se, aby nepokukoval po naparáděných Rakušanech a nelámal si hlavu s tím, jestli je Wirkola nějakým kouzlem neporazitelný.

 

„Nemysli na ně a pak do toho pořádně kopni!“

 

Můstek v Autrans má čáru normového bodu na dvaašedesáti metrech. Rozhodčí na doskoku zvedali skokanům terčíky jen o málo dál. Pak přišla řada na Jiřího Rašku. Rozběhl se po nájezdu, sbalil se na lyže a cítil, jak to s ním krásně jede. Do odrazu se trefil v tom pravém zlomku vteřiny, lyže mu nárazem na vzduchový polštář ideálně přišly před prsa a nesly ho nad tichou propastí doskoku klidně, vůbec nemusel kormidlovat rukama. Myslel jenom na to, že musí na lyžích ležet do poslední chvíle, aby tenhle povedený skok natáhl na potřebné metry.

 

Sedmdesát devět metrů ohlásila výsledková tabule. Sedmnáct metrů za normový bod! „Kopnul“ do toho, jak chtěl Remsa, uletěl všem víc, než mohli čekat. Ale ještě nebyl konec závodu. Vedl s náskokem, ale Rakušané Preiml a Bachler nebyli ještě úplně bez šancí. Ve hře zůstal i nevypočitatelný Nor, který někdy předvedl nemožné. A taky tu byly nervy. A hryzavá vzpomínka na Matouše v Innsbrucku. Přece po prvním kole taky vedl a nakonec na něj medaile nezbyla. Ne, těch čtvrtých míst už bylo dost, šance se může promarnit nanejvýš jednou, risknu to, kopnu do toho znovu.

 

„Nezpanikař, ohlídej si odraz a pak to trochu pojisti,“ radil Zdeněk Remsa. Ale co je to trochu? A kolik se toho dá ve vzduchu pojistit?

 

Skok byl technicky stejně dobrý jako v prvním kole. Odraz trošku opozdil, proto přistál o šest a půl metru blíž. Ale v součtu to stačilo! První Raška, druhý Bachler, třetí Preiml. Neporazitelný Wirkola na tom čtvrtém místě, které je tak potrápilo.

 

Nesli ho na ramenou a byla tam u nich velká sláva a on ji pak ještě zvětšil druhým místem na velkém můstku. Stal se nejúspěšnějším skokanem X. zimních olympijských her v Grenoblu a vracel se do Frenštátu se zlatou a stříbrnou medailí…

 

Až někdy přes Frenštát pojedete, stavte se tam na náměstí. Na radnici je deska, která Raškův triumf připomíná. Sáhněte si na ni a jestli lyžujete, tak na těch svých lyžích příště pojedete o něco líp. Chce to jen věřit tomu a mít vůli, jako měl Raška, vzkazuje od plic a od publikace našlapané všemožnými  událostmi sportovního společenství světaznalý nadaný a už na ostro nabitý reportér Zvonimír Šupich.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
jaši2 (Občasný) - 28.1.2013 > Ta gymnastka sa mi citala dobre. Dik
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter