Hukot v uších, bolest v hlavě,
chmurná noc při černé kávě.
Horké čelo, zplihlé vlasy,
v mozku běsní lítí ďasi.
Zrak pohaslý, bledé líce,
v knize pojmů na tisíce.
Praví matka:"Milý synu,
utrápíš mě, žalem hynu!
V mladém věku není zdrávo,
takhle dřít se římské právo!
Od večera učebnici,
jedinou máš společnici!"
"Neruš mámo! Časně zjitra
těžkou zkoušku dělám zítra!
Z dějin státu, ba i práva,
zašlých epoch dávná sláva.
Království a republika
v paměti mi slabě bliká.
Mocnou říši principátu
stíhá rozpad v dominátu.
Do svítání dvěstě stránek
probrat musí tvůj syn Janek."
Chlapec zmlkl, shrben sedí,
jako předtím do skript hledí.
~~~~~
Nad obzorem úsvit září,
venku jezdí popeláři.
Lidský shon za denní prací,
všední rytmus městu vrací.
Hřejivému slunci cizí
noční stíny v dáli mizí.
~~~~~
Žena stírá slzu z oka,
Jan dopíjí třetí mocca.
Pak se zvedá, bere tašku,
k povzbuzení deset prášků.
"Tak jdu na to, drahá máti!"
Nohama však divně klátí.
Vdova Janka podepírá,
hlas jí v hrdle odumírá:
"Nikam nechoď, jen buď doma!
Počká ještě stará Róma!
Pod očima tmavé kruhy
svědčí ti pro termín druhý.
Do postele si hned lehni
a už sebou ani nehni!"
Jan odmítá prádlo ložní:
"Další termín není možný!
Dnes mám přijít na fakultu
poklonit se Říma kultu!"
Když máma dotaz vysloví,
tu Jenda zpříma odpoví:
"Víš proč musím nervy mučit?
Začal jsem se pozdě učit.
Nehovořím o tom snadno,
ale couvnout není radno.
V blízké pro mne kruté bitvě
podrobím svou duši pitvě.
Obstojím-li v krušném boji,
vnitřní rány doba zhojí."
Jeník dveře odemyká,
za ním mateř tiše vzlyká.
Vyjde z domu na ulici,
smutek nechal ve světnici.
Po chodníku rychle kráčí,
ve tváři se bázeň zračí.
K budově práv chvatně míří,
svědomí zle chlapce tíží.
Rozrušeně kouří dýmku,
zapomíná na maminku.
Janek stále více spěchá,
již je vidět školy střecha,
zbývá jenom křižovatka.
Pravdu měla Jendy matka,
radila mu zůstat v bytě!
Osud-rybář prostřel sítě,
zachytil v nich život synka.
Na silnici leží dýmka.
Pod autem mrtvé tělo,
které přece dál žít chtělo!
Ze zkoušky měl mnoho strachu,
teď spočívá student v prachu.
Tušíš, co se vlastně stalo,
jak se všechno odehrálo?
Držíc lulku zapálenou,
nečekal Jan na zelenou.
Aniž nebezpečí zočil,
před náklaďák rovnou vkročil.
Pět tun kovu hocha drtí,
uvízl ve spárech smrti.
Mámě řekli potom trpce,
že dotlouklo jeho srdce.
Strašlivá to byla rána,
zasazená vdově zrána.
Zlomená a opuštěná,
zoufala si stará žena.
Pod skalnatým, příkrým srázem
plamen žití zhasl rázem.
Matku v černou rakev dali,
vedle syna pochovali.
Od živých, co chladné mříže,
oba mrtvé dělí kříže.
~~~~~
Tento příběh baladický
zní snad trochu ironicky.
Plyne z něho poučení:
Sednout zavčas nad učení!
Jankův úděl plnou vahou
ukazuje cestu pravou.
Neb pozdní jeho snažení,
se skončilo na dláždění.
Květen 1972
