Miluje mě..

Jako holka jsem nikdy neměla vysněný idol. Nikdy jsem nepřemýšlela, kdo a proč by se mi měl líbit. Herci, zpěváci, sportovci - to šlo mimo mě, netoužila jsem po slávě. Přesto jsem ve společnosti ostatních dětí nějak vyčnívala, i když jsem byla nejmenší. Prostě jsem nikdy nezapadla. Nikam. Myslím, že jsem všechny rozčilovala, že jsem a že jsem, jaká jsem. Nevnímala jsem, že jsou hezcí a oškliví lidé. Byli jen ti, se kterými jsem chtěla být a se kterými ne. Vlastně jsem měla raději zvířata, než lidi, dovedla jsem zalézt mezi kočky na půdu a vydržela jsem tam celé hodiny, nikdo mě nehledal.

Pamatuješ? Scarlet přežila a kdo byl s ní, ten také, i když to nebylo vždy právě fér. Život není fér, vnímám to tak. A také, ona věděla, jakou cibuli má koupit, i když nosila šaty, které by si tamější dámy na sebe nevzaly. Jenže ty dámy neuměly koupit tu cibuli, chápeš? Nakonec měla dítě, které si tak moc přála, i když ji to stálo skoro život. A Rett se k ní vrátil, alespoň to tak z dálky vypadalo, byli asi šťastní. Já se již vrátit neumím, vím to již hodně let, prostě můj příběh má jiný konec.

Na Scarlet prostě nemám, neuměla bych být tak tvrdá. Nevadí, stejně ji mám ráda, takovou, jakou si ji vymyslela ta paní.

Scarlet? Ne, raději ne, víš přeci, co řekl Rett nakonec? Quiet frankly I dont give a dam… on kecal, viď? (tohle slovo miluje maličká) Lidé něco jiného říkají a něco jiného myslí. Čti mezi řádky, jak to myslel doopravdy. Víš, proč to tak je?  Protože se bojí sami sebe, bojí se přiznat si pravdu, nebo spíš to, co za pravdu považují. Proto zavírají oči a… kecají.. Rett - on si jen neuměl přiznat, koho má doopravdy rád. Nechtěl, bál se sám sebe. Bylo toho na něj moc. Muži si právě tohoto nikdy nepřiznají, tedy.. že je něčeho na ně již příliš.

Včera jsem si udělala radost, když ty sis koupil boty. Nevím, co by mi řekl Rett, asi by se mi smál. Ale potkaly jsme se s Kamilou ve školce a šly spolu i s holčičkami nakupovat. Dlouho jsme si povídaly a já si koupila Charlie silver, stále jsme tu vůni zkoušely a Kamile se moc líbila. Probraly jsme život a já přišla s maličkou domů o hodinu déle, ve čtvrt na osm. Před šestou vyzvedávám maličkou ve školce.

Nemůžu to dělat, nemám ráda, když maličká pláče, když se mě ptá, jestli mě to bolelo, jak mě tatínek uhodil. A já jí to vymlouvám, ona se tak podívá a povídá: „tak proč sis dávala ruku před obličej?“

Nesnažím se jí vysvětlovat, že tohle nebolí, že mnohem víc bolí slova, co při tom musím vyslechnout.

Není to o tom, že bych nedokázala žít jinak, jen já nemohu, když nechci, aby to odnášela maličká. Nechci, aby plakala, jako včera. Příště si to rozmyslím, ukrást si jen tak hodinu pro sebe. A ještě s Kamilou, která odešla od manžela, protože ji bil, sprostě nadával.. Ale já byla přece jenom nakupovat? Jen jsem to neohlásila předem. Ano, pak jsem telefonovala, dala jsem zprávu, kde jsem - ale to se nepočítá. Šla jsem jen tak, že mě to napadlo, že jsem chtěla to Charlie. A potřebovala jsem něco na koberec, vylila se mi pračka, musela jsem to vyprat.

Jdu si uvařit kafe. Nemá cenu se v tom šťourat. Budu se snažit, abych se smála, ale zapomenout nemohu. Ono se to zase bude opakovat, ja už to prostě znám.

I inteligenti mohou být surovci a hulváti, většinou to tak v životě bývá. Myslím, že není vhodné, abych o něčem, jako dnes píši, se třeba jen zmiňovala. Ale jak ti mám pak vysvětlit, o čem je život? Můj život? Nic se neděje, jsem zvyklá. Přežiji i dnešek.  Pamatuješ,jak jsem povídala, že můj život je proplouvání mezi kusy ledových ker? Ale na druhou stranu, to Charlie tak krásně voní, mám z něj radost.

Otec mé maličké je prima chlap, nikdy by od nás neodešel, ani by mě nenechal odejít. Raději by mě zabil. To nejsou jen slova, to je fakt. Umíš si to představit? Když tě někdo drží pod krkem, ty se nemůžeš nadechnout a jen slyšíš ledovej hlas, jak syčí neboj se, tentokrát tě ještě nezabiju, tentokrát ještě ne.. A ty se nebráníš, přeješ si, aby už byl konec a ty jsi měl od všeho pokoj. Necháš ty ruce, aby svíraly tvůj krk a stane se z tebe hadrová panenka, vláčná hmota, co čeká, kdy se z ní  doopravdy ta věc stane.

A pak, pak na všechno musíš zapomenout a žít, jako by se nic nestalo, protože není jiné východisko. Usmívat se, a v hlavě máš pořád slova, co se nedají nikdy vymazat. Jeden rok, druhý, třetí.. A dívat se na své děti a jejich milujícího otce. Proč člověku nejvíc ublíží ti, co ho prý nejvíc milují? Kde je hranice lásky? A co je láska a co již ne? Ale.. Rett tu Scarlet přeci také miloval??