Dneska večer mě rozbrečel husí brk. Takový dlouhý, krásný a nabarvený na růžovo. Už několik let ho mam zabodnutý v hrnečku s pastelkama, propiskama a tužkama. Je totiž psací. Je v něm zabudované malé pero. Dnes večer na něm po dlouhé době spočinul můj zrak. Uchopila jsem ho do ruky a mozek mi v tu chvíli zaplavil úplně stejný pocit, jako v den, kdy jsem ho viděla poprvé. Bylo to v jednom městečku v Burgundsku. Už si ani nepamatuju na jméno. Zastavila jsem se tam s mým tehdejším přítelem v jednom obchůdku se suvenýry, abychom se porozhlídli po něčem na památku na krásnou letní dovolenou zde strávenou. Hned jsem si tam všimla těhle barevných per a chtěla jsem jedno z nich mít. Představila jsem si, jak s ním budu psát milostné dopisy a srdceryvné verše. Jak romantické. S tímhle husím brkem se zamilovaná psaní musí psát úplně sama! Vzala jsem si do ruky růžový a zkoušela si s ním psát jen tak do vzduchu. Připadala jsem si jako Karel Hynek Mácha.  

Přítel se na mě láskyplně usmál: „Tohle chceš jako suvenýr z Burgundska? Není to divný?“ Nadšeně jsem mu odpověděla: „Ne, já ho chci. Budu s ním psát zamilovaný dopisy jako v dobách dávno minulých.“ Usmál se ještě víc a koupil mi ho.

Od té doby ho mám. Zatím jsem s ním ale nikdy nic nenapsala. Moje láska k onomu pánovi, bohužel, vyprchala dřív, než jsem stačila z jejího sladkého omámení vysát kapku inspirace. Přišel jiný pán. Tomu bych dopisy psala třeba celé noci. Ale on neumí milovat tak, jak to umím já. Nezaslouží si to. Proto jsem se rozbrečela. Přišlo mi to všechno najednou tak líto…Husí brk na milostné dopisy už mám, srdce překypující citem také a přesto stále není komu psát….