V poslední době je nějak pořád půl pátý. Nevím proč? Kdykoli se podívám na hodiny, na Pc, na mobil nebo mi to pípnou v radiu od naproti, vždycky je půl pátý!!! Já si řeknu super, za půl hoďky padla! … a každá myšlenka má vykřičník! Začnu počítat tržby, balit, skládat, sundávat a nandávat a najednou zjistím že je 16:35 a mám ještě 25 minut. Je to nejdelších 25 minut co kdy je, v těch dnech, určených k obživě. Nepomůže člověku nic a to má Apple aplikaci snad na všechno. Během těch 25 minut se může stát cokoli! Nová evoluce, zničit vesmír, přestřihnout modrej nebo červenej drát, naučit se nazpaměť všechny dinosaury, přečíst 10 kapitol Bukowskiho nebo jednu Božské komedie a stejně ji zapomenout … jde dělat vše, jen né pracovat, jen né žít, jen né pravidelně dýchat. V poslední době je nějak pořád půl pátý! Kolikrát si říkám, kdyby tak jednou, aspoň jednou, bylo tři čtvrtě na pět nebo 16:45.

Ještě, že máme sociální sítě, člověk může něco lajknout, napíše status o 25-ti minutách v práci nebo si pustí z youtube píseň už tisíckrát ohranou. kterou má v PC uloženou jak v klasické verzi, tak remix a dokonce i cover, ale nedá mu to, youtube to je prostě něco jiného, jako když dávají v TV Ramba 3. Teď mi dochází, že jsem použil strašně čísel v jednom jediným /zase čísla/ odstavci … a někdy jsem použil slova k vyjádření čísel a jindy číslice ponechal číslům. Zajímavé, ale žádnej důvod to nemá.

Slovolam tři sta třicet tři stříbrných stříkaček taky člověk píše slovy, přitom je to oprus jako svině, za to 666 satanovo číslo slovy vlastně ani nejde vyjádřit, ztratí kouzlo, stejně jako 24 hodin. Na složenkách se to kombinuje normálně, částka psaná číslem a pak slovy. Tyto odstavce jsou taky trochu složenka. Psané dlouho, s jistým nasazením, ale nakonec úplně k ničemu. Složenku zaplatíš za 10 vteřin z netu, stejně jako můžeš napsat za 10 vteřin, že Tě prostě sere 25 minut před sirénou . No co … hlavně, že máme v práci pořádný píchačky!

***

Poslední dobou jsem si zvykl číst u televize. Nevím proč? Možná v televizi prostě nic není, ale potřebuju tu její blízkost. Je to jeden z rituálů novodobích šamanů s brejlema ve vlasech a svetrem na knoflíčky.

Teď čtu knihu o Artu Andyho Warhola. Úžasná kniha, i když ne obsahem. Spíše malbou, fotografií a sítotiskem. Spíš, je možná úžasnej Andy. Málokdo umí nakreslit konzervu od polévky tak, aby uchvátila celý svět. Nevím. Mě uchvátila jen jednou konzerva Leča v Lidlu. Ale to bylo 17:30 a já se na něj těšil už od půl pátý, co jsem balil věci v práci a poslouchal Creep od Radiohead z youtube.

Číst u televize je fakt nebezpečný a chce to kus umění, protože když svítí jen televize nedá se číst, ale když rozsvítím lustr v obýváku, nedá se koukat na TV ( aspoń mě ne teda ). Naštěstí jsem za pomoci prodlužovaček a křesel natáhl lampičku s bodovkou/letkou nad stránky a ten válec světla vůbec nevadí. Takže jsem prohlédl Andyho od Batmana až po portrét princezny Diany.

Poslední dobou,pořád čtu u televize. Asi proto, že tam nic nedávají. Sportuju, večeřím, přátelím se, flirtuju, myju sebe i nádobí, ale pak prostě čtu u televize. Asi proto, že tam nic nedávají a Já potřebuju tu její blízkost. Kolikrát mi napadlo, co asi dávají od půl pátý?! Jasně můžu si přečíst program, ale to není ono. Nejlepší je zapnout TV a čekat co bude … a většinou není nic, jen otočená stránka a vrahem zahradník, chudák Béda …

***

o víkendu jsem byl na procházce se svou kamarádkou. Dříve jsme spolu chodili a co si pamatuju, spíš jsme seděli nebo leželi. Od té doby co spolu nechodíme pořád někam chodíme. Jsou to takový ty kroky do nikam, kolem řek, po prázdných chodnících a mezi opuštěnými stromy. Vyprávíš si co bylo v TV nebo co čteš. Mluvíš o muzice na youtube nebo jak bylo v práci před půl pátou. Jsou to vycházky nenaplněné lásky a nemožnosti se od sebe odpoutat. Vášeň je pryč a zbyla jen ta cesta a kroky.

Nikdy v životě jsem nekopnul do tolika kamínků a šišek, jako na této procházce. Dokonce si ani nepamatuju jaký měla účes. Většinu času jsme jen koukali dolů a Já kopal do kamínků. Zase, jako vždy, ale tentokrát hodně rychle, jsme sklouzli k našemu vztahu, co sice skončil, ale my pořád chodíme okolo a já kopu do kamínků. Zjistil jsem, že jsem hajzl … nebo ona to aspoň říkala! Zajímavé. Člověk se jde projít a zjistí, že je hajzl. Ale na druhou stranu, jak to jinak zjistit. Tak jsme udělali standartně velké kolečko, já jí doprovodil k baráku. Řekla ahoj – já ahojky ( jsem romantik ) Jako, není to příběh lásky a nenávisti, ani není nijak moc co psát. Je to prostě život bez hrdinů. Je to život kdy se prostě jenom a pořád vrací půl pátá.

Šel jsem domů, ohřál si Lečo z konzervy, co nebyla uměním ani delikatesou. Vlastně měla spíše feeling Michala Davida než Andyho Warhola, dokonale udělaný produkt, kterej člověk rychle natláská a většinou mu je z něj pak špatně. Hold žít Nonstop se prostě nedá.

Sedl jsem si k televizi,
otevřel knihu René Magritte
přikousnul si zelené jablko
a nechal se uspávat obrázky
jak v knize – tak v televizi.

***

druhý den jsem mrknul v práci na hodiny a bylo čtvrt na tři.

Do konce sice skoro 3 hodiny, ale dalo mi to malou naději,

že půl pátý bude třeba až zítra...