,,Nemůžu se
udělat. Nejde mi to. Měla jsem už dvacet tři chlapů a pořád nic. Nic. Ve vás
asi nakonec chyba nebude.“
,,A co ta
velikost? Záleží nezáleží?“
,,Seš hluchej? Jsem
ti přece říkala, že mi to žádnej neudělal a velikosti byly r ů z n ý.“
,,Jo. Hm.“
,,Co ty?“
,,Co jako já?“
,,Nechceš to zkusit?“
,,Co? Co mám zkusit?“
,,No přece udělat mi to. No, co koukáš? Tak budeš
číslo dvacet čtyři. Vadí ti to snad?“
,,No, nevím.“
,,Co nevíš?“
,,Nevím, jestli
mi to vadí... Chci říct, že to je docela výzva. Jestli to dvacet tři chlapů
přede mnou nedokázalo...“
,,A jak víš, že
se o to vůbec pokoušeli?“
,, Hm. To máš
pravdu.“
,,Takže co? Pudeš do toho?“
,,Asi jo. Teda
jako jo. Jak to máš nejradši?“
,, No, na to
přece musíš přijít ty, brouku!“
Začla se svlíkat a přitom koukala, co budu
dělat já. Stáli jsme tak kilometr od sebe. Taky jsem se začal svlíkat. Snažil jsem
se držet stejný svlíkací tempo, jaký měla ona. Nechtěl jsem bejt nahatej jako
první. Kalhoty ležely na podlaze. Pořád na sobě měla tričko, ale rozhodla se
pro kalhotky. Připadal jse si jako doktor, kterej se má pokusit o nemožný. Tohle
už není hra, napadlo mě. Tady už jde docela o hodně. Nebo nejde? Určitě v tom bude hodně mechaniky. Víc než
vášně. Né, že by se mi nelíbila, to ne. Ale ta cesta k tomuhle momentu
nebyla vystlaná vyčkáváním, návštěvou kina, květinou, večeří při svíčkách,
květinou. A jestli v tom bude hodně mechaniky, kolečko se může polámat.
Koukal jsem se jí do klína plného hnědých chloupků. Pak jsem se jí podíval do očí. Nic v nich
nebylo. Jako by si od tohodle vůbec nic neslibovala. A to mi dodalo naději. Jako
outsider jsem toho vždycky dokázal nejvíc. Natáhnul jsem ruku a chytnul její ruku.
V očích se jí mihnul život. Přítáhnul jsem jí k sobě a dal jí
velikánskou pusu na krk. Vzdychla. A pak už to šlo všechno samo.
|