Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Bar U mrtvé coury z kolekce Krvavé úsměvy
Autor: Habana von Punkstein (Občasný) - publikováno 4.3.2013 (12:54:08)

Říká se, že kam se nedostane čert, nasadí ženskou.

Když se tak zamyslím, Karolína byla přímo ďábel sám a kvůli jejímu tělu by se vzdal zlata i sám papež.

 Ale abych nepředbíhal událostem.

Jmenuji se Štefan Moracovský a jsem spisovatel. Myslím tím jako vážně spisovatel. Ne žádnej ztroskotanec vyflusnutej z kurzů tvůrčího psaní.

Vydal sem několik dobrých kousků, úspěch slavily především v zahraničí. Češi jsou jako literární opice a pokud se nejmenujete Žamboch nebo Kulhánek nemáte tu budoucnost. Jenže poslední dobou sem zabíjel čas jen zíráním na poblikávající kurzor a místo toho, aby se ta proklatá blikající věc pohybovala dopředu, couvala a cestou žrala všechny písmena, co sem byl schopnej vydolovat.

 Můj umělecký blok došel až do takový fáze, že jsem si chtěl skočit šipku pod jedoucí vlak. Nic jinýho než vymejšlet fiktivní postavy sem neuměl a představa že do doby, než mi dojdou prachy nic nenapíšu, byla až hrůzostrašná.

 

 Byl únorovej večer, seděl sem u počítače a  projížděl nejnovější zprávy, co se událo a o čem by se dalo psát. Jenže internet byl napěchovanej kecama o Zemanovi a jeho dceři. Možná kdybych jeho ratolest nějak zamordoval, kdyby jí třeba ukousla hlavu oživlá mrtvola…

Klišé.

Všechno bylo až k posrání klišé. Psal sem rád sci-fi, horory, nějaké ty lehčí krváky, ale všechno co mě napadlo, bylo jednoduše k hovnu.

Stavěl sem se na hlavu z toho, jak někdo mohl napsat román o sladkém upírovi, vlkodlakovi a malém čaroději co hájí dobro. Kdyby přišel nějaký spisovatel s verzí hnusnýho, krvelačnýho vysávalka a nebo s chlupatým a uslitaným vlkodlkem, fanynky známé slátaniny mu urvou hlavu.

Bezmyšlenkovitě jsem překlikával, spíš už jen pro uklidnění než pro čerpání informací, najednou mě do očí uhodil rudě zářivý nápis ‘‘Máš rád bolest?“

Obočí se mi scuklo téměř dohromady, jak sem se zamračil. Nejspíš to byla nějaká přiblblá stránka pro mladistvý, ale přesto sem sjel pod nápis. Byla tam animace dívky, která se rozpustile otáčela okolo tyče a rukou vybízela návštěvníka stránky, aby za ní šel. Na striptérku byla oblečená celkem netradičně a obličej nezakrývala šminkami.

Animace se stále opakovala dokola. Rusovláska se otočila okolo tyče a se svůdným úsměvem udělala pokaždé to stejné gesto.

Začal sem poklepávat prsty na myši, jako pokaždé když mě něco zajímalo.  V pravém rohu stránky byla adresa baru.

Název chyběl.

Prostě jen adresa.

Opsal sem ji na kousek papíru, popadl bundu a vyšel ze dveří.

 

Taky se říká, že co můžeš udělat hned, neodkládej na jindy.

Potřeboval jsem nakopnout múzu a ten bar mě zaujal. Raději sem tomu nedával moc šancí. Prostě pajzl, kde se scházejí děcka, co si myslí, že jsou tajemný, nebezpečný a žerou hororový filmy a skarifikace.

Když sem stál před dotyčným barem trochu sem se zašklebil. Neonový nápis sotva mrkal. Bar chtěl reklamou snad jen upoutat a zvýšit návštěvnost.

Bar se jmenoval ‘‘Mrtvá coura“, aspoň originální název. V románu by uspěl, ale aby taky bylo o čem psát.

Skoro sem zaprosil nahlas, prohrábl si hnědé vlasy a nechal je plesknout o koženou bundu.

 

A psát teda bylo o čem.

 

 Když sem vstoupil, byl sem připravenej na všechno, ale ne na bandu chlapů, čtyřicátníků, tedy v mém věku, jak budou posedávat u stolů, pít pivo a hrát poker. Vyvýšené pódiu bylo prázdné, ani stopy po rusovlasé dívce, hlavní atrakcí sem byl já.

Nasucho sem polkl. Nelíbily se mi ty zvídavý pohledy, možná ještě nepříjemnější mi byly pohledy ženskejch, se kterýma život prostě do písmena vyjebal.  Některé se krčily v koutě a lízaly si čerstvě utržené rány.Jiné měly obličeje téměř zahojené a poslušně seděly na zemi u nohou chlapů, jako psi. Ovládal jsem ksicht, abych neprojevil zhnusení a otočil se k baru, kde sem se posadil na jednu ze stoliček a poručil obtoustlýmu výčepnímu pivo. Ten vypadal, že mi půllitrem rozbije hlavu, ale nakonec se přede mne postavila jedena zrzavá kráska s pěnou.

 Z toho baru mi bylo na blití, jenže já musel něco napsat, a pokud bych vstřebal určitou atmosféru, mohlo by to hodit další knížku.

Když sem se napil a trochu se zklidnil, uvědomil sem si zvuk tiché hudby, která se linula ze zaprášených repráků. Přišlo mi to něco mezi country, tvrdším metalem a Mansonem, jenom že se hudba líně vlekla a dodávala prostředí potřebnou ponurost a napětí.

 Sáhl sem do vnitřní kapsy a vytáhl zápisník s perem. Rychle sem našel volnou stranu a zapisoval pocity z místa, kde sem se, bohužel, nacházel.

Na notes mi hrábla obrovská, špinavá tlapa.

Zatrnulo ve mně. Sledovala sem části ruky stále výš až na rameno přes neviditelný krk, až do obličeje tlustého průseru.

,,Si fízl?!“ zamručel, pro mě až mučivě nahlas, výčepák.

Živě sem si dokázal představit scénu za mnou. Jak si chlapi nasraně položily karty a věnovali mi znechucený pohledy a ženský se škodolibě ušklíbly, že dnes nebudou zmlácený ony.

,,Si hluchej, zmrde?“ skroutil prsty tak, že první stránku bloku úplně zdemoloval.

,,S-sem spisovatel,“ hlesnul sem. Žádnej hrdina, domyslel si.

Odsouvání židlí bylo kurevsky stresující. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Chtěl sem prostě vypadnout. Vysrat se na nějaký prostředí. Přál jsem si sedět doma v trenýrkách na křesle a zírat do počítače, bezduše čekat na múzu co by mě nakopla přímo do koulí.

,,Myslím, že mrtvá coura je celá vlhká, když do ní zajel spisovatel,“ holčičí hlásek byl na tuhle dvojitou češtinu až moc nevinnej, přesto mi svitla naděje, že nebudu svůj ksicht muset rovnat do současné podoby.

Barman stáhl svou nechutnou pazouru z notesu, nebo aspoň z toho co zbylo a věnoval se natáčení piva. Šoupání židlí zaznělo znovu, naštěstí ke stolům.

Pro mé štěstí.

Lehký dotek na zádech posílil můj strach.

,,Myslím, že vlhká není jenom coura,“ šeptla mi do ucha a vyskočila na stoličku vedle mě. Nutkání otočit se k ní sem prostě nepřemáhal.

Rusovláska z videa.

Byla ještě krásnější, než sem si na webovce mohl všimnout. Rusé vlasy měla stáhnuté do dvou uličnických culíků. Obličej drobnej a lehce pihatej, přesto vytvarovaný k dokonalosti, jako její tělo.

 Musel jsem se krotit, abych nápadně nevočumoval její úbor, který se skládal z pekelně úzkých džínsů, které byly na některých místech rozervané. Bílé tílko měla ustřižené těsně pod ňadry a jako by náhodou si nevzala podprsenku.

Znervózněl sem. Rusovláska si byla sakra vědoma své provokace a ještě ji posilovala svou dlaní na mým stehně.

Olízl jsem si rty, netušil sem, co jí mám odpovědět, kam se mám koukat. Byl bych vděčný za každý manuál ‚‘‘Co dělat, když vám jsou nepohodlné kalhoty a hrozí smrt?“

,,Líbíš se mi,“ posunula dlaň víš ,,chtěl by si mě šukat?“ podepřela si se zájmem hlavu.

Zapomněl jsem na funkci dýchání a jen se šokovaně díval na ty rozverný rty, který tu větu vypustily. Výčepák se tvářil jako by nic neslyšel, ostatně stejně jako zbytek hostů, přestože nešeptala.

,,Ehm, no … co?“ vykoktal sem ze sebe.

Začal sem proklínat internet, začal sem proklínat sám sebe.

Co když to byla něčí děvka. Každou chvíli sem se smiřoval s faktem, že sem vrazí pasák a mě najdou za týden v černým pytli s prostřelenou lebkou.

To byla snad ironie. Atmosféru jsem čerpal opravdu mistrovsky.

,,Jestli by si mě chtěl š-u-k-a-t,“ vyhláskovala a zvonivě se zasmála. Ruka jí zajela až do mého rozkroku. Zavřel sem oči a pokoušel zahnat vzrušení.

,,Chtěl bys mě,“ to už nebyla otázka.

 Dveře do baru se rozrazily a já se vytrhnutej ze svých nekalých myšlenek a podíval se na příchozího. Byl to muž stejné věkové kategorie, vysoký, hubený s dlouhými šedými vlasy až po zadek. Okolo pasu držel na jeho poměry atraktivní slečnu, ve společenských šatech. Sám byl navlečenej v nechutně ušmudlaném triku.

Dívka nevypadala, že by tu byla dobrovolně.

Rusovláska sledovala můj pohled a na tváři vykouzlila potěšený úsměv.

,,Bude překvapení večera, pisálku. Pak mi o tom napíšeš,“ zkousla si ret a prstem přistála na mé tváři. V jejích nevinně modrých očích výhružně problesklo.  A já měl sakra špatnej pocit.

 

,,Karolíno, zlato, vedu ti kamarádku,“ zachechtal se dlouhovlasej chlápek.

Pak zpozoroval mě.

Karolína mezitím seskočila ze stoličky a rozběhla se ke zmatené dívce. Šedovlesej se vydal však opačným směrem, ke mně.

,,Co ty si za zmrda?!“ zařval, odněkud vytáhnul zbraň a namířil ji bez okolků proti mému obličeji.

Pokusil sem se nějak vyhnout, ale chytl mě zezadu za vlasy a já cítil hlaveň na čele.

Představa igelitového pytle narvaného mým tělem se vykreslovala v barvách

Začalo mi být zle, hodně.

,,Ivane, to je spisovatel a je můj!“ zdůraznila Karolína.

Přišlo mi, že mluví z velký dálky, ale v duchu sem s ní souhlasil, budu raději její, než toho psychopata.

Kdybych mohl soudit o pár minut později, nevím, koho bych si radostí vybral.

,,No, zmrde, máš asi kurevský štěstí.“ odhalil zkažené zuby, ale zbraň zmizela stejně rychle, jako se objevila.

,,Tak na místa vy honibrci! Bude mejdan!“ rozpřáhl ruce a idiotsky se zachechtal.

Zůstal jsem jako opařený.

 Za pár minut, moje mysl fakčila naprosto špičkově a já přemýšlel, jaký možnosti na útěk mám, aniž by si ze mě někdo neudělal sekanou. Pořád sem nemohl pochopit, jak sem se do takového průseru mohl dostat.

Jako první mě napadla ujetá sekta, všichni se tu dobře znali, byl sem tu nejspíš jedinej, kdo nebyl zasvěcenej v tom jejich spolku.

Já a ta holka v šatech.

Zarazil sem se.

Při přemejšlení mi unikl pohyb v baru.

Nikdo už nehrál karty, všichni se natočili směrem k pódiu, na kterým teď stála židle. Světla se ztlumila a kužel dopadal pouze na jeviště.

,,Tak pojď, nebo ti to unikne!“ drobné ruce mě stáhly ze stoličky a vedly mě k jednomu kulatému stolu.

,,Já musím jít,“ pokusil jsem se slabě protestovat.

Tlak v kalhotách už dávno polevil, přál sem si zdrhnout. Bál sem se toho co příde. 

,,Nato je pozdě, raději čum, nebo můžu říct Ivanovi, že budeš další zájemce. A to by byla věčná škoda, pisálku,“ usmála se mile a já viděl ty nemilosrdné plameny, které jí obklopovaly.

Hlasitost hudby se stupňovala a moje obavy taky.

,,Dámy a pánové, zatajte dech. Dnes budete svědky něčeho, co ste ještě neviděli, ani jste o tom neslyšeli. A bude se vám to líbit.“ Hlas patřil bezesporu Ivanovi. Intonoval tak, že mi z toho naskočila husina. Napjatě sem čekal spolu s ostatními, jenže já sem byl jedinej, kdo se mohl posrat z nastávající situace.

Já a holka v šatech, která se zjevila na pódiu. Za ní stál Ivan a držel ji za ramena.

,,Vomrdej ji!“ zařval někdo zprava a postavil se.

 Než sem si ho pořádně prohlídl, padl výstřel a vnitřek jeho hlavy se rozprskl o zadní stěnu baru. Šokovaně sem čuměl na místo, kde stál.  Karolína vedle mě se pobaveně zachichotala, nebyla sama. Zmrzačená ženská, která mu předtím seděla u nohou, se teď plazila po jeho těle a strkala prst do krvavé díry na čele.

Definitivně se mi zvedl žaludek a jeho obsah se dral nahoru. Zakryl jsem si pusu dlaní a přemáhal se vrátit obsah žaludku zpět.

Rozhodně mě nepřitahovala myšlenka skončit stejně jako vyrušitel.

,,Dávej pozor!“ uhodila mě do ramene Karolína a já měl chuť té děvce vrazit pěstí. Bezmocně sem však nasměroval pohled před sebe a sledoval k smrti vystrašenou holku, třásla se a nestačila polykat slzy.

,,V téhle společnosti, se budeme chovat slušně! Rozumíte?!“ zavrčel vztekle Ivan a posadil dívku na židli.

,,Máme tu krásnou mladou couru, tak se budete chovat!“ pohladil ji po vlasech.

,,P-prosím…nechte mě, p-prosim…“blekotala.

Přivřel sem oči. Nechtěl sem se dívat. Karolína do mě znova štouchla a pohoršeně mlaskla. Znovu sem se podíval na pódiu. Stahovalo se mi hrdlo.

Chuť zvratků mi moc nepomáhala, přesto sem se neodvrátil.

Nevím, zda ze strachu, nebo že sem byl stejnej zmrd jako oni.

 

 ,,Protože má dneska Karolínka, moje milovaná sestřička narozeniny, rozhodl sem se, jí dát tuhle couru, jako dárek. Všechno nejlepší, kočko!“ namířil prstem k nám a zářivě se usmál. Karolína se zmohla na ohromený povzdech a vyskočila z místa.

 Pohled na její zadek sem si nenechal ujít, když opomenu prořízlé díry i přímo na hýždích, měla prostě božskou postavu.

Jako satanovo děvka.

,,Děkuji Ivane,“ objala ho a políbila. Polibek trval déle, než je u sourozenců zvykem, ale právě v tuhle chvíli bych se nedivil ani tomu, kdyby z rohu vylezl Rob Zombie a řekl „klapka“. Tuhle variantu bych uvítal raději.

Mezitím se Ivan vzdálil někam mimo pódiu. Karolína si však věděla rady i bez něj.

Obkročmo si sedla na dívku a hladila ji po vlasech, na krk a přes prsa.

Vedle mě to zašustilo, jak se každej pokoušel natočit tak, aby co nejlépe viděl.

Slyšel sem, jak dívka Karolínu prosí, ta se jí jen smála a lehce ji fackovala. Když se Ivan vrátil, Karolína vstala a nadšeně si poskočila. Její bratr držel něco za zády.

,,Co kdybys naší oslavenkyni popřála, couro?“ navrhnul energicky Ivan.

Dívka se rozbrečela víc.

,,Jen napřáhni ruku a popřej mé sestře, nebo budu muset být zlej. Chceš, abych byl zlej? Nechceš viď. Tak napřáhni tu ruku,“ políbil ji na tvář.

Poslechla ho a natáhla pravou ruku ke Karolíně. Ta ji pevně stiskla. Ivan odkryl tajemství toho, co skrýval.

Mezi ostré čepele zahradnických nůžek chytl hubenou paži. Než si to mohla nebožačka uvědomit za bujarého smíchu Ivan stiskl.

Příšernej řev se spojil s aplausem, uličnickým smíchem a mým dávením. Měl jsem dojem, že mi každou chvíli prostě jebne. Setrval sem v předklonu pár minut, spolu s nastoleným tichem sem se narovnal.

 Dívka měla zacpanou pusu… málem jsem se znova poblil. Křečovitě sem sevřel hranu stolu. Ivan odstřihl kus její ruky v zápěstí a překryl jí ústa vlastní dlaní, kterou připevnil izolepou.

Přál jsem si, ať to skončí. Začínaly mi slzet oči a byl sem zralej si jít osobně vystřelit mozek z hlavy.  Stačilo by tu někoho poprosit.

Proud krve z amputované končetiny neměl konce. Karolína si v něm máčela ruce a tiskala si je na tělo. Ivan šermoval kusem odděleného těla nad hlavou a bláznivě se smál.

Publikum opět šílelo.

Pak se mi něco otřelo o nohy.

Sklopil sem oči.

V mých zvratkách seděla hnusná, zmrzačená ženská, která se předtím plazila po svém mrtvém chlapovi. A mě v tu chvíli došlo, že teď patří mně.

Múza se mi válela v blitkách, tak přeci jen přišla.

***

Dočetl jsem stránku a podíval se rusovlasou ďáblici. Právě si pilovala drápky.

,,Jaké to má ohlasy?“ optala se, aniž by zvedla hlavu.

,,Perfektní. Jen se jim nelíbí zařazení ‘‘Ze života“,“ konstatoval sem.

Karolína se zamračila.

,,A jedem zmrd tu mele něco vo tom, že je to: ‘‘nerealistický a těžko uvěřitelný“,“ odcitoval sem slova krypla s divným nickem.

,,Tak si toho hulibrka najdeme, Ivane. Jako posledně.“ zanotovala rozkošně a já spokojeně zavřel hnědou stránku totem.cz.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Draconian (Občasný) - 4.3.2013 > Vítej Iwuše:-)
Doporučil 
<reagovat 
Habana von Punkstein (Občasný) - 4.3.2013 > A díky :D :) :D
<reagovat 
Myslibor (Občasný) - 12.3.2013 > House of 1000 corpses jako předloha. Mám pravdu? Nenávidím zkažený potraty jako je R.Zombie. Leč příběh je na výbornou, pokud čtenář na to má žalůdek.
<reagovat 
Habana von Punkstein (Občasný) - 16.3.2013 > Ano, předloha taková byla.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter