Nepamatuji si, jestli už ke konci Husákovy mizérie, nebo až s počátkem nových, světlých zítřků, stával na pražském Karlově mostě malíř-diletant, kterému zřejmě kdysi kdosi neprozřetelně vsugeroval, že umí malovat. Kousek od malostranských mosteckých věží, z nichž ta nižší pozůstala ještě po předchozím románském mostě královny Judity, rozložil malíř každý den své neumělé portréty Prahy a sebe sama. V pozdější fázi svého tvůrčího období si na autoportrétech maloval rohy, neboť mu nepochybně někteří neopomněli sdělit, že vypadá jako malostranský čert. Nevím, zda kdy něco prodal, asi jo, neboť ceny byly mírné, mně jej ale bývalo především líto. Neboť takto často dopadají lidé bez talentu, kteří ve své odzbrojující důvěřivosti v existenci svého talentu uvěří. Možná i s přispěním vlastních rodičů či neodpovědně shovívavého okolí. Malíř jednobarevných autoportrétů před časem zemřel, ale já jej tam vidím pokaždé, když tudy procházím. A vždycky mi to připomene, jak bláhové by bylo podléhat vidinám a jak málo stačí, aby člověk přestal být neodvolatelně nad věcí.
Týden co týden vlečeš ducha kde z Malé Strany ústí most a ježto nejsi Alfons Mucha vyslechneš kdejakou pitomost
ty neumělé akvarely vzali tví čerti do pekla a ta trocha, co nezastřeli po řece dávno odtekla
|