A stalo se ticho ve kterém se probouzí ta nedávná vědomí, že již poznáváme pták sněhu, který objímá nahé jabloně i obyčejná slova, jimiž se snažíme mlčet dívám se do dlaní a vidím sebe ta dvě malá zrcadla, v nichž česala ses
vím jen, že ke středu chodníků jdem zapomenout nepadnout do kruhu jež je kolem a vysypat z očí tu hořkost, s níž dozrává obilí a kterou chutná Sapfó jazykům moře aby i ryby věděly co je žena
přinesu ti večer, co jsem viděl pohyb vteřinových ručiček drahých hodinek, jímž se tě dotknu světlo z výkladu, u nějž se zastavuješ a myslíš na hezké chlapy křivku figuríny, která je dokonalá a mrtvá a přesto na ni žárlíš, jako bych s ní spal a polibek, který si dávají slepí, protože je v něm všechno
řeknu ti kolik vloček musí propadnout otáčecími hodinami aby uplynula vteřina, která tvoří počátek i konec a je možné, že i když se budu opakovat protože jsme milenci v každém trvání vesmíru dosáhnem něčeho víc než jen těl která sice tvoří mnohá tajemství
ale za ticho bych je nevyměnil
|