Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
obyčejný život
Autor: slavek (Občasný) - publikováno 22.8.2000 (20:14:07), v časopise 23.8.2000

On ten pan Novák byl vlastně naprosto nezajímavý člověk. Prožil si svůj nudný život, neměl děti, vnoučata, měl pár přátel, občas měl nějaké ty dluhy, občas někdo něco dlužil jemu no prostě naprosto nezajímavý člověk, na kterého si za sto let nikdo ani nevzpomene.. Co za sto! Už za dvacet.

Narodil se roku 1901. Takový studený a ošklivý den to byl. Naprosto nic mimořádného. Stejně jako milióny dalších novorozeňat otevřel kukadla a rozeřval se na svět. To ještě, ale zdaleka nebyl pan Novák jak ho známe. Kdepak! Byl to někdo naprosto jiný. Malý kluk který zatím ještě neviděl o světě.
Ani přivítání na světě neměl nic moc. Maminka ho přivítala tím, že na něj nechápavě zírala a nedovedla pochopit, jak může být novorozeně tak ošklivé. A přesto už v tu dobu ho milovala z celého srdce. Jen to ještě nevěděla. Je zajímavé, že věci které člověka ovládají nejsilněji si člověk neuvědomuje nebo nepřipoští.
I když vyrůstal tak jeho život nebyl nijak zvláštní. Párkrát jako malej kluk dělal neplechu, to se ví. Jednou sousedovi hodil kámen do okna, to byl ale potom doma bit, tak už to příště raději nezkoušel.(To víte, výprask je pádný argument proti).
Strašně rád se vozil na kočárech vzadu. Bylo tam takové vyvýšené místo kam si vždycky vlezl. Kamarádi pak na něj volali: za vozem, za vozem,.. a tak podobně. A ani si nevšiml jak tento dětský věk rychle utekl. Zažil si i první dětskou bolest (když umřel dědeček, kterého měl moc rád) a pár prvních dětských radostí (když dostal jízdní kolo, po kterém tak strašně toužil) a ani netušil, že skutečné radosti i starosti ho právě čekají. Po střední škole nastoupil u elektrických drah v Praze a začal jezdit v tramvaji. To se psal rok 1923. Dvounápravová tramvaj poslouchala na slovo a v tu chvíli si pan Novák poprvé připadal skutečně moc fajn. Věděl, že právě dělá něco, co ho strašně baví a co pravděpodobně bude dělat až do smrti. Neměl potuchy jak blízko je pravdě.
Opravdu se pro tu práci kterou dělal nadchl. Nikdy si nepořídil rodinu. Jen jezdil a jezdil. To trvalo až do padesátých let.
Stalo se to náhle. Jeden ze spolupracovníků pana Nováka (se kterým chodili po práci na jedno..) povídal mezi druhou a třetí sklenicí:
"Viděl jsi už ten nový vůz?"
"Cože? Jaký vůz?"
"No označený je T1 a podle mého vypadá báječně. Představ si, že se ovládá jízda a brzda nohama, jako u automobilu!"
"Cože? To jsou mi věci. Co si ti lidé nevymyslí."
Od začátku pojal k tomu vozu nedůvěru.
A najednou o týden později stál mu tváří v tvář. Podle mnoha měřítek to byl vůz perfektní. Dveře ovládané na elektřinu, vytápěný vůz s velkým výkonem, ale přesto pan Novák cítil, že se setkává se svým nepřítelem.
Nepřátelství se táhlo dlouhá léta. V podstatě až do důchodu pana Nováka, do kterého šel v roce 1962.
Poté pan Novák bydlel sám a bylo mu smutno.
Až do března roku 1981, kdy se rozhodl zaject za svým bratrancem - jediným žijícím příbuzným kterého měl. Pomalu se dobelhal na tramvajovou zastávku. Okolo jezdily vozy typu T3 - s těmi se pan Novák nikdy coby pilot nesvezl - a vozy T1 - válku s nimi považoval dávno za uzavřenou záležitost. Pochopil s věkem, že pokrok se prostě zastavit nedá.
Zrovna když se tyto myšlenky honily panu Novákovi hlavou (spolu s naléhavou potřebou zajít na záchod - to víte, prostata je nepříjemná věc), přijížděl ke stanici tramvajový vůz.
té jednička..
Pan Novák se usmál. Byly doby, kdy by do tohoto vozu ani nenastoupil, ale přeci jen, proč se chovat tak dětinsky (a zejména, když se člověku chce tolik čůrat). Nastoupil do vozu a posadil se hned vedle dveří na místo, které mu nějaká malá holka uvolnila. Poděkoval a vůz se rozjel. Projížděl po dlouhé rovné ulici. Pan Novák si uvědomil, že kousíček dál je konečná stanice. Kolikrát do toho oblouku zajížděl...
"No tak tady bys hochu mohl ject trochu pomaleji" říkal si pan Novák. Přeci jen měl určité návyky a věděl, že přes výhybku i když člověk pokračuje rovně by se mělo jet tak maximálně okolo dvaceti kilometrů v hodině.

Náhle se stalo něco co nikdo nečekal.
Vše se událo strašně rychle, ale pro pana Nováka jako by se čas zastavil. Vůz se prudce naklonil a padl na bok. Ta výhybka! Byla nastavena na odbočení!
U mozku pana Nováka jako by někdo stiskl tlačítko "turbo". Vnímal čas ne na vteřiny, ale na desetiny vteřin. Poslední co cítil byla těla cestujících jež na něj padala, než si zlámal vaz. Najednou mu to došlo. S tou té jedničkou vedl skutečně válku. A prohrál.



Poznámky k tomuto příspěvku
Vea (Občasný) - 23.8.2000 >
Body: 3
<reagovat 
bangabasawa (Občasný) - 23.8.2000 > Pohádka, satira, smutný příběh...? Nevím co si vybrat. Asi bych doporučil skupině Tři sestry aby zařadily tuto povídku do bukletu před slova písničky D. Taxis Tramway.
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter