do stříbrného plátna kdosi zabalil se a zanechal jen otisk tváře
po kadidle voníš na náměstí s nadpřirozeně velkým ciferníkem se scházíme ke kotníkům pozlacených model padáme jak líné světlo pozdního odpoledne
je neděle a i kdyby v nás přestal jít proud a srdce ten mechanický skrček přestalo bít věčné světlo nás přece ochrání
cigaretku zapálíš si o něj do rtů vložíš tu s chutí myrty tu kterou nekoupíš jinde než u kulhavého žida na rohu ulice
a dál už to známe oba odlesk kolejí a na dlažební kostce trochu deště z večera zavoní pyl smíchaný s prachem strachem spocený záda tupě zabolí svět se otřese tím nenadálým chladem zvony zatroubí tak silně že je i ryby slyší půlnoční sumci s mléčnými oky ale co je nám po nich? Co je nám po všem!?
vítr spustí lijavec z květů na obřím ciferníku může(!) být za pět dvanáct a nebo právě celá máme tedy na výběr
tak už něco pověz nebo se promlčíme do ulic staré Prahy klesneš na kolena před zlatou bohyní a řekneš jsem nevěřící na dalších tisíc let.
|