Byl nádherný den plný slunce, které zářilo a rozdávalo svou energii všem, co o ni stáli. Na obloze se líně potulovalo pár bělavých mraků a vytvářely kresby na azurovém plátně. Procházela jsem se po pláži a sledovala své stopy za sebou v mokrém písku až do chvíle, kdy je přílivová vlna blankytně modré mořské vody smyla. Pozorovala jsem ty vlny, jak si spolu hrají a rozverně se proměňují v bílou pěnu a zase zpět na čirou vodu. Říkala jsem si, že pro tohle stojí za to žít. Člověka to tak neskutečně naplní hřejivým pocitem. Když se dívám na takové přírodní zázraky, ihned vím, že je tu něco víc, než vidíme. Tolika krásného života všude kolem nás, co málokdo vidí.

Dalšího dne jsem se vrátila opět na pláž a chtělo se mi plakat. Srdce se mi sevřelo úzkostí a tělo mi prolínala obrovská svíravá bolest, když jsem se rozhlídla kolem sebe. Pod skalkou na kraji pláže ležely dvě plechovky od Coca-Coly, ve vzduchu létaly igelitové sáčky, všude po té krásné písčité pláži byly rozházené nedopalky cigaret a na hladině plavala plastová lahev. O kus zeleného skla od piva, které bylo zabořené v mokrém písku, jsem si rozřízla chodidlo a dostala ošklivou infekci.

Jednou jsem se jako obvykle procházela po svém oblíbeném lese. Nesla jsem košík, který už byl poloplný těch nejkrásnějších hub a užívala jsem si tu energii všech mohutných stromů hrdě vzpřímených k nebi. Vše bylo porostlé jemnou zelinkavou lesní trávou a hebkým mechem. Zastavila jsem se u rozrostlého borůvčí, posadila se a záda si opřela o více než stoletou borovici za mnou. Prohlížela jsem si malé borůvčí lístky, jak po nich stéká jedna kapka rosy a hledá tak svou cestičku dolů. Dopadla na velkou fialovou borůvku a z té seskočila do trávy. Celou tuhle nádheru doprovázely sluneční paprsky, které tančily mezi stromy a tvořily světelné sloupce. A ta vůně lesa ... ta se nedá zapomenout.

Z toho rozjímání mě vyrušil zvláštní silný zvuk, co se blížil. Vstala jsem a vydala se po sluchu. Nemusela jsem chodit nikterak daleko. Naproti mně se vynořil gigantický bagr v doprovodu všelijakých dalších zařízení ke zničení tohoto pohádkového místa. Před nimi zeleň, život a naděje a za nimi jen smrt, smutek a hlína.

Znám jedno překrásné písčité jezírko, které je obklopené pískovci ze všech stran. Božské místo se zlatými a stříbrnými plážemi, pyšně se tyčícím ostrůvkem uprostřed a mohutně vyhlížejícími skálami přiléhajícími poblíž. Nikdy nezapomenu na tu vůni skal, když se mezi nimi procházím, všude kolem mě les a na zemi zářivě bílý jemňoučký písek. Cestou vás doprovází hudba, kterou vám hraje Malý a Velký vodopád. Dalo by se říci, že jsem tam vyrůstala. Jezdívali jsme tam na srub, který je ukryt vysoko nad jezírkem, hrávali na kytary a užívali si tu dokonalost dané chvíle.

Teď už se na ten srub nesmí a mezi skalami i kolem jezírka vede ošklivé zeleno rezavé tlusté zábradlí, na zemi se válí papírky a ještě k tomu se za tuhle podívanou platí vstupné.

Máme to zapotřebí? Nečinně sedět na zadku? Odhazovat vše na zem a ničit tak to jediné, co jsme ještě nezničili? To jediné, co jsme my nevytvořili? Kdo nám dal to právo takhle brát? Věřte, že v jediném stéblu trávy, lístku ze stromu či malé včeličce, co opylovává květy, je daleko více života než v člověku, co ničí zázraky naší planety. A co je tím zázrakem? Přeci ta energie, ten život a ta láska v každé maličké rostlince. Nejen, že tak ubližujeme planetě, na které žijeme, ale ubližujeme tak i jeden druhému. Neodebírejme nic, co jsme nestvořili!