Déšť
Už nesněží, zato přišel déšť. Procházíš se po svém velkém domě, zavíráš okna a zhasínáš – v tichém secesním ráji, kam nepronikají ostré pachy a zvuky.
Ale déšť – náhlý, ostrý příval – se k tobě vlamuje spolehlivou střechou a několika patry.
Jeho navlhlý dech tě ovívá a hromady papírů v koutech pokoje šustí.
Překvapený a nahý padáš na kolena, aby ti déšť mohl bičovat tváře a zanechávat na prsou horké kapky.
Jenže na nebi se zase někdo lekl a zatáhl zip. Zůstáváš v dusném suchu, v malé zemi, kde lidé o víkendech zalézají do spár mezi parketami a mizejí bůhví kam, tvoje jméno neumějí pořádně vyslovit ani správně napsat.
Usínáš sám za soumraku ve velké posteli, se zataženými bílými záclonami na oknech. Venku se nalévají pupeny, cvakají kolečka a tvoje teplá zimní bunda stojí ve výprodeji jen polovinu poloviční ceny.

Více o poezii Kārlise Vērdiņše