„Prásk!“
I
když síla hromu byla ohlušující, věděl, že z tohohle pršet nebude.
Rodriguez doběhl do spodního města, až tam,
kde byly opuštěné ubikace stavařů. Schvácený cupital po škvárovišti, místě
kdysi plném náklaďáků a buldozerů, placu, který ještě včera křupal pod běhy
lidských mláďat a jejich míči. Teď se plac věnoval výhradně Rodriguezovým,
zmateným krokům. Rodriguez si uvědomoval, jak podivné je zde být, na podivném
místě v podivné situaci. Věděl, že zdrojem té podivnosti je on sám.
Vysoká, strmá stráň za zády ho dráždila
ozvěnou jeho kroků, důkazem vlastní existence na tomto místě. Ozvěna
s příchutí Déjà vu. Zastavil se na
půli cesty mezi strání a řadovou, přízemní ubytovnou. Držel si klobouk,
rozhlížel se. Nevěděl, proč utíká, ani odkud, nebo kam. Stál uprostřed
šedočerné plochy ve sněhobílém obleku, který v odpoledním slunci
nepříjemně zářil. Rukou, kterou přidržoval klobouk, si přistínil zrak. Ubytovna
nesla všechny známky vysídlení. Okna i dveře byly zakryty plátěnými roletami
pískové barvy. Tam kde chyběly, nebo byly roztrhané, bylo za okny vidět zatažené
žaluzie. To však bylo v pořádku, takhle ubytovna vypadala už dlouhou řadu
let. Klid potvrzoval líný pohyb rolet v povětří a sem, tam tiché ťuknutí jejich
dřevěných konců o stěnu ubikací, které ale Rodriguez, kvůli vlastnímu dechu,
neslyšel.
Otočil se
ke stráni. Křupavá ozvěna ho opět ukotvila k tomuto místu. Ztěžka lapal po
dechu, ústa roztažená do šklebu připomínajícího smích masopustní masky. Vlastní
dech ho usvědčoval, jeho obtloustlé tělo… všechno se to z venku nějak
dostalo dovnitř a sípalo v něm: „Jsi stařec!“ Bolelo to. Ještě se přece
uměl cítit jako kdysi, když tudy i on hnal mičudu. Nezkoumané vzpomínky vyslaly
bolestivý signál ke konfrontaci. Ne, stařec ještě ne. Myšlenka plná marného
vzdoru. Pozoroval stráň, pátral po nějakém vysvětlení. Řídká tráva nahlučená do
drnů nehybně seděla na svém území. Sporadická, suchá stébla se chvěla sotva
patrnými dotyky vánku. Rodriguez zvedl zrak na vrchol stráně. Přejížděl
pohledem plot, který ji lemoval. Stále byl nepatřičně zadýchaný …jako stařec.
Vlastní dech byl tím jediným, co slyšel, kromě jemného ševelení větru kolem
uší.
S nadějí i strachem se zahleděl k příjezdové cestě. Vyvěrala
na nejvzdálenějším konci stráně tam, kde se stráň postupně svažovala, až náhle
padla na úroveň škvároviště. Cesta se točila doleva a mizela za ní. Tudy
nejspíš přiběhl, nepamatoval si. Jakoby náhle procitl tady, na místě, kde právě
stál. Starý, zpocený a udýchaný. Cesta byla prázdná, jako všechno. Nevěděl, jak
se tu ocitl, netušil, proč tohle místo není plné dětí, jako každý den, po celý
jeho život. Cítil jen naléhavé nebezpečí. Věděl, že se musí ukrýt, hned.
Kolébavě vyrazil k ubytovně, tam se ukryje. Na místě, které je úspěšně
prázdné celá desetiletí, které bůhví proč odolalo devastaci.
„Křup,
křup, křup…“ doprovázela ho absurdní ozvěna. Posbíral uzlíček letitých bolestí
a ještě přidal do kroku. Vybral si buňku, která se zdála nejopuštěnější a
nejzakrytější a zamířil vedle. „Pod svíčkou největší tma, pod svíčkou největší
tma,“ usadila se jediná myšlenka v jeho hlavě. Strach z něčeho před
čím se potřeboval urýt, nedokázalo rozptýlit ani ostré slunce. Rychle zalezl za
staženou roletu. Bylo zamčeno, samozřejmě. Přitiskl čelo na výplň dveří. Snažil
se tenkou škvírou mezi vnitřními žaluziemi odhadnout prostor za dveřmi. Okno na
protější straně bylo také zakryto. Troufnul si hádat, že místnost je prázdná.
Položil
kufřík na zem. Nevěřícně na něj zíral. Byl to jeho kufřík, to ano, ale neměl
tu, co dělat. Nevzpomínal si, že by ho nesl. Pamatoval si, jak se zastavil
uprostřed škvároviště, jak se rozhlížel, snažil pochopit. Pamatoval si, že si
nic nepamatuje, ale od té chvíle… Přeci nemohl zapomenout. Vždyť si stále
pamatuje, jak si clonil zrak, jak byl k smrti udýchaný. Pozoroval tu
prázdnou krajinu. Byla prázdná, jako
jeho ruce, tehdy i teď. Přesto tu byl. Jeho kufřík stál na zemi u dveří téhle
ubikace. Uvědomoval si mírný tlak plátna rolety na zádech, cítil svůj pot i
chladné sklo, když se ho dotknul. Pamatoval si, jak kufřík pokládal na zem, ale
to bylo vše.
Teď nebyl
čas se tím zabývat, musel se dostat přes ty dveře. Věděl, že v kufříku má
leccos. Věděl, co chce. Rychle si kleknul a zalovil v přední kapse kufříku.
Měl by tam mít dvojitý Inbus klíč. Něco takového potřeboval. Dveře ubikace byly
opatřeny jednoduchou, stavební vložkou. Takový zámek lze otevřít zahnutým
drátem …nebo dvojitým inbusem, ale kdo by ho s sebou tahal, že? Byl tam.
„Cvak!“ Bylo zamčeno na jeden západ. Prudce otevřel. Prázdno, dokonalé.
V místnosti nebyly ani odpadky, jen pod protějším oknem stál starý stůl.
Postavil kufřík dovnitř. Ještě se podívá ven, než se tu zavře. Ještě zkusí
pochopit. Opatrně vykouknul ven zpoza rolety.
„Ahoj,“
řekla asi sedmiletá dívenka.
Rodriguez s sebou trhnul a trochu se zastyděl
zato, jak bojácně vystrkoval hlavu, ale než vylezl, ostražitě se rozhlédl po
okolí. Ticho, mrtvo, ťukání rolet.
„Ahoj,“ vystoupil z úkrytu. Okamžitě ho sevřel
strach. Hleděl na dívenku, jako na zjevení. Šatečky, jako družička, usmívala se
na něj. O krok couvnul.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se bezelstně.
„Kde ses tu vzala a kde máš rodiče?“ Rodriguez se
cítil velmi nepříjemně. Měl strach spustit z té dívenky oči a zároveň
cítil cosi za zády. Ošíval se. Začal dívku obcházet a přitom se nervózně
rozhlížel po okolí. Dívka se točila za ním. S nepředstíraným zájmem
sledovala jeho počínání.
„Já jsem Avrilka,“ řekla skoro vychloubačně.
„Avrilka? To je ale podivné jméno,“ zapochyboval
Rodriguez „a kde máš maminku?“
„To není podivné jméno, ale to je hezké jméno,“
řekla Avrilka rozhodně, „a jaké máš Ty?“ opáčila.
„Jsem Rodriguez…“
„Jé, jako pan Rodrigo,“ zajásala dívka upřímně.
„Jsem Rodriguez,“ řekl podrážděně, ale pak nad tím
mávnul rukou. „Pověz mi Avrilko, kde ses tady vzala?“
„Rodrigo?“
„Ano?“
„Ty máš špinavé koleno,“ dívka ukázala na jeho
koleno, pak si oběma rukama zakryla ústa a stydlivě se zahihňala.
Rodriguez si povzdechl. Nepříjemný tlak strachu ho
neopouštěl.
„Podívej se, holčičko, tady je to moc nebezpečné,
musíš se vrátit hned k mamince a musíte se někam schovat.“
Avrilka se
natáčela ze strany na stranu, broukala si nějaký popěvek, stále hleděla
Rodriguezovi do očí, ale na jeho slova nereagovala.
„Slyšíš mě, kde ses tu vzala?“ řekl důrazněji.
Nemohl odtrhnout oči od jejího zdeformovaného stínu.
„Já jsem přišla.“
Ne, už to
nedokázal vydržet. Nebezpečí přímo sršelo ve vzduchu. Teď, teď se někde
zhmotní, objeví se něco, co by nedokázal vymyslet. Zlověstně krásný den, liduprázdný.
Co má dělat? Má ji tu nechat a sám se ukrýt? Prozradila by ho. Nebo by tak mohl
způsobit její smrt. Vlastně ani nevěděl, před čím se má schovat. Pamatoval si
jen tu hrůzu, kterou to v něm vyvolávalo.
Rozhodl
se. Už tu nemůže být a vzít si na svědomí dítě taky nedokáže.
„Pojď Avrilko, musíme se tady na chvíli ukrýt.“
Avrilka se
přestala pohybovat. Její rozpustilé oči se rozšířily o bělmo.
„Ne, já vím,“ začal Rodriguez překotně vysvětlovat,
když se její pohled změnil, „já vím, že bys neměla chodit s cizími lidmi,
ale tady nemůžeme zůstat, protože…“ odmlčel se. I kdyby věděl, nemohl by děsit
dítě.
„Ale ty nejsi cizí,“ řekla přesvědčivě.
Překvapeně zdvihnul obočí. „Ne?“
„Jasně, že ne, ty jsi přece Rodrigo.“
„No jo, máš pravdu, jsem Rodrigo.“
Rychle natáhnul ruku, „Tak už pojď, schováme se
tady.“ Táhnul ji za sebou. Hrůzou se mu ježily chlupy na krku. Kdyby si tak
dokázal vzpomenout, čeho se bojí.
Avrilka
ho ve dveřích předběhla. Rozpustile zakroužila po místnosti. Líbilo se jí, jak
to zní. Schválně dupala. Zastavila se. Se zájmem se rozhlížela po stěnách
s obrysy skříní a zbytky plakátů. Rodriguez upravil vnější roletu. Nebyla
bezvadná, jako ta vedle. Bylo do ní propáleno několik děr a na jednom místě
byla prořízlá. Tím průřezem ještě jednou Rodriguez opatrně vykouknul ven.
Roztáhnul škvíru jenom na oko. Zářivé odpoledne nenaznačovalo nic.
Příjezdová
cesta i protější stráň zely prázdnotou. Jakoby všechen život na zemi přestal
existovat. Neslyšel ani, v tuto dobu, všudypřítomné hmyzí bzučení. Průvan,
líně plynoucí skrze průřez v plátně, mu vysoušel vytřeštěné oko. Mrkal. Měl
strach zavřít oko na déle, než mikrosekundu, jakoby v tom mžiku temna, kdy
ztrácí kontrolu, mohlo nastat něco nevratného. Nebezpečí, které chaoticky hledal
po okolí, ho drželo za krk. Mrtvými ústy mu šeptalo o trhání živého masa.
Nic.
Nedokázal spatřit nic, ale tušil, že z tohoto místa, ukrytý jen za děravým
plátnem, to spatřit nechce. Spěšně upravil roletu, zacouval do místnosti a
zavřel dveře. Vylovil z kapsy inbus a zamknul. Teprve teď odhodil část
napětí. Avrilka seděla na stole a kmitala nohama. Černé lakové střevíce
s kulatou špičkou, pásek přes bílé ponožky… Rodriguez pocítil nepříjemné
bodnutí vzpomínek. Ten pohyb ho uhranul. Jak jeho zrak přivykal šeru, rozjasňovaly
se i jeho pocity. Před jeho vnitřním zrakem se míhali lidé. Byli špinaví.
Křičeli. Byla tam i holčička. Bledá. Měla černé, lakové střevíce a bílé
ponožky. Blížila se k němu. Nebyla živá. Žádný z těch lidí nebyl
živý.
Odvrátil
zrak, pohlédl Avrilce do tváře. Rozhlížela se po místnosti. Vypadalo to, že se
co nevidět začne nudit.
„Co budeme dělat?“ zeptala se a seskočila ze stolu.
Rodriguez neměl představu. Cítil se vyčerpaný.
Došoural se ke stěně, opřel se o ni a svezl se na zem. Posadil se, jak
nejpohodlněji to šlo. Pokynul Avrilce rukou a poklepal na místo vedle sebe.
Avrilka k němu dohopkala, přičemž se stihla zatočit dokolečka. Posadila se
vedle a upřela na něj pohled plný očekávání. Rodriguez neměl tušení, co ho tak
děsí, ale byl si jistý, že Avrilka to není.
„Poslouchej
děvče,“ řekl tiše, téměř šeptem, „nemůžeš tady takhle skákat.
„A proč ne?“ šeptala Avrilka, která ochotně
přistoupila na jeho tichou hru.
„Protože…“ šeptal Rodriguez, „protože by nás bylo
slyšet.
„Aha…“ šeptla moudře Avrilka a pak skoro vykřikla:
„A proč nás nesmí být slyšet?“
„Pšt!“ tišil ji Rodriguez s ukazovákem před
ústy.
Pšt,“ zopakovala Avrilka jeho teatrální gesto
s hlavou provinile vraženou mezi ramena a pak velmi tiše zopakovala
otázku: „A proč nás ne-smí nik-do sly-šet?“ Každou slabiku oddělovala
napřaženým ukazovákem.
Rodriguez se usmál.
Avrilka v něm vzbudila pocit, že možná
jde jen o nepochopení čehosi obyčejného, že se to brzy vysvětlí, a až si tady
chvíli posedí, odvede ji za rodiči a půjde domů.
„Protože kdyby nás slyšeli, chytili by nás a
snědli,“ šeptal Rodriguez a tvářil se, jako že se hrozně bojí.
Avrilka pochopila, že je to taková strašidelná hra a
zatetelila se na znamení, že se také hrozně bojí.
„A co budeme dělat, když přijdou?“ šeptala do dlaní.
„Lehneme si na podlahu a budeme dělat, že jsme
kameny.“
„Takhle?“ zeptala se Avrilka a předvedla kámen.
„Ano, úplně, přesně takhle,“ pochválil ji tiše
Rodriguez.
Avrilku to zjevně potěšilo, posadila se a namáčkla
se k němu.
„Rodrigo?
Proč je tady taková tma?“
„Rodriguez se rozhlédl. Nebyla tma. Bylo bezpečně
šero. Když se sem poprvé snažil z venku nahlédnout, měl co dělat, aby
spatřil kontury stolu. Věřil, že kdyby v tu chvíli někdo ležel na podlaze,
neviděl by ho. Přesně tohle potřeboval.
„To není tma,“ řekl.
„Né?“
Rodriguez cítil, jak z něj Avrilka tahá očima
pokračování. Její mladá mysl potřebovala víc, víc než měl zrovna u sebe.
Unaveně vzdychnul.
„Tma je tohle,“ řekl a zakryl Avrilce dlaní oči.
Ta si jeho masitou tlapu přitiskla víc na obličej,
aby mohla prozkoumat tmu.
„Jsou tam červená kolečka a jiskřičky… to je tma?“
„Ano to je tma.“
„Není!“ Odstrčila jeho ruku. „Tma je černá.
V pohádce o Tarmínkovi je babice a ta říká: černá tma.“
Avrilka se zahleděla Rodriguezovi do očí
s výrazem- jak tohle vysvětlíš? Pobavilo ho to. Zatvářil se vážně a řekl:
„Tma je, když nic nevidíš. Ve tmě můžou být i kolečka a jiskřičky, ale když je
tma úplně černá… tak je to tma tmoucí.“
„Jo…?“
„Jisto jistě.“
Avrilka
si přitáhla kolena pod bradu a podepřela si hlavu. Hleděla do prázdna před
sebou. Její mozek katalogizoval tmy.
…
Rodriguez
s sebou trhnul. Musel na chvíli usnout. Drobnými průsvity v žaluziích
spatřil oranžovou záři venkovní rolety. Slunce bylo pořád v plné síle. Avrilka seděla
na bobku v rohu místnosti, zády k němu. S něčím si tam hrála.
Slyšel, jak cosi šeptá. Občas pokývala hlavou. Viděl, jak pohybuje lokty.
Vzpomněl si na dobu, kdy jeho děti byly takhle malé. Jako by to bylo před týdnem.
Vzpomněl si na své dětství. Hrával si u kamen s třískami. Na plech pod
kamny svítilo slunce a ohřívalo ho…
Znecitlivělé
nohy žadonily o úlevu. Nechtěl se pohnout. Nechtěl rušit ten okamžik. Jeho
strach teď vypadal tak absurdně. Skoro věřil, že se mu jenom něco nepříjemného
zdálo.
Náhle se
Avrilka otočila. Prostě jen přehodila hlavu do zadu. Tělo ji následovalo jaksi
mimoděk. Usmála se na něj a pak strnula. Její zrak vysel na skleněné výplni
dveří. Rodriguez cítil, jak ho obaluje husí kůže. Opatrně, s hrůzou se
otáčel ke dveřím. Vespod, kam nedosahovala žaluzie, ani venkovní roleta, se míhaly
stíny.
„Kameny!“ zavelel hlasitým šeptem a připlácnul se
k podlaze.
Avrilka cítila jeho strach. Pochopila, že to není
žádná hra a rychle si lehnula na zem. Rodriguez byl zcela pohlcen hrůzou.
Tisknul tvář k zaprášené podlaze a celý se chvěl. Vytřeštěnýma očima
sledoval stíny. Míhaly se ve všech škvírách. Rodriguez nebyl schopen rozpoznat
původce těch stínů. Někdo, anebo něco se blížilo. Už bylo slyšet i kroky. Hodně
kroků.
Rodriguez
byl paralyzovaný. Hrůza na něm ležela, tlačila ho do podlahy. Než cokoli
vymyslel, došly kroky před jejich ubikaci. Dodusaly, doskřípaly. Šly najisto.
Nepadlo jediné slovo. Avrilka, napadlo ho. Neviděl ji. Byla mimo jeho zorné
pole. Cítí ji. Je jedna z nich. Přilákala je …nebo to. Paranoia ždímala
Rodriguezův mozek až k hranici ochrnutí. Nedokázal se pohnout. Jeho srdce bušilo
do země a ta se chvěla. Vzduch kolem něj pulzoval, cítil to ve tvářích. Jeho
vnitřním světem se míhaly stíny mrtvých lidí, které se střídaly
s představami Avrilky. Plazila se k němu po podlaze. Hladová.
Líc ho
nesnesitelně bolela, jak ji v křeči tisknul do podlahy. Mezi zaťatými zuby
vyletovaly krůpěje slin. Snažil se být nehlučný, zápasil s tělem o dech. Náhle
ticho proříznul zvuk párané látky. Jeho oči okamžitě našly zdroj. Ta dírka
v roletě, kterou se díval ven, porodila hlavu. Němou. Viděl, jak se tiskne
na sklo. Viděl víc, než dovolili zatažené žaluzie. Pronikavé oči a ten skvělý
čich… Přišlo si to pro něj.
Najednou
slova a smích. Křach! Roleta letí dolu. Místnost se o něco prosvětlila, přesto
zůstala ještě bezpečně setmělá. Smích mladých a dokonale živých lidí.
Rodriguezova strnulost povolila a on mohl nepatrně pohnout hlavou. Čtyři
postavy tam venku, dva chlapci a dvě dívky. Neměly o něj zájem, nevěděly o něm.
Úleva mu přinesla slzy. Už nikdy se nechce takhle bát. Ještě nikdy nebyl tak
zbabělý.
Tiše se
rozvzlykal. Mladí venku ztratili zájem o průzkum. Pilní ve své bezstarostné
existenci kráčeli zase dál. Rodriguez cítil, jak s nimi odchází život
z tohoto místa. Napadlo ho, že by měl rychle vstát a zavolat na ně. Měl by
jít s nimi, nezůstávat zde, kam ho zahnal strach, ale bál se. Došlo mu, že
ho strach neopustil. Jenom se uvnitř něj posunul a to mu na chvíli přineslo
úlevu. Dostal na sebe vztek. Bezmocný, starý dědek. K smrti vystrašený
bůhví z čeho.
Avrilka!
Jako nakopnutí mu skočila znovu do mysli. Byl tak zahlcený sám sebou, že
zapomněl. Zahanbený, zaskočený sobectvím, do krajnosti překvapený. Zaprášenou dlaní
si otřel obličej. Posadil se. Avrilka ležela a zamyšleně ho pozorovala.
„Rodrigo… ty jsi smutný?“
Mlčel.
„Já jsem se bála,“ řekla.
Rodriguez se namáhavě došoupal ke stěně, aby se mohl
opřít. Avrilka se přišourala po čtyřech a přimáčkla se k němu. Zvedl ruku
a přijal ji pod křídlo. Avrilka se zavrtěla, aby si v jeho měkkém těle
vytvořila pohodlné hnízdo. Z vrchu se díval na její hlavu. Pozoroval kůži,
která prosvítala pěšinkou ve vlasech. Zlehka k ní přivoněl. Voněla
čistotou a dětstvím.
Slunce
postoupilo natolik, aby dosáhlo dovnitř. Skulinkami v zatažených
žaluziích, zvířeným prachem, jako struny harfy ukotvené v oranžových
proužcích na podlaze, poznamenalo místnost tichou, smutnou náladou.
Čeho se
tolik bojí? Přece ví o smrti. Už si vzala půlku jeho vrstevníků. Vlastně se
nebojí zemřít. Čím je starší, tím víc je připravený. Tak kde se ten strach
bere, z čeho pramení? Uvědomil si, že hladí Avrilku po vlasech.
Automaticky, jako to dělal u svých dětí. Ne, nic to není, jen instinktivní
láska k mláděti, evoluční zákon. Ta myšlenka ho uklidnila. Možná je
pomatený. Možná se s ním děje něco neobvyklého, ale tuhle myšlenku si
vnutit nedá. Není žádný deviant, jen prastarý otec, který stál při bolestech
svých dětí. Byl čistý, aspoň vůči ní. Dovolil si procítit klouzání své dlaně po
hladkých vlasech, teplo její hlavy. Cítil nesmírný vděk. Objevil největší
poklad lidstva – dítě.
Teď může
klidně zemřít, ale než se tak stane, má-li se tak stát, ochrání tohle mládě.
Před čímkoli, i před sebou samým. Rozhodl se, že ať už je venku cokoli, vyjde
ven a odvede Avrilku k rodičům. Nadzvedl se, že vstane. Avrilka zvedla
hlavu. Náhle se místnost změnila. Byl to mžik, na co reagovali. Sluneční struny
se rozehrály. Oba bleskově zaměřili zdroj. Strnuli. Jeden strachem, druhá
v úžasu. Za skleněnými dveřmi právě procházel tygr. Jeho silueta se
neslyšně plazila po zatažené žaluzii. Byl obrovský a neuvěřitelně dlouhý.
Avrilka
se našponovala. Rodriguez ji musel zadržet. „Pšš…“ tišil ji. Čekal, až tygr
bude dost daleko, pokud nezmění tempo. Nevěřícně zíral na žaluzii. Kde se tu
vzal? Odkud utekl? Uvědomil si, že skoro nedýchá. Napravil to. Bylo by absurdní
tajit dech.
„Viděl jsi to Rodrigo?“ šeptala vzrušeně Avrilka.
„Viděl,“ šeptnul a víc ji přimáčknul.
Nelíbilo se jí to. Zakroutila se jako červík, aby se
vymanila. Povolil. Avrilka se posadila naproti němu.
„To byl tygr,“ začala ho poučovat. „Byl to bílý tygr
Sindibád.“ Vyzývavě hleděla do jeho očí. Teď byl míč na jeho straně. Nemohl se
neusmát, jak dospěle se tváří, jak je přesvědčivá.
„Ale jdi, ty rozume. Jak víš, že byl bílý“?
Avrilka
se tvářila zarputile.
„Byl to bílý Sindibád a přijde zas.“ Spletla ruce na
prsou. Domluvila.
Rodriguez se zarazil. „Dobře,“ řekl smířlivě, „ale
jestli přijde zas, budeme velmi tiše. Takový tygr, i když na to nevypadá, je
moc zlý. Kdyby nás vyčmuchal, zabil by nás.“
Avrilka se zasmála a zakroutila hlavou. „Ale
Rodrigo, tygr přece nečmuchá.“
„Nečmuchá?“ opáčil rodriguez uraženě. „A co tedy
tygr dělá, ty chytrá?“
Avrilka
se postavila na čtyři a začala přecházet po místnosti. Bylo v tom cosi
strašidelného, jak se jí dařilo napodobit pohyby tygra. Jak se při každém kroku
prověsila v lopatkách a trupem houpala ze strany na stranu, jakoby vážila
pět set liber. Jen její obličejík mu zachovával jistotu, že je to stále táž
Avrilka. Cenila zuby a vraštěla obočí. Bylo úsměvné sledovat dětské pokusy o
ovládnutí mimiky.
Rodriguez
se usmál. V tu chvíli Avrilka zabodla zarputilý pohled do jeho očí. Ani se
nehla. Jediný pohyb vykonalo její obočí. Pomalu plynule se přiblížilo
k sobě a zároveň klesalo. Pak jí pomalu sjela hlava níž k podlaze,
zatímco se její oči vpíjely do těch Rodrigezových. Ani nepostřehl, kdy se dala
do pohybu. Najednou k němu kráčela s upřeným pohledem. Její tělo bylo
v dokonalém zákrytu za hlavou. S dokonale přesným časováním se
střídaly průvěsy lopatek a houpání trupu, jen hlava a oči zůstávaly strnule
neměnné, jakoby její hlava plula prostorem přímo na něj, jakoby vlnění těla
vzadu, s ní nesouviselo. Rodriguez byl fascinován, stal se zhypnotizovanou
obětí. Avrilka se doplížila těsně k němu, sekla drápky proti jeho obličeji
a zachroptěla. Rodriguez se s leknutím vzpamatoval. „No teda,“ zareagoval
s úlevou a respektem. Avrilka se rozesmála.
„Počkej,
něco tu pro tebe mám,“ vzpomněl si na kufřík. Obezřetně se postavil a dobelhal
se k němu. Avrilka hbitě poskakovala za ním. Musí ji nějak zaměstnat. Teď
nemohou ven. Kde se tu sakra vzal tygr?
„Podívej,“ vytáhnul z kufříku pastelky a blok.
„Namaluješ mi něco?“
Avrilka radostí poskočila. Bez jediného slova mu
pastelky s blokem vytrhla z ruky a rázem ležela v rohu pod oknem
zády k němu. Rodriguez zůstal jako opařený. Chtěl ji pokárat, že ani
nepoděkovala, ale včas se zarazil. Bude lepší, když ji nechá. Chvíli potrvá,
než se odváží podívat ven. Jen ať si hraje, on se tady zatím posadí a trochu si
odpočine.
Trhnul
s sebou. Zase usnul. Slunce mu svítilo do tváře. Jak to? Zaclonil si zrak.
Roleta, která měla stínit dveře, ležela na zemi. Podíval se vyčítavě na
Avrilku, ta stále ležela zády k němu. Slyšel, jak pastelka šustí po
papíře.
„Co jsi to provedla?“ vznesl výčitku.
Avrilka se na něj otočila, bleskla očima na roletu:
„To samo,“ řekla a dál se bezstarostně věnovala obrázku. Věřil jí. Rezignoval.
V tento absurdní den už ho nemohlo nic překvapit. Přemýšlel, jak s tím
vším souvisí Avrilka. Ať už se s ním dělo cokoli.
Teď už je
od světa venku dělilo jenom čiré sklo. Podvečerní slunce barvilo místnost
oranžovým smutkem. Venku, aspoň v té omezené výseči, kterou mohl Rodriguez
ze svého místa spatřit, se stále odehrávalo to tísnivé prázdno s čekajícím
nebezpečím. Díval se s pocitem, že je to naposled. Brzy slunce zapadne a
on už ho neuvidí.
Když se
ve skleněné výplni dveří objevila tygří hlava, nepřekvapilo ho to. Jednal
instinktivně. Vyskočil na nohy, v poslední chvíli zachytil Avrilku, která
se hnala vstříc tygrovi, za paži: „Zbláznila ses!?“ vykřikl. Držel ji pevně, táhnul ji k oknu.
Avrilka chtěla tygra podrbat v hustých bílých licousech, jinak nic.
Nechtěla, aby se Rodrigo zlobil. Cítila se provinile.
Rodriguez
hbitě otevřel okno. Seděl na stole, jedna noha už mu vysela z okna. Sehnul
se a podebral Avrilku v podpaží. Než se vzepjal, aby ji zdvihnul blesknul
očima na tygra. Něco bylo špatně. Tygří oči ho s vražedným zájmem
sledovaly. Byly šedožluté a byly uvnitř. Sklo, o které se opíral, jehož chlad
cítil, když otevíral dveře… Nebylo. Tygrova obrovská hlava trčela do místnosti.
Vzduch se chvěl sotva slyšitelným mručením.
Kdyby se
mu podařilo Avrilku prohodit oknem, kdyby ten tygr jen maličko zaváhal, aby se
pak mohl naklonit dovnitř a zavřít okno, kdyby se jim podařilo najít úkryt, než
si tygr poradí s oknem…
Tolik kdyby se mu nikdy nepodaří spojit. Cítil jak
Avrilka těžkne. V posledním zoufalém pokusu něco změnit, zabral. Ne,
neuzvedne ji. Prázdným pohledem zachytil její oči. Dívala se na něj.
V její tváři nebylo možné číst. Chytila ho za palce aby osvobodila jeho
ruce. Stařec povolil. Vrátil váhu jejímu tělu. Prázdná vegetativní existence.
„Já to takhle chci,“ slyšel. „Běž, utíkej Rodrigo.“
Nebyla v něm žádná myšlenka, jen ta její. Ztuhlé stroje se začaly
roztáčet. Neexistovala vůle, která by je zastavila, jen ta její a ta říkala,
běž.
Otočila
se do oranžové záře. Utíkal. Obíhal ubikace. Utíkal od toho šramotu za ním.
Utíkal, aby mohl doufat, že to mohlo praskat cokoli. Neslyšel žádný křik. Dusal
přes pláň, přes štěrkové pole, přes které už nepoběží. Škrábal se do svahu. Ani
jeho chrapot nepřehlušil temný dusot za ním. Ještě plot. Vrhnul se na něj. Tisknul
tvář do rezavých ok. Už nezbývalo sil.
Zahleděl
se na nebe. Snad kdyby nad ním plula vzducholoď a z té vzducholodi by
vyselo lano. Tehdy by se vzepjal a skočil. Ta vzducholoď by vystoupala a
odnesla ho do bezpečí k oranžovému západu. Snad jedině tak.
Doktor z uší
vytáhnul fonendoskop a pokynul hlavou.
„Seržante, zapište:
Exekuce zastřelením…
byla vykonána…
na zrádci…
Robertu Gómezi Rodriguezovi …“
Kapitánův ostrý hlas zazníval v salvách, v jejichž
mezidobích bylo slyšet je tiché ťukání rolet o stěny nedalekých, dávno
opuštěných ubikací.
|