A má nebe

jež jsou počátkem vod

z jejich šedí přichází rána holubí

usedat na čas zastavený v dítěti   

a běžet za křídly ulicemi stínů  

tam i ty, jež jsi mi Andromedou 

nasloucháš řečem, jimiž jako každou pěnou

nelze říci nic než Bože 

a jsi v každé tmě, které jsme přítomni 

abychom alespoň zahlédli ta souhvězdí

ještě než nám svítání nastaví jedno ze zrcadel ticha

a kapky deště v nás, dopadnou do hladin 

snad kvůli kruhu, jenž je k přemýšlení  

snad za nás, kteří se díváme ke hvězdám

jako k minulým tvářím nás samých 

či jak na zářivé tělo nahé ženy 

ležící na dně skleničky 

kterou smíš spatřit pouze tehdy 

když poprvé přijedeš do Saint Louis

a jsi námořník

kterého ve čtrnácti zabíjíme první cigaretou pro dva zapálenou o svíci

a jen je-li nalito až po okraj 

čínskou kořalkou, která pálí jako láska 

a my jen nevíme 

že je tomu za sklem

v němž vězníme

nejenom světlo žárovky