Na pohřbu slunce pár smutečních hostí večer, jímž je všechno vidět stejně jako krajkou na tvém prádle domy od nichž nikdo nemá klíče žena podobná jedné z matek mých minulých životů vítr přicházející odnikud já, který jsem zemřel na plátně protiválečného filmu byl potom přesto v každých patnácti popraven za úsvitu vědomím tohoto loučení a psi, kteří nás mohou vyvést ven z kruhů přemýšlím nad páskami na oči o radosti, že nikdy jsem nepatřil hmotě i andělu, který mne naučil plakat a svých chybách v nichž jsem člověk věřím, že věřit je totéž jako milovat ten okamžik, kterým si přesto dodáváme smysl neboť Bůh i ty jste odpovědí na moji lásku a zázrak jmen, kterých tak potom dosahujeme je modlitbou, k níž se slovy jinak ani nepřiblížíme a i když by se mohlo zdát že stébla všech trav se na kraji cest přelamují v kříže pak žádný smutek není krásnější než červen tohoto života
|