JAN NERUDA
☼ 9.7.1834 Praha hl.m. ♂ 22.8.1891 Praha hl.m.
V Nerudovo uličce 11 dnes sídlí snad jen čajovna o páté umělce par excellence Petra Síse už kdysi a jeho sestry dnes, je to tam na kopečku na Malé Straně, vydejte se k nim, jestli někdy hodláte přijít na kloub zrovna vedle počítačových dat i nerozmazaným detailům o nositeli toho jména. Není to nositel mozku mdlého jako vymletého koryta v přívalu rakoviny (na rozdíl od těch nešťastníků, co mají rozum a bystrý úsudek nejednou v koncích), tudíž z jeho díla nepocítíte trosku. Tenhle nositel mozku měl bystrý úsudek jako Filip Topol, který náhle odešel na věčnost. Jana Nerudu tohoto století by mohl klidně zastoupit i oddaný Psí voják Filip i jeho starší bratr Jáchym… pražská garda se teď musí vyrovnat se ztrátou koncentrovaného filipa a neodpovídat na věc, jak je důležité míti filipa? V dnešním světě zajisté hodně. Navíc vojna není kojná!
*
Tatínek se s Jeníkem rozhodně nikdy nebabral. Bývalý voják byl zvyklý na tvrdou drezúru a za padesát let svého života zažil mnohem víc bídy, nespravedlnosti, ústrků a ponižování než radosti a štěstí. Chlapce měl rád a upřímně se radoval z jeho čilosti a bystrosti. Jeník se díval na tatínka s obdivem. Když přicházeli sousedé na kus řeči, sedával přikrčen v koutku a ani nemukl, aby mu neuniklo ani jediné slovíčko z otcova vyprávění. Tatínek znal svět, viděl daleké cizí kouty, zažil rachot pušek a palbu děl a uměl pěkně a zajímavě vypravovat. V těch chvílích měl Jeník tatínka obzvláště rád a byl pyšný na to, že mu všichni sousedé pozorně a s údivem naslouchají. Ale ani za nic by chlapec nevylezl k otci na klín, prý to není žádná Himalájská atrakce, nepřitulil se k němu jako k mamince Micince, na jejíž večerní příchody byl natěšený celý den. A trafikant Neruda, mrzutý s přibývajícím věkem, starostmi o živnost i doléhající nemoci, by byl asi rázně a stroze odmítal strpět takový projev chlapeckého vděku. Neměl pro Jeníka mnoho vlídných slov, raději pokáral než pochválil. Co chvíli se mu na chlapci něco nezdálo, netrpěl mu žádné toulky ani zahálku, nerad ho vídal ve společnosti kluků z Ostruhové ulice, z Jánského vršku a z Hluboké cesty, přísně ho nabádal k pořádku a čistotě a ukládal mu pravidelné drobné práce, které se hravému chlapci ani za nic nelíbily. Starý Neruda (dle svého příjmení) nedovedl projevit svůj cit. Chodil rázným vojenským krokem, byl zamlklý jako sumec v řece a jeho projev měl strohost vojenských povelů. Byl dost načichlý svým zaměstnáním, dosti poznamenán z profese. Otec a syn po většinu dne drželi tichou domácnost, jako by si navzájem neměli co říci. Jeník musel potlačovat chlapeckou touhu po družnosti aspoň před přísným otcem a pomalu se stával samotářem. Zároveň však v něm ukotvil pocit, že mu tatínek křivdí, když mu brání v dětských hrách, které upřímně záviděl klukům od sousedů. Život je hra s jasnými pravidly pro každého a život má být hra, souhlasíte naplno tam u vašeho počítače?
Ale tatínek Jeníka stejně neuhlídal. Musel přece jen vobčas vodběhnout za pult navážit tabáku a obsloužit ctihodného zákazníka. V takovou chvíli se Jeník tiše protáhl zadními vrátky na dvůr, vyběhl vraty na ulici a co nejrychleji pelášil pryč z otcova dohledu na Jánský vršek nebo i do vzdálenějších uliček, kde hlučně dováděla drobotina z okolních domů. Ani chvíli neváhal přidružit se k nim, rád si vesele zadováděl a účastnil se horlivě jako punker všech her i drobných uličnictví. Hra se někdy zvrhla ve rvačku a Jeník v úderného jedince, co se domů navracel s potrhanými šaty, které sice maminka s povzdechem obratem vyspravila, ale fotřínek měl o důvod víc k pohotové nerudnosti. Ostatně výprask býval u Nerudů na denním pořádku, modřiny, boule, monokly a Neruda ještě po dlouhých letech vzpomínal na otcovu pádnou ruku, i když už vždy jen humorně naladěn a občas i s dojetím.
Tehdy ještě Jeník nechápal, že otcova uzavřenost, strohost, jeho nedůvěřivý vztah k lidem i zdánlivá příkrost nejsou jen projevem přehnané vojenské brutality. Chudák se tak obrnil proti bohatým, kteří pohrdali každým, kdo neměl zajištěno pevné postavení, pravidelný příjem, šaty bez záplat a oděrek, a kteří měli hafo času k zahálkám a procházení se po hradbách. Byla v něm zaseta venkovská nedůvěra podruha k sedlákovi. Však i Jeník brzy pozná, že je rozdíl mezi synkem chudého trafikanta a synáčkem mazánkem pana komořího. Měl by být na tuto chvíli připraven. Měl by, až dojde k tomu poznání, až zažije na vlastní kůži, jak krutě hněte bída, nést svou chudobu s pýchou, třebas i trpkou, ale ne s bolestí, od toho tu je název Sedmikráska chudobka, a jak se vyjímá v trávě. Měkkost a snivost je pro chudého člověka špatnou výzbrojí do života. Proto měl starý Neruda za zlé své manželce, že prý chlapce mírností a laskavostí rozmazluje. Barborka Nerudová byla sama vychovaná ve víře, že Pánbůh řídí svět moudře a spravedlivě, Bůh je božské požehnání k moudrosti. Z jeho vůle na světě máme bohaté a chudé, a proto musí člověk trpělivě snášet všechny těžké zkoušky: vždyť za utrpení na tomto pekelném světě čeká po smrti odměna na nebesích ustlaná.
Starý Neruda měl jinačí názory. Když byla bída příliš velká a příval starostí přemáhal jeho síly pražského mudrlanta, rozvíjel hořké úvahy o tom, jak je to na světě špatně zařízeno, když jedni mají paláce, kdežto druzí mozolnaté pracky a hladové krky v nuzných chatrčích. Dočkal se i toho, že jednoho dne přišel syn ze školy s pláčem. Učitel ho odbyl ledabyle a pojmenoval záplatovancem. Učitel taková sprostá prašivka, Jeník tam nedocházel jako žádná hanebná nášivka! Tentokrát položil otec těžkou, lety unavenou ruku na chlapcovu hlavu, pohladil Jeníkovy černé vlasy a po chvíli se pomalu, jako by nerad, rozpovídal…
*
Nerudův otec zemřel. Vznikly první básnické sbírky, přišla první, největší a zřejmě nejvěrnější láska, jak to u lásek tohoto druhu bývá. Neruda se zamiloval do Aničky Holinové a scházeli se většinou při tanci a pokračovali k biologickým hrátkám. Její otec, František Holina, pocházel sice z lesnické rodiny z Příbramska, snad Milín, snad Březnice, snad Pičín, ale proslavil se jako geniální imitátor textů starých rukopisů, které byly vždy k nerozeznání od drahocenných originálů…
*
Největší veselicí pro Nerudu a jeho druhy v literárním gangu, kteří měli přístup k rodince Holinových zároveň s Nerudou, byla chvíle, kdy na pokec dorazila Božena Němcová. Krásná paní s černými havraními vlasy, s hlubokýma smutnýma očima, ve kterých byste se i utopili rádi, a s pohlednou tváří jim připadala jako boží zjev z jiného světa. Když se někdy rozproudila její diskuze, uváděla je do jiného, jim neznámého světa kolem ratibořického zámku, kde prožila svá dětská léta, ale i do jiných koutečků, které procourala se svým stíhaným manželem a se čtyřmi dětmi – na Chodsko, Nymbursko, Liberecko i jinam. Neruda pochopil, že se setkal s neohroženou samicí bojovnicí, která dobře poznala stíny společnosti a postavila se celým jedním srdcem na stranu chudých a utiskovaných.
Bylo to v době, kdy si Neruda poprvé v životě bolestně uvědomil, že i on sám je rodem, myšlením, cítěním i lidskými osudy proletář. I šťastné dětství, které prožil v Ostruhové ulici, mu připadalo jiné než v době, kdy je žil, teprve s odstupem pociťoval všechny křivdy, kterých se mu v hojném množství dostávalo, protože byl potomek chudých rodičů, teprve teď si to uvědomoval, jak chudá je jeho milovaná maminka, a teprve když vstupoval do společnosti zámožnějších kámošů, těžce nesl, že si zdaleka nemůže dovolit to, co oni, protože nemá čím zaplatit sklenici vína anebo vyjet s nimi na celodenní výlet. Ale přece jen se dokázal vysekat za hranice Prahy, i když jen nedaleko odsud a občas, když se odhodlal zúčastnit například výletu, který zorganizoval právě založený a společensky velmi aktivní spolek Sokola. Přece jen viděl kousek světa vzdálenějšího od Prahy. Občas brával s sebou i Anču Holinovou. Jsou dochovány vzpomínky na sokolský výlet do Šternberku u Smečna, odkud se pochodovalo přes Slaný na Brandýsek a odtud se pokračovalo vlakem do Prahy na hlavák. Jiné výlety z Prahy byly za přáteli. Z Hálkova životopisu víme, že asi v roce 1858 byli Hálkovy rodiče pobouřeni anonymními nesmysly, které přicházely z Prahy a očerňovaly jejich syna, tehdy posluchače filozofie, že místo studia údajně zahálí čas toulkami a pivními flámy s kamarády a že by bylo lépe, kdyby ho tatínek povolal domů a postavil ho k výčepnímu pultu ve své hospodě. Tehdy poprosil Hálek Nerudu a Baráka, aby zajeli k nim do Bukoli a přesvědčili otce i matku o nepravdivosti těchto keců. Neruda i Barák vyhověli svému příteli a snad tehdy důkladněji poznal kraj Hálkova mládí i jeho prvních literárních prací, vesnice mezi Labem a Vltavou, Zálezlice, Buškovice, Líbezníce a Zátvor, snad i Hálkův rodný Dolínek a pravděpodobně tehdy poznal Neruda i Mělník, jak se zdá dokládat 18 krátkých básní z cyklu Z mělnické skály, které otiskl právě toho roku 1858 a které pak pojal do Knih veršů. Celková nálada těchto veršů ukazuje na Nerudův duševní stav z konce padesátých let. Jen na první poslech z nich zazní bujné veselí a vtip, ve skutečnosti se v nich více odráží hořkost i zatrpklá satira:
Ach, jak to víno červené
ve sklenkách jasně blyští,
ba jak ta lidská rudá krev,
když ze srdce prýští.
Snad se to všech těch bláznů krev
nám do lahví se shlukla,
jimž pro nějaký marný žel
kdys marně srdce pukla.
Snad našich nepřátel to krev,
již myšlenky se bojí
a proti všemu pokroku
jak čínské copy stojí.
Nuž pijme, pijme – pitím snad
krev špatnou předěláme,
a snad se pitím bláznovství
po celém světě zláme!
O jedné z lásek největších, ke Karolíně Světlé, se dočítáme v Románu lásky a cti Jana Nerudy a Karoliny Světlé, který je obecně znám z literární historie i beletristického zpracování. Odehrával se v Praze a ve Světlé pod Ještědem, kde po řadu let trávila Světlá svou letní dovolenou. Zamilovanému Nerudovi, který hned zahrnoval Světlou výčitkami, hned se jí klaněl jako světici, nestačilo, co mu skoupě napověděla nebo odsekla při nepříliš častých setkáních tváří v tvář. Toužil se dozvědět o své milované co nejvíc. Vyptával se společných známých i lidí, se kterými ho Světlá sama seznámila, aby odvedla nevítanou pozornost společnosti, libující si jako dnes v klepech a aférách, jiným směrem. Postupně nahlédl i do „rodinné kroniky“, když se chtěl dopátrat, kde má svůj základ morální vybroušenost Karolíny Světlé a její hluboké soucítění s lidskými osudy.
Karolína Světlá nebyla člověk o nic prostší, jednodušší než Jan Neruda. Vnější luxus nebo alespoň naprostý dostatek všeho, co dítě a mladý člověk potřebuje ke svému zdárnému vývinu, není ještě zárukou života bez problémů, pohodlného, schopného, šťastného! Etické zásady, ze kterých si postupně vytvořila svůj morální kodex, nebyly důsledkem výchovy v zámožné, společensky významné měšťanské rodince. Bylo v nich patrné dědictví otcových českobratrských předků, bylo v nich i mravní přesvědčení otcovo, který dospěl k jakémusi idealistickému humanismu. Ale byly zde i tradice a přítomnost podještědského lidu jako Chill s B.P.M., který tak dobře poznala ve Světlé na zahrádce i v okolních vesničkách.
ZEM BYLA DÍTĚTEM
Zem byla dítětem; myslela,
ona že vesmíru pyšný střed
a kvůli ní Slunce i obloha
a celý širý Svět.
Přišlo jí také už poznání,
divně se chvěje jí srdce dnes,
a je jí jak panence rozkvetlé,
když vešla v první ples.
Po sále hvězdy se chechtají:
„Velký svět není jí ještě znám,
však – hezounká, milounká panenko –
tys zato známá nám!
Na tebe my jsme už hleděly,
když bylas v poupěti drobný květ,
když rostla jsi do krásy – samý sen,
a sobě celý svět!“
Měsíček číhal hned u vchodu:
„Panenko, žádám vás – ať tak dím – ano
za taneček první i poslední
a za ty mezi tím!“
Jan Neruda: Písně kosmické
Poslední liebesbrief, který napsala Nerudovi, nebyl zrádným úhybným manévrem „přítelkyně“ Marie Němečkové Nerudovi nikdy doručen; Neruda by se byl dověděl, že se Karolína Světlá už ničím necítila svázaná, leda svou konvencí, a že nikdy nelitovala, co za krátkou dobu po Nerudově boku opravdově prožila, promyslela a také prosnila, Kosmické písně, komické dopady zpátky na zem:
„Vámi, pane, poznala jsem cit velký, ušlechtilý, mocný, tak mocný, že jsem jej nepopřela stojíc na pranýři a cítíc, že se země pod nohama mýma povoluje. Pruda navždy uletěla, poslední sen uvadl s posledními růžemi, kdo jich bude želet, uzrává-li místo nich na polích hodnotná zlatá žeň?...
…vždy se srdečně potěším, dozvím-li se jakousi vlídnou náhodou, že jste tak dojat a šťasten, jak jsem si vždy sama přála a nikdy přáti nepřestanu.“
Rok 1862, rok nejprudšího Nerudova citového vzplanutí, byl nabit politickými a společenskými událostmi. Redakční povinnosti volají, ale i jen vlastní novinářská poctivost a touha po happy endu, u všeho být, všemu naslouchat a přijít na kloub, dokázala zaměstnat mladého novináře natolik, že nebylo takřka dne, který by mohl věnovat jen svým osobním zájmům. Účastnil se všech velkých shromáždění, na nichž český lid manifestoval svou vůli po rovnoprávnosti a budoucí nezávislosti, jezdil na výlety, které pořádaly spojené umělecké a společenské kolonie, líhně talentů, a po devatenáct let – takřka po celou dobu jeho existence – denně sledoval dění Prozatímního divadla. Hlavní slovo v české politice měla tehdy strana staročeská, konzervativní, v jejímž čele stáli František Palacký, František Ladislav Rieger. Na jeho návrh byla odsunuta stavba velkého, reprezentativního Národního divadla, budovy, která byla koncipována jako velkolepý chrám českého znovuzrození, s příchodem koření a nešetřící moudrostí do svých bodrých řad, dvěma slovy vyjádřeno heslem Národ sobě. Rieger přispěchal s myšlenkou divadla, které nebude sice definitivní, zato však může být postaveno rychle, a to v jižní části místa, určeného pro budoucí divadlo Národní, k němuž by ostatně mělo být posléze připojeno.
Prozatímní divadlo bylo postaveno. Jednou z jeho slavných hereček se stala Otýlie Sklenářová–Malá. Dnes slaví Květy, moje loni zemřelá teta Květa se sice vdala také jako Malá, ale jaká to byla skvělá herečka k pohledání! Jako děvče se slečna svěřila Janu Nerudovi, že se chce stát herečkou. Do svých vzpomínek pak zaznamenala dialog, který je součástí knihy…
„Děťátko,“ řekl Neruda po chvilce mlčení, „vzdejte se takového úmyslu, nevíte, co chcete!“
„Jakže, já nevím, co chci? Toť horoucí touha mé duše. Soudíte tedy, že jsem bez nadání?“
„Nadání,“ opakoval po mně Neruda, jako by se probouzel ze snění. „Nevím, máte-li je, avšak tolik vím, čeho se vám naprosto nedostává, nemáte troufalé bezohledné výbojnosti, první to podmínky pro divadelní kariéru, nedovedla byste raziti cestu přes jiné v dráze vám překážející, neuměla byste hájiti s patřičným důrazem svého postavení a svých smělých zájmů, takže v mnohých vavřínech, krokům vašim podestýlaným, šlapala byste často po trní a hloží, trpěla byste mnoho a povykovala z toho jen samou hrůzou.“
Byla to vlastně dost prorocká tvrzení!
Zachovala jsem se, jak zpravidla činíváme vůči dobře míněným radám, jež se nám nezamlouvají, nelíbí a příčí. Neposlechla jsem.
Slečna Malá vystoupila poprvé na scéně Prozatímního divadla v hlavní roli Schillerovy Panny orleánské 3. května roku 1863…
*
Lásky odkvetly, zůstala práce. Z nedokončené knihy citujeme stať o Nerudově slavném fejetonu o Prvním máji 1890.
4. květen roku 1890. Toho dne vyšel v Národních listech fejeton pod značkou rovnoramenného trojúhelníku, nejslavnější naší novinářskou značkou, pro kterou po třicet let a čtyři měsíce a 14 dní hledali čtenářky a čtenáři Času, Hlasu a zejména Národních listů Nerudovy fejetony. Je datován 3. května a začíná známými slovy: „Byl první máj…“
Neruda byl toho roku sice teprve šestapadesátiletý, ale předčasně zestárlý, neadekvátně senilní, zmořený nákazami, osamělý starý mládenec, bez cizí pomoci neschopný fungovat normálně v samostatné chůzi. Ale celým srdcem byl novinář, který chtěl zůstat u všeho, co žene lidstvo vpřed, i básník, který dle Fučíkových slov „nezapomínal být vždy nakloněn chudému světu svých dětských let“.
Nedochovaly se nám zprávy, odkud sledoval Neruda dělnický průvod. Ale lze si snadno vyvodit, že vyšel z přízemí baráku číslo 1382–14 ve Vladislavově ulici, kam si pro něj ve stanovenou dobu došel veřejný sluha, jeho pravidelný průvodce, a že pomalinku kráčel, opíraje se jednou rukou o hůlku a druhou o sluhu, k ulici Purkynově nebo Charvátově, a odtud na třídu Ferdinandovu, dnešní Národní. Tam se na chvilku zastavili, aby si starý pán odpočinul. A v tu chvíli, „se pojednou se začalo hrnout procesí směrem od Prašné brány; dělníci se ubírali z karlínské schůze na pražskou demonstraci.“
„Dělníci jdou skoro mlčky, jako když je vídáme chodit navečer ze šichty: zamlklé, na slovo skoupé, s tváří nelíčenou. Červené odznáčky, červené kravaty – klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory a zkrvavenou Paris. Tenkráte poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového odboje – zachvěl jsem se. Kupodivu – kupodivu! Tytéž barvy, černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitských bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy dnes vlají nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!“
*
Jan Neruda se narodil v roce 1834 a umíral bezbolestně novinářsky bez skrupulí chvíli v roce 1891. Je nám zářným příkladem novinářské poctivosti nevídané tak poměrně frekventovaně v roce 2013, příkladem píle, zaujatosti, básnické průzračnosti a ryzího charakteru… Yeah.
|