Odkaz budoucím rytířům

Moc nezbývalo a zbyly by ti

dva díly toho, cos chtěl mít v sobě ujednoceno,

ztratil bys schopnost vidět se na cestě

z jednoho místa, které je tvůj domov,

do druhého, které je tvůj nový domov.

Zbyly by jenom dva baráky s blízkými lidmi

a domov by se stal cestou, přesněji ulicí, a na ní ty:

v dostatečné vzdálenosti od nejbližšího žebrajícího,

aby tě s ním někdo neviděl,

abys mu nelezl do rajónu,

aby ti někdo v nestřežené chvíli

nepředal jeho prachy.

—

I vytasil jsem meč a jal se oblékati brnění!

Tedy jen tu část výstroje, se kterou mi nemusel pomáhati panoš.

Ne, že bych se neobešel bez něj – když tě někdy srazí

tupá rána s koně,

musíš se vysvléct i bez provazů a kladky – popravdě

také touto dovedností liší se pravý rytíř

od řadového těžkooděnce.

 

Jednou můj přítel v plné zbroji

najel na závoru ohrady s ovcemi. Stíhal tehdy

zběhlé křídlo své družiny. Byli jen v pyžámku,

sem tam kousek kůže nebo cvoček,

za pasem různá pižlátka. V ruce, pravda,

nějaké to menší ostří, nebezpečné toliko svou rzí,

která ovšem dovede být nepříjemná v krvi.

 

Když viděli kamaráda, kterak sebou praštil

nejdřív na berana, potom do bahna,

chtěli, pravím, zamésti své stopy v jeho paměti

stopami na jeho těle! A skutečně,

on ležel bez hnutí, jen jeho ruce

na způsob kuřecích křidélek

motaly cosi v podpaždí,

čvachtání bláta kvákalo,

vrhli se k němu a už už byli rozhodnuti,

ve kterých škvírách loviti budou

jeho krev!

 

V podpaží se samozřejmě nacházely řemínky

pojící k sobě hrudní a zádový plát... Milý příteli,

jakoby jiskry marně tápajících nožů

zažehly nastražený plyn,

vyrazil krunýř přímo pod ohryzek nejbližšího zbabělce! Trapné,

trapné, všechny je pobil svou zbrojí,

meč netasil, všude se navzájem olizovaly

krvavé ovce...

Tasil jsem tedy a s pomocí panoše

poklidně oblékl zbroj,

ukovanou z kovů pěti různých dolů
a vycpanou kůží z jelena, který
omylem byl skolen
v bitvě, jejímž hrdinou jsem byl!

Dodnes si pamatuji, jak zněly dorazy

jednotlivých dílů zbroje vždy, když jsem se strojil,

jakoby to byla jediná událost. Tak je to se vším,

co se týká boje: chvíli myslíš, že se soustředíš

právě na tu a tu hlavu, že unikáš šípu

právě toho lučištníka z nejvzdálenější řady — a ono se to nestalo,

zvíře tě pronásledovalo a už už ti skákalo na záda,

ale když ses otočil, jenom tě ostříkla krev!

 

Nikoli proto, že bych snad chtěl

povolávat duchy poražených mužů

do služeb své zbraně — ale z nováčkovského zmatení

začínám každé oblékání tasením meče!

Jaké to je nořit čepel do něčí kůže, tuku, masa

nebo jaké to je, když někdo jiný totéž dělá tobě, nevíš,

nebyls u toho, byl jsi v té chvíli

ve vzpomínce na celý svůj život,

jenom tvé hrdinství bylo přítomno!

Tasil jsem tedy a s pomocí panoše oblékl těžkou zbroj,

řemínky, falešné škvíry, toulec a pochodně, vlajku a pálenku;

hrdě jsem vešel do stáje pod zdviž!

Koně si pamatují vše a myslím,

že se tomu dá i říkat paměť;

i kdybys opravdu do bitvy vyjížděl poprvé,

ale tvůj kůň bitvu zažil – pofrkávání, zvláštní přešlápnutí

stranou jako přes překážku velikosti hlavy,

couvnutí kořenem ocasu do zdi,

to vše tě mírně zneklidní.

 

Dost na tom, že občas také

živé tělo začne něčím páchnout. Nemusí to být vřed

anebo rána, to se očekává,

ale třeba jen potní žláza na tváři,

kterous v dlouhých chvílích

hýčkal boky prstů,

jako když dvě tanečnice hravě boky srazí,

aby vyšla troška

panensky bílého mazu - - -

A ten najednou zapáchá. Vlastně

dost na tom, že ti po ránu páchne dech,

a co kdybys spal o trochu déle...

Nejdřív kameny – dopadne jeden menší

a než se stačíš leknout, už se kryješ, už tvůj štít

zachránil něčí život, další zachraňuješ schválně,

neuvěřitelně velký kámen vyrazil kámen z vnitřní hrany hradby,

jsi v průchodu, ramenem tlačíš do brány, pak ticho,

vlastně šum z dálky, klapot z těl odvalovaného kamení...

To byla první vlna. Stáhli se zpátky do lomu.

V rameni šíp.

Šípy nelétaly. Aha, kámen mi urazil toulec.

 

Těsně po nepřátelském útoku, ještě v něm,

kdy jakoby násilím opíjeli nádvoří, je možné
vyletět z bran jako po ráně, která ti utrhla ucho

a ty, místo aby ses skácel, zaútočíš tou částí těla,

která je zrovna nejblíže nepříteli, tou částí sebe,

kterous ještě nikdy nepoužil k boji;

můžeš se prostým rozhodnutím proměnit v démona střízlivosti,

— a v tento okamžik na tebe vždy někdo zírá —

přichází hrdinství!

Skončí to až u hostiny, s prvním zakousnutím

do kuřete, do husy, do holoubka, do zvířátek,

na která není třeba pořádati hon, o něž

stačí říci ženě nebo dítěti a večeře,

snídaně nebo kdy to skončilo,

je na stole. Nikdo si nedá kance ani jelena,

muži se při obírání kůstek uklidní.

Po odpočinku — jako by jakékoli počasí vždy

slučovalo duše, každý ví: střed světa

je v dlažební kostce uprostřed nádvoří,

na místě, kam se nedovalil ani jeden kámen,

vržený obléhacími stroji: tam se sejdou,

na místě určeném vlastní přitažlivostí

a rozhlédnou se po světě, který dobývají.

 

Jakoby jím byly hradby

a do nich nalitá obloha:

průzračná krev svatého grálu,

dokud se opět nerozlije.

Bojuj ve vzduchu občerstveném lesy,

jako bys plaval v milosti Boží, neboť v ní plaveš,

s vírou dýcháš na dně poháru a nezalykáš se,

ačkoli s každým máchnutím, které ti vyvrací rameno,

s každým prudkým otočením v plné zbroji,

kdy tělo koně následuje jezdce těžce

jako kapalinou unášený plášť,

víš, že jsi v krvi ne po kolena,

ale na samém dně nebes!

Zasaď ještě jednu ránu, přidej

trochu té námahy, kostkou hozené obratnosti,

zády sálej, co zepředu nasávají oči

a kdybys měl zakopnout o klacek

anebo uklouznout po voskovaném listí,

budou to leda záminky pro doplnění

kostýmu démona bahnem!

 

Je třeba holedbat se, pěnit, nastavovat zrcadlo své kštici!

Když se sto chlapů semkne do šiku a všichni zafrajeří, smrt

byla by v tu chvíli příliš vtipná,

dnes, kdy o dobrý vtip nezavadíš —

nemusíš si pamatovat jména, ale účesy:

ty před bitvou, ty po ní!

 

Když k tobě vylétá šíp,

který už před výstřelem ví,

že zasáhne, že jej neomráčí

zadrnčení o zbroj nebo o hradby,

ucítíš objetí, můj Bože, přestaneš bojovat,

a klidně počkáš ne jenom na zásah,

ale už na vypuštění střely,

na dojetí střelce, který

jakoby jej opouštěla láska, doufá,

že ji jen pouští na lov,

že s ní v srdci

těžko si někdo poradí...

Dobře se dívej, kam tě to bodne,

dívej se na tělo, ne na šíp

a pokud nezemřeš...

 

...bude to směšné

a shodou jakýchkoli okolností

stihneš se o tom i s kýmkoli pobavit.

—

Moc nezbylo. Zbyla ti jen

lhostejně skrytá poloha slunce

nad obloukem mostu. Leda bys o ni měl zájem...

Občas se člověk podívá na cokoli, co má doma,

třeba i na střed žárovky.

Krmíš tu holuby

a vyberu ještě třeba racky

tím, co jim před tebe lidé naházejí.

Nejsi užitečný, ale ptáky to zřejmě i baví:

skoro až nadšeně popoběhnou k drobku — jakoby tě neznali —

a ty jim ho sebereš, vrací se tupě někam zpátky,

provinile ho vrátíš — jsi tak čitelný — obrátí se,

ale jenom proto, že ten drobek uslyšeli.

 

 

 

 

 

 

 

Úvod do mořeplavby

Procházím plesnivou lodí,

její plísní na mém dřevě

a není kroku na ní, který by se obešel

beze mne. Když vlny přehradí tanker

blyštivý nápis Královna Jaroslava

po chvíli okapává.

Kormidelník na kormidle

vychytal dvě místa

a ve zbylých mezerách mezi paprsky

pěstoval mechy. Díval se na ně,

ne pro ukrácení času, ale aby jej prodloužil

a mohl se dívat déle.

Vezměme ale nejprve lávku

z mola na takzvanou olodnici —

ta je někdy skopná, jindy výšplhná,

záleží na vyvodnění lodiště

a hlavně na dovázání kladišť

připlovených za kýl u spusti.

 

Je toho mnoho, co pozbývá trosečník (jak vám přezdíváme),

dostane-li se na loď — po našem na ni.

Vede ho touha zaplavat si, ale

neodváží se celou plavbu ke skoku,

který by mohl rozhoupat místo odkud se odrazil.

Dá se to přirovnat k sečení trávy,

strojkem, takové to pojíždění,

při kterém ti palec může ustřelit kámen, ale ne naopak,
a kdo jde náhodou kolem, zachrání se jedině

skokem na oranžovou kapotu... Že nevidíš spojitost
je právě ten rozdíl i spojitost mezi námi: víš o moři prd
a já zas nerozumím trávě,

nevlní-li se bez tíže

nebo i s tíží nespí uvnitř ryb,

které ji vyžužlaly:

když vodní slimák udělá obrátku

na špičce stvolu,

píchá se jenom tak, jak se sám přitláčí.

Tvá žena, říkáš, byla vždy fascinována loděmi.

Ne, dobře, děláš si srandu,

jenom ji zaujaly falické stavby, majáky,

ale to z ní ještě nedělá námořnici!

Musela by k majáku plout už od obzoru,

dokud pod ní nepraskne dno lodi

a pak se vyskalit až ke svítilnici.

 

Teprve potom jí vyplovou dvě možnosti:

dokud je ještě mokrá, sednout do auta,

odjet za obzor dřív než jí uschnou vlasy,

nikdy se už příliš často nepříblížit k moři

nebo

z nábytku uvnitř majáku postavit plovák,

seskalit a vyplout, světlo za zády,

dokud se neztratí!

V prvním případě se jako obzor nepočítají

stavby, ve druhém vlny... Pro obojí musí mít tvá žena cit,

jinak se nezasvětí ničemu. Lidé, kteří ji znají

nebo je ona zná, to poznají

a bude to poznat,

a budeš si vedle ní připadat hloupě

jako prvně sám na golfu

anebo v golfu, to vyjde na stejno.

 

Moře je pro muže. Tedy

pokud nejsou na palubě děti,

dámy milující námořní modř v pruzích

a jiné výjimky z prožraného, prastarého pravidla,

které jen chtělo uchovat pro muže

trochu té intimity.

—

Zřejmě se blíží bouře, křikl Jack

a John hned skasal plachtu na kosatce,

vymrštil se do lanoví a už už stál na hlídce!

Trevor na přídi zkorigoval kurz, nehledě na kapky

vlétávající mu do otevřených očí a stékávající

obvykle po solných vousech
mezi chloupky na hrudi.

Mám na tu vlnu svůj názor, Jeffe.

Když ji nepřepůlíme, ale přetneme v jedné pětině

zprava, z pravoboku,

odrazíme vůčihledně obě vzniklá ramena

k útesům velikostně tomuto poměru odpovídajícím tak,

že nás zpětný vývln dostředí a proplujeme.

 

Co myslíš ty, Jožko?

Paul je jistě bystrý, Jeffe, ale uvažme,

co pro tyto útesy a pro vodu v nich

znamená dostředění,

ne-li právě plouti v jedné pětině?

Je nám třeba dostati se do vod pětiny třetí...

—

Nebudu vás máchat nasucho,

jak my, ke kterým patřím, říkáváme

v dobré náladě a při troše té velrybovice,

ostatně ta plesnivá bárka nikdy nevyplula,

tedy alespoň ne plesnivá,

jen s mechy.

Výlet na šlapací loďce, šlapy šlap,

a když přijde menší vlnka, pustit nohama pedály

a šlapat honem vodu v díře pod sebou!

Tak si vás rádi představujeme,

když chceme udělat vtip,

který by nám připadal směšný.

 

 

 

 

 

Stíhací pilot letadla

Hoď tam ty klapky a rolák! Robert! Vzlítačka!

Zapadnou ti uši a dostanou se do nich

už jen tvý kluci. Buď kroužej nad tebou,

potom je to jako přidávat se k hejnu supů,

anebo letíš první, to seš kapitán

anebo seš někdy prostě sám, to podle povýšení.

Doformíte se, kapitán někoho seřve, aby se zlepšil,

každej se zasměje do vysílačky.

Šestadvacítká tédé-éčko Silver,

který se říká taky šestadváca tydýna silvráč,

výkon vod sedmi do vosmi vobloukovejch hodin,

to podle technika. Na tom jsem začínal

a Béda X-šárp byl nejlepší technik,

jakýho kdy která stíhačka měla, jestli mě chápeš.

— Táhlo to vosum pět, ale ty krovky

s vodtíženejma třásněma z gé/tří-trojky

mohly dát vpoháč i desítku,

jenom tam nacpat ten motor.

 

Jasně, musíš bejt fit. Když brali mě,

doktor mě málem zabil, jen aby si byl jistej.

Třeba jsem měl fouknout pytlík, olepil mi nos a pusu

a zmáčk stopky. Držel jsem prej sedm leteckejch minut,

já vo tom nevim. Anebo přistání, víš, jak to zkoušej?

Nejdřív tě zvážej. Potom tě nechaj

viset na letecký gumě a ty se musíš rozpružit
a vdupnout na váhu přesně svý číslo,
všechno je v kolenou.

 

Když jsem já poprvý sedal na plotnu,

vynášel mi na ko-píčku kótu kvéďa Kofroň. Já to narumploval,

takže jsem málem ustřelil průběžnou cívku,

říkal mi potom X-šárp. Ale kam ukázal, tam to i padlo!

Měl to bejt chyták, to by nevykroužil ani vrabec,

musel by se vrátit.

 

Musíš bejt přirozený eso, válka tě jinak prej nesnese

a natož cviko. Tam se nás zabije nejvíc, vlastně všichni.

Při pokusech obletět Brdy v kobře — to je formace,

kdy celá letka letí kolmo nad sebou, břichem dopředu,

                               napřed —

                       nosem

                     a zadák

                    kapitán

          — jenom

a když se zařve Rusáci! mrsknou se všichni do lajny a

PRD! PRD! PRD! PRD! PRD! PRD! PRD! PRD! PRD!

v stejnej časák udělaj zvukárnu!

Kdo je pozadu, ten ty prdy slyší a vomdlí,

bouchne to s nim vo mikrák

a to už slyšej všichni.

Musíš mít rychlý rozhodování, jakou miluješ barvu?

kdo je čí, za koho zaskočit s tangem

— tak říkáme kulasu podle zbíječky,

který říkaj tango pracovití chlapi —

Rusák se za tebou po výkrutu splaší, vdupneš brzďáka,

načucháš ho splodin a eňou zívák kopíruješ Berounku,

podtlakem ti za vocasem vyskakujou kapři!

 

A není nouze o historky. První maj všichni stejnou

s drobnejma odlišnostma, podle toho

jak kterej vyváděl: Né já jsem svobodnej člověk!

Nemám rád bolest, zavraždím se! řveš třeba jak tě

mokrým popruhem vod padáku práskaj přes kule

a všichni ti pak sajou bradavky, dokud teče krev,

jak de už jen tuk tak konec — už si jejich.

 

A poletěj na tebe, jak se u nás tajně říká,

vymazlený vostrý líbačky, někdy už hnedka vod žebříku,

trénovaný jak šlapky, ale zadara, na klucích z posilky,

neuměj anglicky, jsou bezmocný,

vždycky na ně mluv anglicky,

jinak je budeš nudit

a neudělaj ani tebe.