Antropocén; satelitní čtvrtí
Je snadné si představit obrovské muzeum; a v něm
vybělené kostry dávných měst:
Buenos Aires, Hong Kong, Londýn… Vedlejší sál
dál nabídne
výstavu geniů loci
vyklestěných z morku městských kostí.
V takové vizi je naděje: šance, že z řečených slov
zůstanou v prostoru
stopové hodnoty vyššího smyslu; budoucí vítr
ne zcela všesměrný, spíš nedbale srovnaný tanečník…
Je možné si představit, že z těch samých měst
zůstane nakonec rozlehlé souvrství – převážně
z prachovců,
červenošedých až šedých; most nebo mrakodrap
podlehne stařecké skleróze – algebra, statika, euklidovská
kouzla…
všechno mu vymizí z tvarové
paměti
ve prospěch koroze, rozkladu, rozpadu…
Že tady kdokoli byl, toužil, myslel…,
dosvědčí jen samé nepřímé důkazy:
bílá smrt korálů v průběhu století,
sporangia kulturních rostlin,
přemíra horniny na místech přehrad,
hyáty následkem rozsáhlé těžby… Dál –
eroze, transgrese, hromadné extinkce… Nespočet nitek
povede k jediné příčině. Nejisté, nejasné,
extrémně ničivé…
Je možná hádat, proč budoucí vědci
přičtou vše na konto delfínům (fosilní kosti
mnohem spíš uchová podmořský sediment…).
To všechno je možné si představit
na kraji města,
na prazích jiného způsobu myšlení
satelitních
domků. Vždyť
tady je možné si představit cokoli. Já myslím na atol,
co obrůstá původní vesnici. Myslím na zákeřnou podobnost
barev
tropických rybek a nátěrů. Auta mě míjejí,
nesené příměstským prouděním – do jakých tekutých možností… Neznám.
Myslím na bílou smrt atolů, pokrytých jednu noc sněhem; a je
to
známost se zánikem na jednu tmu…
Takže
pro pocit plánu a konečna, dál už jen stručně; a na konci, slibuji,
maličkou smrt…:
električtí úhoři
probíjejí do výbojek lamp. Vyzáblé chaluhy
povstávají v koncentračních lesích – přes sítě plotů
vrhají šedivé stíny. Nevěřím
ulicím jména, snad jen ta čísla –
cifry, jež dávají pořadí
ve frontě na ranní poštu. Na co je svítání
z novin a obálek s dopisy z dálek. Ježíškunakřížku,
vyser se na dopis
anebo knížku, zde,
kde proudící vodu už najdeš jen v okapech.
|